RECENZE: Second Soprano, King's Head Theatre ✭✭✭✭✭

Foto: Richard Davenport Second Soprano

Divadlo King’s Head, Islington

19. června 2015

V nynější divadelní sezóně, kdy jsou připomínky a vzpomínkové akce ke stému výročí vypuknutí první světové války v popředí zájmu, patří k nejúspěšnějším dramatickým počinům právě ty komorní. Svým způsobem je toto vydařené představení dvou aktérek, napsané Marthou Shrimpton a Ellie Routledge a v podání Shrimpton a Olivie Hirst, zrcadlovým obrazem inscenace Stony Broke in No Man’s Land, kterou jsem zde nedávno recenzoval. Obě jsou virtuózní ukázkou hereckého řemesla, využívají vícero žánrů, vytvářejí nepřeberné množství rolí a mísí nálady i styly, hudbu a slovo v nevyslovitelnou a osobitou směs humoru i patosu. Díky tomu je akt uctění památky složitější a v konečném důsledku, řekl bych, i dojemnější než prostý, přímočarý narativní či historický přístup. Jako historika mě možná uslyšíte říkat něco překvapivého, neb pravda bývá často fantastičtější než jakákoli vysněná fikce. Nicméně narušením, rozvracením a přeuspořádáním faktů dokáže umění někdy proniknout k hlubší emocionální pravdě o minulosti. A právě to je umělecký úspěch tohoto dynamického dua, který jde ruku v ruce s jejich ryzí technickou bravurou.

Děj se střídavě odehrává na domácí frontě, reprezentované yorkshirskou kuchyní, a na samotné západní frontě. Začínáme v roce 1914, kdy sestry Jane (Hirst) a Liz (Shrimpton) zvažují, jak mohou přispět k válečnému úsilí. Jane se rozhodne jít k sestrám a Liz zůstává doma, aby pomohla s provozem místní pošty. Jane po sobě zanechá milého Henryho (rovněž v podání Hirst), který se jí snaží dál psát, zatímco si buduje až nepatřičně blízký vztah s Liz. Děj se poté přesouvá na západní frontu, kde Jane rychle poznává možnosti i šokující limity ošetřovatelství. Sledujeme také scény v zákopech, kde se Henry, nyní už jako voják, se svým přítelem ocitá pod palbou; a shodou náhod si k Jane najde cestu zpět talismana v podobě brože. Příběh je volně založen na skutečných zážitcích babičky Marthy Shrimpton. Všechny epizody jsou prokládány písněmi – některé napsaly samy autorky, jiné pocházejí z dobových music hallů a kabaretů. Zazní sóla i duety, někdy za doprovodu akordeonu, jindy u sípavého piána. Na jevišti vládne neustálý dynamický pohyb, který plně využívá všech prostředků scény, a velká improvizační svoboda, do níž se úspěšně vejdou i momenty náhodného humoru vyvolaného vrzající podlahou!

Čím je tedy tato show výjimečná? Především snad škálou poloh, které interpretky ovládají slovem i vizuálně. Dokážou se v mžiku přehoupnout z jízlivého, křehkého postmoderního výsměchu jako vystřiženého z Hotýlku (Fawlty Towers) nebo Oh, What a Lovely War!, přes strach a odpor vojáků pod palbou, až k tesknotě a vřelému soucitu na ošetřovně či jízlivé komice na účet té druhé. Skutečnost, že se hra nevyvíjí vždy v předvídatelném naturalistickém pořadí, vás nutí hlouběji přemýšlet o tématu a jeho významu. To, že k němu lze přistupovat různými způsoby a náladami současně, slouží k vykreslení složitosti událostí a různých, zároveň platných úhlů pohledu. Je zde cítit i působivé vizuální cítění. Například v nemocničních scénách drží Hirst prázdné košile a kráčí vedle nich, jako by podpírala zraněné vojáky k pomyslným lůžkům: to je jen jedno z mnoha gest dojemné úspornosti, která zachycují okamžiky, u nichž by se tradiční drama zdržovalo mnohem déle a s menším účinkem (vzpomeňme třeba na celé řady Panství Downton!). I když nedostáváme k dispozici všechna suchá fakta, dostáváme všechny klíčové emoce, a to z mnoha úhlů. Je to velmi smyslné dílo: najdeme zde několik brilantních, evokativních momentů, kdy obě aktérky tvoří na mikrofon zvukové improvizace, které se postupně zesilují a vrství jako smyčky... pomalu se přenášíte do atmosféry jednoho z těch dávno ztracených věčných anglických letních dnů roku 1914, aby vás o minutu později zvuky hlasů uvrhly přímo do hřmotu dělostřelecké palby a zákopové války. Technika a emocionální záměr zde spolupracují velmi efektivně.

Kus trvá sice jen hodinu, ale na konci máte pocit, že jste s herci a autorkami ušli mnohem delší psychologickou cestu. Obě představitelky jsou stejně přesvědčivé v mužských i ženských rolích. Jane působí oddaně, zásadově a vznešeně, ale ne upjatě; Liz je naopak světáčtější, smyslnější a emočně křehčí než její sestra. Trpělivý Henry sice moc rozumu nepobral, přesto se stává symbolem pro onoho trpělivého britského vojáka „Tommyho“, který vydrží vše. Shrimpton také vystřihne skvělou epizodku jako přísná vrchní sestra, která svou neschopnost zvládat situaci skrývá za manickou efektivitu – typ až příliš známý z válečných let. Hudba zde funguje jako přímý komentář, diskrétní podkres, dobový dokumentární materiál i satira. Je to příznačné pro sílící trend v současném divadle stírat hranice mezi činohrou a muzikálem. Tento vývoj má velký potenciál pro oba žánry, protože umožňuje, aby se emocionální prostředky a dosah slov a hudby kreativně překrývaly a přelévaly jeden přes druhý jako vlny na pláži.

Tato hra měla velmi úspěšnou sezónu v Arts Theatre, než se přesunula do King’s Head, a zasloužila by si opětovné uvedení ve větším prostoru, třeba na festivalu v Edinburghu. Mezitím však neváhejte a zajděte na ni během nynějšího uvádění. O těchto všestranných a nesmírně vynalézavých herečkách a jejich nezapomenutelném představení jistě ještě uslyšíme.

Second Soprano se hraje v King's Head Theatre až do 4. července 2015