RECENZE: Skin In Flames, Park Theatre ✭✭✭✭

Skin In Flames (Kůže v plamenech)

Park Theatre

13. května 2015

4 hvězdičky

Skin in Flames je nejznámějším a mnoha cenami ověnčeným dílem katalánského dramatika Guillema Cluy. Hra měla premiéru v roce 2004 v Barceloně, ale kromě scénického čtení v roce 2007 se v Británii dočkala plnohodnotného nastudování až nyní. Tato premiéra v působivém překladu DJ Sanderse je více než vítaná a popravdě i značně opožděná. Témata, na která se zaměřuje – dopad masového šíření ikonických obrazů násilí, klamy paměti, ať už vědomé či nevědomé, nejednoznačný přínos mezinárodních charitativních organizací z vyspělého světa a nespolehlivost různých verzí příběhů o zneužívání – nás zavádějí do revíru, v němž se pohybují klasiky jako Polibek pavoučí ženy nebo Smrt a dívka, a tato hra se v takto vznešené společnosti rozhodně nemusí stydět.

Scéna v menším studiovém prostoru divadla Park Theatre nám představuje zedraný a unaveně působící pokoj v levném hotelu, kde u otevřeného okna povlávají záclony, v popředí stojí pár židlí a v pozadí se vchází do koupelny. Nacházíme se v nepojmenované latinskoamerické metropoli zhruba dvacet let po krvavé revoluci či občanské válce, v níž se současná vláda nakonec chopila moci. Děj začíná příchodem uznávaného amerického válečného fotografa Fredericka Salomona (Almiro Andrade) v doprovodu novinářky Hanny (Bea Segura) z jednoho ze státem řízených listů. Naposledy byl v tomto městě v době revoluce, kdy pořídil fotografii mladé dívky vyvržené do vzduchu explozí. Snímek se následně objevil ve světovém tisku jako emblematický obraz války a její krutosti. Právě tato fotografie nastartovala jeho kariéru. Nyní se do města vrací, aby převzal vládní ocenění při slavnostním obědě. Očekává se, že rozhovor bude nekonfliktní, oslavná pocta legendárnímu fotografovi, plná zbožných frází ze všech stran – setkání představující komfortní, byť poněkud blahosklonný kontakt ambiciózní novinářky s velkým mužem oboru. To se však rychle mění v momentě, kdy se rozhovor zvrtne ve výslech Salomonovy minulosti, morálky celé jeho kariéry a toho, co onen proslulý snímek skutečně znamenal pro všechny zúčastněné.

Zatímco se v hotelovém pokoji prodlužují stíny, a to doslova i metaforicky, začíná se ve stejném prostoru rozvíjet druhý příběh. Vstupuje další dvojice a rychle se ukazuje, že jde o sexuální schůzku či transakci, v níž však nechybí komplexnost a nepříjemný pocit zneužívání moci, podobně jako v paralelním dialogu. Ida (Laya Marti) je mladá matka, jejíž dcera leží v kómatu v místní nemocnici. Jejím společníkem v posteli je vysoce postavený lékař OSN, který má pravomoc zajistit dceři léky nebo ji nechat převézt na odborné ošetření do zahraničí. Hodlá tak však učinit pouze výměnou za stále ponižující soubor sexuálních služeb od Idy. Ukazuje se, že onen lékař je také zodpovědný za zorganizování ocenění pro Salomona, což je krok, který oběma jejich kariérám doma prospěje hřejivým leskem humanitárního sebeuspokojení, v němž se mohou věrohodně vyhřívat. Jak hra postupuje, obě dějové linky koexistují ve stejném prostoru nejprve symbolicky a poté s čím dál šokující souhrou v reálném čase. Bylo by chybou prozrazovat detaily, ale autor si zaslouží velký uznání za to, jakým způsobem v závěru neúprosně propojuje oba příběhy, zatímco ponechává dostatek volných konců pro naši představivost.

Pro herce a režiséra tohoto dramatu je klíčovým úkolem zmapovat a udržet přesvědčivý vývoj každé postavy od vnější sebejistoty až po citový rozklad. Každý z herců musí rozehrát velmi širokou emocionální paletu, ale precizně a pečlivě odstupňovaně, aby vrcholy hněvu a zoufalství nepřišly příliš brzy a aby četné změny energie, moci a kontroly sledovaly spíše věrohodný než náhodný kurz. Divákovi je třeba neustále připomínat konzistentní citová témata a zároveň ho nechat tápat v tom, kdo vlastně říká pravdu a zda vůbec existuje něco jako sjednocená pravda, na rozdíl od pouhých individuálních pohledů na stejné události. V dosažení této křehké rovnováhy jsou ženy obecně úspěšnější než muži. V případě Bey Segury a Layi Marti má inscenace štěstí na dvě známé španělské herečky na vrcholu sil: zejména Marti je mimořádně dojemná v tom, jak vykresluje bezmeznou lásku ke své dceři a zoufalou snahu chopit se jakéhokoli prostředku k její záchraně. Má sice mnohem méně textu než ostatní, přesto výmluvně předává své utrpení i hrdé opovržení nad krutostmi, které na ní praktikuje doktor Brown. V podání dětského příběhu navíc sama projevuje až zázračnou dětskou nevinnost, což se v rámci celé hry stává momentem výjimečné vícevrstvé jímavosti. Segura proplouvá emocionální horskou dráhou od naivní novinářky přes anděla pomsty až po závěrečný, mnohem nejednoznačnější stav, kdy není ani manipulátorem, ani obětí. Tuto cestu mapuje s detailním umem, vášnivou intenzitou a verbální přesností. David Lee-Jones velmi dobře vystihl doktora Browna jako znuděného kariéristu i jako muže, který se dokáže cítit naživu už jen skrze stále rafinovanější sexuální uspokojení z vykořisťování. Jeho výkon by však byl o to šokující, kdyby do příběhu své americké rodiny vnesl více emocionálního světla a stínu. Podobně Almiro Andrade sice působí velmi věrohodně z hlediska vzhledu a řeči těla, ale jeho výkon zatím plně nezachycuje šíři cesty, kterou musí jeho postava urazit. V úvodu bychom potřebovali vidět více sebevědomého, blahosklonného a světa znalého vychloubání, abychom ocenili rozsah jeho psychického zhroucení pod tíhou odhalení, která ho čekají. Salomon je muž podobný hrdinům Grahama Greena, který v sebe přestal věřit dávno předtím, než se nám před očima rozloží. Aby drama plně fungovalo, musíme tuto prázdnotu a vnitřní kolaps prožít naplno, a stejně tak i jeho závěrečné nečekané vzpamatování. Některé z těchto otázek se možná vyřeší s postupujícími reprízami, až se tempo a přirozenost interakcí po premiérových dnech více usadí.

Jedná se o drsný, neklidný, ale v konečném důsledku bohatě odměňující divadelní večer. Nutí nás hluboce se zamyslet nad smíšenými motivy, které stojí za realizací humanitárních intervencí, o moci fotožurnalistiky utvářet vnímání světa v dobrém i zlém a o způsobu, jakým si obrazy mohou začít žít vlastním životem, jenž přesahuje jakýkoli záměr. Může se zdát jako klišé říci, že válka dělá oběti, ať už morální nebo fyzické, ze všech svých účastníků, ale velkým a vystřízlivujícím úspěchem této hry je to, že tuto pravdu činí konkrétní, komplikovanou, bolestnou a přitom smysluplnou pro všechny postavy dramatu.

Skin In Flames se hraje v Park Theatre až do 6. června 2015