RECENZE: Strictly Ballroom, Piccadilly Theatre ✭✭✭✭

Douglas Mayo hodnotí muzikál Strictly Ballroom podle filmu Baze Luhrmanna, který je nyní k vidění v londýnském Piccadilly Theatre.

Zizi Strallen (Fran) a Jonny Labey (Scott) v muzikálu Strictly Ballroom. Foto: Johann Persson Strictly Ballroom

Piccadilly Theatre

25. dubna 2018

4 hvězdičky

Rezervujte si vstupenky

Strictly Ballroom začal jako divadelní hra, kterou Baz Luhrmann rozvíjel na základě svých vlastních zkušeností ze světa soutěžního společenského tance v Austrálii. Je to svět, v němž teatrálnost výkonů, svérázné postavy a ega organizátorů tvoří dokonalý podklad pro Luhrmannův srdečný a komický příběh.

Show měla britskou premiéru ve West Yorkshire Playhouse v prosinci 2016 v režii a choreografii Drewa McOnieho. Kdosi se však rozhodl provést v ní zásadní změny a to, co se nyní uvádí v Piccadilly Theatre, je i přes zachování určitého jádra původního kusu ve skutečnosti velmi odlišná podívaná.

Will Young ve Strictly Ballroom. Foto: Johann Persson

Zatímco produkce v Leedsu byla víceméně klasický muzikál, to, co vidíme nyní, muzikálem tak úplně není. Má strukturu a hudební podkres spíše filmového ražení, a výsledek tak působí poněkud svérázně – to je asi jediné slovo, kterým to lze popsat.

Will Young hraje nově vytvořenou roli Wallyho Stranda. Působí jako komediální vypravěč a zpěvák skladeb inspirovaných popem; Strictly Ballroom teď vypadá jako „jukebox muzikál“, který jím ve skutečnosti není. Will ovládá jeviště a od diváků se mu dostává vřelého přijetí. Člověk se jen musí ptát, co k těmto změnám vedlo. Byla to potřeba mít v obsazení hvězdu s velkým jménem?

Jonny Labey a obsazení Strictly Ballroom. Foto: Johan Persson

Jonny Labey exceluje jako rebelující tanečník Scott Hastings, zatímco Zizi Strallen hraje Fran (jenom Fran), šprtku a začátečnici, která je katalyzátorem mnoha Scottových činů a hnacím motorem konfliktů v zápletce. Mezi touto dvojicí funguje skutečná chemie. Je úžasné sledovat tanec a proměnu Strallenové z ošklivého káčátka v průběhu večera.

Anna Francolini (Shirley Hastings), Richard Grieve (Les), Gerard Horan (Barry) a Stephen Matthews (Doug) představují v příběhu strážce tradic v rolích rodičů, rodiny a prezidenta taneční asociace. Hrají své role záměrně s nadsázkou jako groteskní postavy, což krásně kontrastuje s mladými hrdiny. Moji pozornost upoutal zejména Stephen Matthews jako vkusně umírněný Doug Hastings. Subtilnost jeho výkonu, vývoj postavy, nefalšovaná radost ve flashbacu a to, jak jeho postava v závěru získá zpět svou váhu, je výborně vystiženo a zahráno.

Obsazení Strictly Ballroom. Foto: Johan Persson

Společenský tanec by samozřejmě nebyl ničím bez exotické, bizarní a okázalé nátury tanečníků. Stejně jako záplava flitrů na jejich křiklavých kostýmech (z dílny geniální Catherine Martin) jsou prostě oslniví. Michele Bishop, Gabriela Garcia, Charlotte Goch, Liam Marcellino, Lauren Stroud, Gary Railings, Chrissy Shunt, Dale White, Jacon Maynard, Selina Hamilton, Freya Rowley, Luke Jackson, Tinovimbanashe Sibanda a Justin-Lee Jones do toho dávají všechno. Sledovat tuto talentovanou skupinu tanečníků v jejich zběsilém a uhrančivém tempu s naprostou technickou jistotou je bavičský koncert. Kouzelné!

Fernando Mira (Rico) naprosto opanuje scénu v pasu doble (Habenera) v závěru prvního jednání. Mira se svým přívalem testosteronu, skvělým načasováním a propracovaným projevem tvoří jeden z vrcholů představení. Babička v podání Eve Polycarpou je zahrána s komickou upřímností a velkým srdcem.

Scéna Soutry Gimour přišla o část onoho rustikálního, ošuntělého vzhledu původní verze, který tak dokonale ladil s barvami australského venkova. Nahradilo ho množství pohyblivých kulis, které jevišti občas dodávaly vzhled dálničního obchvatu, kde může kdykoli dojít k hromadné havárii. Na mě to působilo až příliš překombinovaně a zbytečně to odvádělo pozornost od prostého příběhu i výkonů herců.

Charlotte Gooch (Tina Sparkle) a Gary Watson (Ken Railings) ve Strictly Ballroom. Foto: Johan Persson

Vynikající kapela Bena Atkinsona přímo na scéně bezchybně odehrála dynamickou orchestraci Simona Halea. Když se do toho opřou žestě, stojí to skutečně za to. Určitě po skončení představení ještě chvíli zůstaňte, abyste si poslechli dohru. Wow!

Strictly Ballroom by mohl být skvělým kusem a chyba podle mého názoru není v tvrdě pracujícím souboru, který do toho dává 110 %, ale u autorů Baze Luhrmanna a Craiga Pearce. Vytvořili jakýsi hybrid mezi filmem, muzikálem a koncertem, u kterého už vlastně nikdo neví, čím chce být.

Závěrem musím smeknout před režisérem a choreografem Drewem McOniem. Další skvěle odvedená práce předtím, než se vydá uvést King Konga na Broadway. Je skvělé vidět, že v této zemi máme další generaci talentů, kteří se mohou stát stejně ikonickými jako kterákoli z muzikálových legend z Broadwaye či Londýna.

Strictly Ballroom je zábavný večer. Jen je škoda, že se cestou na West End vytratilo ono těžko definovatelné „něco“, co dělalo toto představení výjimečným.

REZERVUJTE SI VSTUPENKY NA STRICTLY BALLROOM