RECENZE: Seth Rudetsky a Audra McDonald online ✭✭✭✭✭

Julian Eaves recenzuje online koncert Setha Rudetského s Audrou McDonaldovou, který byl vysílán v neděli a v pondělí v rámci Sethovy série internetových koncertů.

Audra McDonald

The Seth Concert Series: Audra McDonaldV pondělí 13. července, online 5 hvězdiček Pro ty z vás, kteří měli to štěstí vidět Setha Rudetského a Audru McDonaldovou společně v Leicester Square Theatre v nedávné době, je jasné, jaká magická chemie mezi těmito starými přáteli z New Yorku funguje. Skvěle se doplňují a kontrastují spolu mnoha okouzlujícími způsoby, přičemž oba jasně vykazují naprosté nasazení a vášeň pro hudební divadlo. Je těžké si představit dvojici v rámci formátu talk-show, která by byla tak příjemná a smysluplná. Jak se tedy tento formát přenesl do digitálního „éteru“ virtuálního světa sociálních sítí? Včera a dnes jsme i my ostatní dostali šanci sdílet jejich online spolupráci. Ta začala v opravdovém stylu Shirley Bassey, energickou písní „I Am What I Am“ z muzikálu „La Cage Aux Folles“. Zpočátku se sice projevily určité zvukové potíže, kdy hudba zněla, jako by vycházela ze dna pořádně hlubokého akvária, ale zvuk mluveného slova byl mnohem čistší a následně se celá zvuková režie umoudřila. Nechybělo ani připomenutí důležitosti dodržování bezpečnostních opatření proti pandemii Covid-19. Jakmile jsme toto téma opustili, rychle jsme přešli k dalším motivům. Rasismus a to, jak se mu Audra musela postavit, se okamžitě ukázalo jako zásadní téma při vzpomínkách na kariérní vyhlídky žen tmavé pleti v USA v době, kdy začínala (kolem prvního uvádění „Dreamgirls“). Doufala tehdy, že by se mohla dostat alespoň do sboru; o ničem víc v té době ani nesnila. Seth a Audra Text dalšího čísla „Being good just isn’t good enough“ (z muzikálu Jule Styna, Betty Comdenové a Adolpha Greena z roku 1967 „Hallelujah, Baby“, pojednávajícím o boji Afroameričanů), možná víceméně shrnoval její tehdejší vnitřní rozpoložení. A povídání se rozjelo naplno, přes mutaci jejich vzájemných a často paralelních kariér. Zazněla výmluvná anekdota o zpívání na oddělení pro pacienty s AIDS v nemocnici, o které se dělili i s vážně nemocnými trestanci, kde Seth pořádal týdenní kabaret a Audra byla jednou z jeho „zpěvaček“. To plynule přešlo do směsi písní od Rodgerse, Hammersteina a Sondheima: „You’ve Got To Be Taught“, snad nejsilnější Hammersteinův text o inkluzi a proti předsudkům, a „Children Will Listen“ z muzikálu „Into The Woods“. Spojili se zde dva textaři, kteří proměnili hudebně-divadelní scénu a náhodou si byli blízcí jako náhradní otec a syn, což dokonale ilustruje úzké pouto mezi řemeslem v „oboru“ a osobními vazbami, díky nimž divadlo připomíná spíše rodinu. Aktivismus je samozřejmě název pro tento druh činnosti, takže se mluvilo i o něm. Dozvěděli jsme se, jak Robert Marshall upravoval „přetáčení“ poslední scény ve filmu „Annie“, kde měli všichni začít tancovat twist, aby státy, kterým by se mohl nelíbit pohled na bílého muže žádajícího o ruku Afroameričanku, s tím „neměly problém“. Marshall v podstatě natočil jednu nekvalitní klapku a pak šel od toho: jeho „přetáčka“ byla nepoužitelná, a tak korporace Disney musela přijmout původní záběr. A přijala ho. To je milé. Někdy se bohové zkrátka usmívají. Tím jsme se posunuli k mnohem drsnějšímu tématu – „The Scottsboro Boys“ (Kander a Ebb). Jde o skutečný případ křivého obvinění ze znásilnění skupiny černochů, kteří byli i přes následné odvolání výpovědí bílých domnělých obětí odsouzeni k smrti. Následovala noční můra plná utrpení, zapojení veřejnosti a osudy obyčejných lidí zmítaných předsudky, dokud onen kolos fanatismu a zakořeněných názorů konečně neztratil dech. Audra nám také ukázala, jak překonat katastrofy s písní „Ordinary Mothers“ (skladba Stephena Sondheima vyřazená z „A Little Night Music“, která má více než nápadnou podobnost s „Children Will Listen“, ale to prozatím necháme být…). Seth exceloval v každém nuancování, a to nejen v písních, ale i v tom, kam se celý rozhovor ubírá. Vyjadřovali velmi podobný, pozitivní pohled na život: „Divadlo se vrátí a bude lepší… inkluzivnější… můžeme vytvářet příležitosti… proč ne?“ Vyzvala nás, abychom „vytvořili platformu pro představení, kde můžete streamovat přímo k publiku“, které chcete oslovit. Zdá se, že to vše vycházelo z potlačovaných emocí, které si všichni neseme v sobě, ale v tomto čase vynuceného klidu a reflexe jsme měli šanci je vytáhnout a znovu se na ně pořádně podívat. Seth nás tedy uvedl do písně Kate Millerové „Are you F***ing Kidding Me?“ a Audra jí dodala nádherně bohatou krásu svého hlasu, přičemž ostrost textu překryla klamně lákavým nátěrem. Následovala píseň Sary z muzikálu „Ragtime“ (Ahrens a Flaherty) „Your Daddy’s Son“ v tomto emočně nabitém vystoupení, skladba, která je neobyčejnou směsí ukolébavky a žalozpěvu. Poté nás okamžitě zvedli na duchu dalším skvěle zvoleným kouskem od autora, kterého McDonaldová podporuje: „The Stars And The Moon“ od Jasona Roberta Browna z jeho díla „Songs For A New World“. Skutečný ohňostroj se však vznítil s předělávkou směsi písní Barbry Streisandové „Down With Love“ (Arlen/Harburg) a finále patřilo „Summertime“ (Gershwinovi). Tak sladké. A ta chemie? Přátelství bylo stále hřejivé a probublávalo skrze pohotové vtipkování a sdílené humanistické hodnoty. Zbyl čas i na závěrečné slovo o dvou pandemiích, Covidu-19 a rasismu, s optimistickým vzkazem: „Můžeme jít ven a porazit je.“ To vše korunovala fenomenálním přídavkem „Climb Ev’ry Mountain“ z muzikálu Rodgerse a Hammersteina „The Sound of Music“. Tak dobrá. Hádám, že teď už všichni víme, co máme dělat. VÍCE INFORMACÍ O KONCERTNÍ SÉRII SETHA RUDETSKÉHO