RECENZE: Strange Interlude, National Theatre ✭✭✭✭

Podivná mezihra (Strange Interlude)

National Theatre (Národní divadlo v Londýně)

28. srpna 2013

4 hvězdičky

Málokdy se mi stává, že bych po zhlédnutí inscenace v londýnském National Theatre uvažoval nad tím, že „ten text neměli tak moc proškrtat“ nebo že „to mělo mít pomalejší, vláčnější tempo“. Přesto se mi přesně tyto myšlenky honily hlavou po zhlédnutí uhrančivého oživení hry Eugena O'Neilla Podivná mezihra (za kterou autor získal svou vřele uznávanou třetí Pulitzerovu cenu) v režii Simona Godwina, které se momentálně hraje v Lyttelton Theatre před bohužel žalostně prořídlým hledištěm.

Godwinova práce je zde vynikající; ide o přepychovou a elegantní inscenaci, která citlivě odkrývá témata, s nimiž se O'Neill potýkal – zejména pojetí lásky a to, co skutečně znamená milovat, i drásavou, leč povznášející a tvůrčí sílu neopětované, či přesněji řečeno, nenaplněné lásky.

Hlavní hvězdou mezi mnoha prvotřídními aspekty inscenace je ohromující scéna všudypřítomné Soutry Gilmour. Ta zahrnuje mnoho lokací, ale činí tak způsobem, který přesně odpovídá emocionálnímu jádru textu. V úvodních scénách, kdy se ústřední postava Nina cítí v pasti svých okolností nebo dominantního muže ve svém životě, odráží scéna pocit stísněnosti, uzavřenosti a osamění. Poté, co se Nina provdá, se prostor otevírá a dává jí dýchat. Když se pak její manžel stane úspěšným a bohatým, Ninin svět se stává zároveň otevřeným i uzavřeným, což zrcadlí její stav kolísající mezi svobodou, kterou jí dává syn, a spoutáním duše, které přichází s manželstvím s mužem, jehož má ráda, ale do kterého není zamilovaná. Závěrečné scény plné smutku, ale i velkolepého uvolnění a smíření, se odehrávají v obrovských otevřených prostorech, které odrážejí sílu té největší matky ze všech – Přírody.

Pohled na jachtu v životní velikosti, která se objeví zpoza newyorského apartmánu ve stylu Art Deco, je momentem, který z paměti jen tak nevyprchá.

Práce Gilmourové, zjevně podpořená mimořádným rozpočtem, je naprosto velkolepá.

Anne-Marie Duff je v roli Niny naprosto strhující a svůdně zářivá; potvrzuje se zde jako jedna z nejlepších hereček, které se kdy na britských jevištích objevily. Její fyzično, smysl pro vnitřní složitost, její ticha, vyjádření bolesti i mimořádná schopnost být několika různými Ninami a zároveň jedním celkem – to vše v sobě má. Jde o jeden z těch úžasných, život potvrzujících výkonů, které ospravedlňují existenci živého divadla.

O'Neill v této hře využívá prostředek, který je dnes divákům již známý – vnitřní myšlenky postav jsou odhalovány divákům formou přímého oslovení či stranou a jsou v kontrastu s tím, co postavy říkají nahlas. V roce 1928, kdy měla hra premiéru, to muselo působit neuvěřitelně silně. Jedinou drobnou výtkou ke Godwinově režii a výkonu Duffové je, že není věnováno dostatek péče rozlišení mezi těmito dvěma stavy; Duffová často až matoucím způsobem přechází z jednoho do druhého, zejména v první polovině hry.

Duffové v každém kroku zdatně sekunduje, a možná ji i převyšuje (protože jeho role je méně vděčně vystavěná a méně prvoplánová pro velký efekt), skvělý Charles Edwards. Ten nachází a dokonale vystihuje každý moment komiky, bolesti i úzkostlivého trápení – jeho závěrečná scéna s Duffovou je křehká, trapná a mimořádná.

Geraldine Alexander je úžasná jako Ninina tchyně, žena tak prostoupená vinou a strachem, že zničí několik dalších životů ve snaze zabránit opakování svého vlastního smutku. Darren Pettie odvádí solidní práci jako Edmund, Ninina skutečná a nikdy nezískaná láska, a pozoruhodný výkon podává Wilf Scolding jako Ninin dospělý syn: jeho scéna po pohřbu v posledním dějství je nezapomenutelná svou intenzitou, upřímností a čistotou. Je to scéna, která nenechá chladným ani to nejtvrdší srdce.

Jason Watkins, jindy skvělý herec ve správné roli, zde působí trochu nepatřičně. Jako Sam, Ninin manžel, ale nikoli otec jejího dítěte, působí hlasem i celým svým projevem spíše jako karikatura (zvláštní směs Mickeyho Rooneyho a W. C. Fieldse) než jako skutečná postava. Může jít o záměr režiséra, a pokud ano, je to jediný chybný krok této inscenace. Ne že by byl Watkins špatný, ale jeho projev neladí s ostatními, zejména v raných scénách. Ve druhém dějství už se jeho práce s ostatními propojuje mnohem plynuleji.

Druhé dějství je zde vskutku magické v každém ohledu. Jen mírná nepřirozenost dětského představitele Gordona a nevysvětlitelný věk Madeline v podání Emily Plumtree (působí asi o deset let starší, než by měla být) občas naruší třpytivou pavučinu, kterou tato pozoruhodná inscenace snová. Bolest těchto postav a jejich cesta je tak vytříbená a vláčná, že člověk cítí, že o něco pomalejší tempo a více prostoru k nadechnutí by prospělo hercům i divákům – ale to už jsou jen hnidopišské připomínky.

Na Godwinovu senzační inscenaci se bude dlouho vzpomínat – hlavně proto, že je přesně tím, čím by National Theatre mělo být neustále: první liga inscenování prvotřídních textů s prvotřídním obsazením. Skutečný divadelní triumf.