RECENZE: Rotterdam, Trafalgar Studios 2 ✭✭✭✭

Alice McCarthy a Anna Martine v inscenaci Rotterdam. Foto: Piers Foley Photography Rotterdam

Trafalgar Studios 2

28. července 2016

4 hvězdy

Rezervovat vstupenky Vždy je zajímavé sledovat, když se menší inscenace vrací na scénu pro další sérii repríz. Hra Rotterdam od Jona Brittaina je právě takovým počinem, který se nyní hraje v titěrném druhém sálu divadla Trafalgar Studios. V prostoru, kde je sotva místo k hnutí, působí toto divadlo pro hru až neuvěřitelně příhodně. Díky divákům usazeným ze tří stran a v těsné blízkosti postav – tak blízko, že uslyšíte každý nádech – je intimní atmosféra hry nevyhnutelná.

Po sedmi letech strávených v Rotterdamu se Alice konečně chystá k coming outu před rodiči – pravda, jen skrze e-mail. Ale vteřinu předtím, než stihne zprávu odeslat, vypustí její přítelkyně Fiona bombu: nikdy se ve svém těle necítila dobře a chce začít žít jako Adrian, jako muž. To uvrhne Alici do krize identity – je to stále lesba, nebo se z ní stala heterosexuálka, když teď tvoří pár s mužem?

Alice McCarthy a Anna Martine v inscenaci Rotterdam. Foto: Piers Foley Photography

Od okamžiku, kdy vstoupíme do sálu, jsme voyeury v životech těchto lidí. Alice sedí u notebooku a úzkostlivě klepe do klávesnice. Fiona prochází sem a tam v teplákách a ponožkách, střídavě do Alice rýpe a střídavě se o ni strachuje. Část diváků musí projít přímo tímto prostorem, aby se dostala na svá místa. Už v tu chvíli narušujeme soukromí tohoto páru.

Brittainův scénář je ve skutečnosti tak úžasně naturalistický, že se jako diváci často cítíme, jako bychom odposlouchávali důvěrné rozhovory. Nutno přiznat, že v jednu či dvě chvíle sklouzne text k mírnému moralizování, kdy divák dostává takovou malou „příručku pro začátečníky“ o genderu, ale tyto momenty jsou vzácné.

Ed Eales-White a Anna Martine v inscenaci Rotterdam. Foto: Piers Foley Photography

Vkusně vybraný playlist plný europopu, včetně interpretů jako Robyn nebo Christine and the Queens, provází změny scén. Hra by se však obešla bez instrumentálního podkresu v napjatých scénách, který zbytečně odvádí pozornost od dialogů – ty jsou totiž dostatečně silné na to, aby obstály samy o sobě.

Variabilní scéna, které sice trochu překážely jedny nepoddajné dveře, se pomocí přesunů židlí a rekvizit mění z bytu na kancelář či noční klub. Čtvercové police a tapety s motivy titulního města evokují generickou anonymitu „baťůžkářského“ bytu a připomínají nám, že Alicin sedmiletý pobyt v Rotterdamu měl být jen dočasný. Spolu s popovým soundtrackem to podtrhuje stav neustálé proměny, ve kterém se všichni nacházejí – ať už jde o Adrianovu tranzici nebo Aliciny pokusy se s tím vyrovnat. Josh (Ed Eales-White) to trefně komentuje, když zmiňuje Rotterdam jako přístavní město, kam lidé buď přijíždějí, nebo z něj odjíždějí, ale nikdo tu nezůstává natrvalo.

Jessica Clark a Alice McCarthy v inscenaci Rotterdam. Foto: Piers Foley Photography

Čtyřčlenné obsazení je naprosto přesné a do svých rolí dává vše. Vrcholem je Anna Martine jako Fiona, později Adrian. Její výkon je naprosto úchvatný, dokáže mistrně a jasně zprostředkovat Adrianovu vnitřní bolest. Alice McCarthy se role konfliktní Alice zhostila skvěle jako upjatá přítelkyně, která se bojí vyjít s pravdou ven. Její fantastický výlev emocí ke konci prvního dějství graduje nádherně podaným podceněním situace: „Jsem tak trochu v rozkladu,“ což vyvolá nejlepší reakci publika celého večera.

V Rotterdamu není nic definitivní, ale na druhou stranu ani nic není neměnné. V tomto přístavním městě, kde jsou všichni na odchodu nebo na příjezdu, dostává divák nahlédnout do osudů čtyř lidí. Čtyř lidí, kteří nechtějí změnit celý svět – jen ten svůj malý kousek. Rotterdam je střídavě k popukání i k pláči; je to silné a nesmírně poutavé divadelní dílo.

Rotterdam se hraje do 27. srpna 2016.

REZERVOVAT VSTUPENKY NA ROTTERDAM