RECENZE: Roundelay, Southwark Playhouse ✭

Roundelay

Southwark Playhouse

27. února 2017

1 hvězdička

Rezervovat vstupenky Říká se, že se někde na světě v každou danou chvíli hraje nějaká inscenace Millerovy „Smrti obchodního cestujícího“. No, Arthur Schnitzler je na tom snad ještě lépe. Na jednu tragédii Willyho Lomana musí připadat deset verzí Schnitzlerova „Reje“. Jen v Londýně nás v posledních měsících oslnila svou přesností a vtipem chytrá, drzá a současná gay interpretace Joe Di Pietra s názvem „F**king Men“; a nedávno se na scéně divadla The Bunker objevila další velkolepá adaptace. A teď, souběžně s ní, přichází tento kus v Southwark Playhouse, vzniklý ve spolupráci se souborem Visible Sonji Linden. Člověk by si skoro myslel, že Schnitzler nikdy nic jiného nenapsal.

Hlavním tahákem tohoto projektu je fakt, že dává prostor starším hercům. Na tom není nic špatného. Před časem sklidila Lucy Bailey velký úspěch se svou „seniorskou“ verzí „Jak je důležité míti Filipa“ (se kterou projela celou zemi a sbírala jednu pochvalu za druhou). Očekávání od této podoby „seriálového záletnictví“ byla tedy značná.

Bylo sestaveno úžasné obsazení. Clare Perkins je elegantní a suverénní ceremoniářkou, která nás provází inscenací v cirkusovém stylu (čímž hlasitě upomíná na Wedekindovu „Lulu“). John Moraitis, Roger Alborough, Elan James (jeden ze dvou povinných mladíků) a Vincenzo Nicoli tvoří mužskou část ansámblu – všichni jsou ve svých rolích velmi dobří a schopní. Holly de Jong, Annie Firbank, Doreen Blackstock a (povinná mladá dáma) Anna Simpson jsou dámy, které odvádějí stejně kvalitní práci a z daného materiálu se snaží vytěžit maximum. Obě pohlaví dělají se svými scénami divy a během cirkusových přechodů zaplňují scénu ruchem, zatímco mladý pár dře přesčas v podobě kotoulů, hvězd a šplhání po lanech v improvizované akrobacii. A co to má společného s tématem? Zapojte fantazii (nebo si všímejte povinných dildo pomůcek či poněkud omšelého bičíku, jímž jsou některé mezihry vyšperkovány). Ačkoliv Southwark Playhouse disponuje lustrem, v této produkci na něm nikoho houpat neuvidíte. Je tu ještě jeden mladý člen týmu: Ru Hamilton, který nejdříve vypadá jako Jean-Louis Barrault coby mim Pierot v „Dětech ráje“ a poté hraje krásnou hudbu (od Maxe Pappenheima) na flétnu, violoncello, saxofon a klarinet. Jeho přínos je pravděpodobně tím nejuspokojivějším z celého večera.

Adaptace Lindenové působí, jako by ji psal výbor. Má nutkavou potřebu říct všechno dvakrát, nejlépe třikrát, snad z obavy, že diváci napoprvé nedávali pozor. Možná má pravdu. Třeba nás rozptylovaly všechny ty kousky, které vymyslela režisérka Anna Ledwich, nebo nervózně neklidný, a přesto statický pohyb Diany Alison Mitchell. Zatímco některé hry volí různé „úrovně“ prožitku, metodou Lindenové je měnit způsob mluvy. V textu je mnohem více změn tónu a rejstříku než výměn milostných partnerů. Výsledkem je, že nikdy není jasné, odkud dialogy pramení ani kam směřují. Pokud je to záměr, pak jde o záměrné matení diváka; pokud je to náhoda, pak jde o čistou nedbalost autorky. Jak to tedy zní? Představte si Schnitzlera přepsaného Jane Austenovou a tento text následně upravený Danielle Steelovou – a máte celkem jasnou představu.

Není to tak dávno, co Southwark Playhouse uvedlo vynikající hru o věčném konfliktu mezi mládím a stářím s názvem „Gods And Monsters“. Nyní, v tom samém prostoru, kde drama Russella Labeye zanechalo tak inteligentní, dojemný a krásný dojem, tato parodie na Schnitzlera od souboru Visible žalostně selhává. Pokud máte rádi jednoduché – velmi jednoduché – telenovely o milých lidech ze střední třídy, kteří pijí spoustu prosecca a nekonečně dlouho a bezúčelně tlachají o svých všedních vztazích, pak je to hra pro vás. Pokud ne, raději se jí vyhněte.

Hraje se do 18. března 2017

Foto: John Haynes

KOUPIT VSTUPENKY NA ROUNDELAY