RECENZE: Tartuffe v Theatre Royal Haymarket ✭✭✭✭

Julian Eaves hodnotí Molièrova Tartuffa, který se právě uvádí v Theatre Royal Haymarket.

Obsazení hry Tartuffe. Foto: Helen Maybanks Tartuffe

Theatre Royal Haymarket

29. května 2018

4 hvězdičky

Rezervujte zde Pojďme si trochu „parler“ s Molièrem! (Jak by možná řekli v humoristickém časopise Punch...) Innu, máme tu okouzlující a vskutku báječnou kuriozitu, která vtrhla na scénu u Haymarketu jako jakási bohémská kanonáda proti brexitářskému izolacionismu a zpátečnickému barbarství. Je to směsice oblíbeného – a posledního – opusu Jeana-Baptista Poquelina s útržky řízného překladu Christophera Hamptona, to vše protřepáno ve franklonosném mixu a zrežírováno s nenuceným elánem Geraldem Garrutim. V jednu chvíli se mluví v poctivých alexandrínech, v další... v hamptonovsky přeloženém verši. Hledištěm probleskují titulkovací zařízení pro ty, kteří stíhají sledovat tempo slovních přestřelek – a upřímně by mě zajímalo, kdo to dokáže. Nicméně si lze užít spoustu prosté zábavy už jen tím, že člověk zírá na ten dvojjazyčný spektákl a nechává se jím unášet. S alespoň základní francouzštinou zachytíte slušnou porci děje a občasný pohled na titulky postačí k tomu, abyste se neztratili v peripetiích zápletky, jakkoli je prostá. Herci přepínají mezi jazyky s téměř neznatelnou lehkostí; pár z nich sice zůstane u přízvuku svého mateřského jazyka, ale většina je v obou mluvách plynulá až běda, což vytváří úžasně zneklidňující efekt: jak si můžete být jistí tím, co slyšíte – jsou lidé skutečně tím, za co se vydávají? A to je, drazí přátelé, podstata celého tohoto dramatu, že ano?

Obsazení hry Tartuffe. Foto: Helen Maybanks

Expozice hry je neuvěřitelně prostá a velmi, velmi jasná. Novozbohatlický švihák Orgon (Sebastian Roche v odpudivě samolibé podobě jako arcipokrytec usilující o úroveň kultivovanosti, na kterou skutečně nemá) věří, že jeho elegantnímu, minimalistickému domovu ve stylu Philippa Starcka (díky scénografovi Andrew D. Edwardsovi) chybí jediné: povznášející přítomnost mystického muže ducha, gurua, zkrátka... Tartuffa. Ten se náležitě objeví a zaplní prázdné místo svým stylem „tulačky zachráněného z vod“ v kontrastním podání Paula Andersona coby vousatého amerického podvodníka a obyčejného zloděje. Orgonova domácnost je okouzlující, dobře vychovaná, skvěle oblečená a plná sebeuspokojení, takže už od začátku tak trochu chceme, aby Tartuffe uspěl v jejím ovládnutí – což se mu daří – a téměř si přejeme jeho triumf, a to i za tu strašnou cenu, kterou si vzápětí vyžádá.

Paul Anderson a George Blagden v inscenaci Tartuffe. Foto: Helen Maybanks

Obrazný způsob, jakým Molière píše – a který Hampton tak dokonale chápe a v angličtině pro nás rekonstruuje – spočívá v tom, že jeho morální prohřešky jsou vždy formulovány tak, že jejich nebezpečný význam vyvstává až z naší interpretace. Tartuffe většinou mluví nevýrazným, kvazi-poníženým tónem, který dělá vše pro to, aby odsunul jeho vůli od jakékoli úmyslné, otevřené viny v činech, k nimž směřuje, takže oběť jeho zlotřilé pozornosti vypadá jako hybatel, který je vyvolává. I když přechody mezi jazyky nejsou vždy tak hladké nebo logické, jak by mohly být, je to důmyslné a hluboce znepokojivé. Závěrečná scéna svádění Orgonovy marnivé a pletichářské manželky Elmíry (Audrey Fleurot, sama o sobě ztělesněná couture elegance s dokonalým účesem) je vrcholem tohoto přístupu a zároveň morálním dnem hry; není divu, že dílo bylo francouzskými úřady zakázáno. Molière zde v podstatě pošlapává uznávané společenské standardy a zároveň ukazuje, že jsou to ostatní – a ne on – kdo se na ně snaží útočit. Absolutní knokaut pak přichází s příletem něčeho, co připomíná jakéhosi anti-deus (diabolus?) ex machina: soudního vykonavatele Loyala, kterého John Faulkner hraje s mrazivostí připomínající Sama Sheparda. Tato scéna nás stále nutí se v pohodlných sedadlech prudce narovnat, vyděšené lehkostí, s jakou jsme se stali komplici při fandění vítězství takového šarlatána, někoho, jehož hlavním cílem je převrátit vše, co je nám, ctihodným divákům, svaté: peníze, majetek, hierarchii, rodinu atd.

Olivia Ross, Claude Perron a Jaz Deol v inscenaci Tartuffe. Foto: Helen Maybanks

Je to takový malý Molièrův zázrak, že věci nenechá jen tak, i když je to zázrak poněkud umělý. Finále pak není ani tak rozuzlením, jako spíše odkladem nevyhnutelné katastrofy na jiný den (nebo století – možná to naše?). Hampton si pro závěrečné okamžiky dramatu schovává některé ze svých nejvtipnějších vtipů – a v textu, na kterém začal pracovat před mnoha lety, i ty nejaktuálnější. Je to skvělá zábava a „personnes de qualité“, které dorazily na premiéru, si ji náležitě užily. Jak si inscenace povede u široké veřejnosti, je ve hvězdách. Uvidíme. Mezitím, pokud si chcete užít opravdu šťavnatou a zábavnou událost pozoruhodné odvahy a švihu, lepší hned tak nenajdete. Nakonec jsem si společnost tak skvělých herců, jako byli Annick Le Goff (paní Pernellová), George Blagden (Damis), Olivia Ross (Mariana), Jaz Deol (Valér), Vincent Winterhalter (Cleante), Claude Perron (Dorina), Sophie Duez (Žebračka), Zachary Fall (Důstojník), Nadia Cavelle (Flipota) a Paikan Garutti (Laurent), nefalšovaně zamiloval. V tomto světě, tak půvabném, navíc nasvíceném Paulem Andersonem a doprovázeném bohatou zvukovou kulisou Davida Gregoryho (skladatel Laurent Petitgrand), by to byli úžasní sousedé. Velmi zábavné. Ale být v jejich kůži, to bych tedy nechtěl.

REZERVUJTE SI VSTUPENKY NA TARTUFFA