RECENZE: Code 2021: Podzimní projekt Secret Theatre, Bethnal Green ✭

Code 2021: Podzimní projekt Secret Theatre

Bethnal Green

11. října 2016

1 hvězda

Když je hlavní hvězdou představení scéna, víte, že je produkce v úzkých. A když je onou scénou rozlehlá, propracovaná budova – dřívější eduardovská radnice v Bethnal Green, přebudovaná na okázalý luxusní hotel s mramorovými schodišti, klenutými halami, kopiemi fotografií Anguse McBeana na stěnách a palmami v chladných chodbách – pak je ten problém opravdu značný. A přesně to je případ nejnovějšího kusu od Secret Theatre.

Odvážný, byť velmi diskrétní soubor Secret Studio Lab ovládl pro většinu představení bývalý zasedací sál rady. Je to prostor zachovaný téměř v původním stavu, obložený australským ořechem, s prostornými řadami sedadel čalouněnými zelenou kůží, i když dojem úřední střízlivosti je zde trochu zjemněn huňatým krémovým kobercem. Zde nám bylo představeno v podstatě standardní soudní drama, silně připomínající kauzu O. J. Simpsona. Žánr soudních her má dlouhou a uznávanou tradici. Diváci jsou detailně obeznámeni se všemi náležitostmi soudního protokolu, a když jsou obsazeni do role poroty v procesu o vraždu, jako jsme byli my, nejdou do své role zdaleka naslepo.

Je to tedy odvážná společnost, která své publikum staví do takové pozice. Při volbě hyperrealistického přístupu musíte mít detaily stoprocentně v pořádku, jinak bude každá nepřesnost okamžitě bít do očí a podkope veškerou vaši snahu o nastolení věrohodnosti a smyslu toho, co děláte.

Takové pochybnosti však autory tohoto opusu „Trial TV“ očividně netrápily. Scenárista a režisér (snad ne zcela disciplinovaný Richard Crawford) se vyhnul jakémukoli požadavku na přesvědčivou věrnost skutečnosti, posunul děj o čtyři roky do budoucnosti a zbavil se tak nutnosti držet se faktů. Pro začátek jsme se museli smířit s tím, že celou záležitost nemá v rukou například důvěryhodná soudkyně Judy, ale lacině oděný šíbr jménem Rip Love, moderátor jakési odporné brakové reality show. A to v soudní síni, dámy a pánové porotci! Tvrdím vám, že opuštěním standardů, které divadelní veřejnost očekává, se tvůrci tohoto dramatu v očích umělecké integrity dopustili fatálního zanedbání povinné péče, a to v rozsahu nanejvýš trestuhodném.

Zatímco jsme se vlekli zcela předvídatelnými mechanismy procesu (nahloučenými do necelých tří zdlouhavých hodin), sledovali jsme sice některá pravidla hry, ale stejné množství těch nejzákladnějších jsme ignorovali. V rychlém sledu jsme byli odvedeni do dalšího z honosných sálů budovy (vysoká recepční hala přebudovaná na jeden „pokoj“: prostor dostatečně velký, aby pojal řady sedadel pro diváky, hereckou plochu kolem předimenzované pohovky a nekonečného příborníku, doplněnou křídlem Steinway). Zde jsme stanuli před prosklenou stěnou, skrze niž jsme sledovali – podobně jako mraveniště vystavené v pavilonu hmyzu v zoo – mezonetové apartmá v moderním hotelovém stylu, které sloužilo jako „rekonstrukce“ místa činu. Přímo před námi byly sehrány dvě „reprodukce“ vraždy: jedna pro obžalobu a druhá pro obhajobu. A právě zde udělali Secret Studio Lab další vážnou chybu.

Dámy a pánové, jak již bylo naznačeno, obviněním vzneseným proti obžalovanému (ačkoli v sále rady nebyla žádná „lavice obžalovaných“ a vězeň seděl po americkém způsobu vedle svého obhájce) byla vražda. Přesto nám zde prokuratura drze naservírovala zcela neplánovaný a vyloženě vyprovokovaný zločin z vášně: jinými slovy – zabití. U soudu si toho nikdo nevšiml. Všichni v publiku ano. Ach jo. V tu ránu byla pryč velká část naší ochoty zajímat se o to, jak to dopadne.

Zpět v sále nám byl představen dlouhý zástup svědků, z nichž každý začal přesně tak, jak se sluší – uvedením svého celého jména (i když u přísahy, že budou mluvit pravdu a nic než pravdu, jsme si mohli jen povzdechnout: proč se vůbec obtěžovat?). Žádný z těchto svědků neměl prostřední jméno. Není to nemožné, ale statisticky velmi nepravděpodobné. Scénář byl plný takových otravných a hloupých nedokonalostí, z nichž každá jen dál srážela naši trpělivost s tímto úmorně fádním a náladově roztěkaným průběhem právních konvencí. Máme snad ztrácet čas nad absencí zapisovatele, úředníka, novinářů nebo galerie pro veřejnost? Koho to vůbec zajímalo?

Inu, na toto představení dorazilo asi 80 lidí. Mnozí z nich pili – nebudu spekulovat o množství, ale zdálo se, že vykazují mnohem větší míru tolerance než já. Jenže já byl střízlivý. Navíc jsem za lístek neplatil, a pokud oni ano, bývá to někdy motivující faktor k tomu, aby se člověk aspoň snažil bavit. Existoval způsob, jak tuto pošetilost přijmout bez zášti: jako druh „večeře s divadlem“ bez té večeře to nebylo tak hrozné, jako být například účastníkem skutečné vraždy. (A kolik stály vstupenky? Pokryl jejich prodej celý tenhle nákladný podnik? To by bylo zajímavé zjistit.)

Byla to OBROVSKÁ úleva, když to všechno skončilo. Nejméně snad pro obžalovaného, který měl – stejně jako zbytek obsazení – téměř nadlidský úkol prodat jeden z nejhůře napsaných scénářů soudních síní, který kdy měli tu smůlu dostat do rukou. (A nevím, jestli nebo jak štědře byli za tuto námahu odměněni.) Pro pořádek, vystoupili: soudce Goldsmith – kultivovaný a poněkud pedagogický Paul Beech; Rip Love – slizký Monty Jones; Rupert Grove (obhajoba) – vždy vážný Nichols McBride; Emma Knight (obžaloba) – vášnivě zapálená Rowena Farrington; Mike Lewis (obžalovaný) – navzdory všemu přesvědčivý Eliot Rodriguez; Alice Duvall (zesnulá) – energická Sarah Roy; Isobella Escobar (pokojská a potomek váženého kolumbijského drogového klanu. Laciné vtipy? Tady? Ne!) – upřímná Jessica Alonso; Johnny Drake (novinář nasazený mezi námi, který se nečekaně objevil ve druhé polovině, aby vmanipuloval porotu do té správné „diskuse“ o důkazech) – houževnatý Oliver Gower; Viola Lewis (matka obžalovaného) – tichá a klidná Olivette Cole Wilson; Mark Burns (ten „nejlepší kamarád“, co to fakt udělal) – energický Ged Forrest; Dr. Lewis Pinkman (znalec) – velmi věcný Nico Kaufman.

Případ uzavřen.

Pro více informací o Secret Theatre navštivte jejich webové stránky