RECENZE: Teh Internet Is Serious Business, Royal Court ✭✭

Teh Internet Is Serious Business. Foto: Tristram Kenton Teh Internet Is Serious Business Royal Court Jerwood Theatre Downstairs 4. října 2014 2 hvězdičky

Nápovědu jsme možná měli hledat už v samotném názvu. Když je slovo „The“ (ten) schválně zkomoleno na „Teh“, musí to přece něco znamenat... nebo ne? Je to revolta proti funkci automatických oprav v počítačích? Naznačení, že na internetu není správnost jazyka důležitá? Sugesce, že spěch je součástí nového řádu webového světa? Představa, že na pravopisu prostě nesejde?

Nebo je to snad jen PR trik? I když, kdyby tomu tak bylo, nejspíš byste čekali, že personál divadla na tuto hru přistoupí, věren staré dobré divadelní tradici.

Jenže ne v Royal Court, kde uvaděči při premiéře hry Tima Price Teh Internet Is Serious Business v divadle Jerwood Theatre Downstairs stále říkají korektní „The“ namísto onoho „Teh“.

Ačkoliv slovo „Serious“ (vážný) v názvu ledacos napovídá, režijní přístup Hamishe Pirieho a jeho celková koncepce si libují v dětských fantaziích, v „bezpečí“ barevných uniforem a hraček, v mrkavém štítu anonymity a v převládajícím pocitu, že všechno je jen hra. Na tom však není nic nového ani nápaditě divadelního; svět takto vnímá internet a web skrze toto prizma už léta. Jakkoli bláhově.

Priceovo psaní nepřináší žádná nová odhalení ani osvětu, a ať už se snaží rozviřovat jakákoli témata či problémy, nejsou skrze krátké, volně se prolínající a navazující scény tvořící narativ hned patrná. Internet je místo, kde kdokoli může tvrdit, že je kýmkoli, a nikdo se to nemusí dozvědět; je to místo, kde chytří lidé mohou korumpovat nebo ničit ty méně bystré; je to místo, kde svobodnější fantazie mládí může mít skutečnou moc, nikoliv momentální vláda; místo, kde je nezákonnost považována za právo.

Na tom není zhola nic nového.

Ostatně, Royal Court nedávno uvedlo hru The Nether, která se s těmito tématy vypořádala pravděpodobně mnohem chytřejším způsobem.

Nejzajímavější je zde zkoumání samotné podstaty korupce.

V úvodní scéně jsou vyšetřovatelé pomalu korumpováni svými zajatci; obyčejní lidé jsou svými vrstevníky manipulováni do podoby kolektivního avatara; obchodní systémy jsou napadány hackery; a vyšetřovatelé či whistlebloweři korumpují hackery tím, že je zbavují anonymity.

Nejpodmanivější část hry přichází ve chvíli, kdy spolu dvě online identity (ztelesněné jako mimoň/nerd a hedvábná kočka) hovoří v programovacím kódu (nebo se to tak alespoň zdá) a snaží se jeden druhého trumfnout a zničit. Vítězná kočka téměř vrní smyslným uspokojením, když bitvu vyhraje, ale je rozhodně fascinující sledovat tuto zvláštní, až mimozemskou výměnu názorů a s naprostou jistotou si uvědomit, že se takové věci dějí na internetu každý den, možná každou hodinu – někdy z legrace, jindy jako součást něčeho vyloženě zlověstného.

Početné (a většinou vynikající) obsazení vdechuje život různým tropům a memům, které se v průběhu let prohnaly (a stále prohánějí) internetem: blahosklonný Willy Wonka se svými trefnými hláškami, Grumpy Cat, sociálně neohrabaný tučňák, smutný Stormtrooper, aktivistická skupina Anonymous a mnozí další. Zpočátku je to zábavné a chytré, ale tento prvek nikdy nedosáhne skutečného vhledu nebo katarze.

Jedním z úskalí prezentace pseudo-lidských avatarů, kteří jsou výtvorem strojů a vědy, jež jako Atlas drží internet na svých bedrech, je fakt, že je velmi těžké k takovým postavám pocítit empatii. Lze jimi snadno opovrhovat nebo je identifikovat, ale je těžké si je oblíbit nebo o ně mít v divadle strach. Price tento problém v textu neřeší a neřeší ho ani Pirieho režie.

V konečném důsledku je to celé poněkud nudné.

Scéna Chloe Lamfordové je docela zajímavá a naštěstí se zcela vyhýbá jakékoli prvoplánové krajině s počítači nebo obrazovkami; spíše je to jakýsi podsvětí, snad hybrid obrazů z her, které lidé znají z promarněných hodin na internetu, možná reprezentace fádních šedých bloků moderního života v kontrastu s frenetičností, barvami a nečekaným poskakováním, které může být pro někoho charakteristickým znakem internetové zkušenosti. Je tu jakýsi příkop naplněný barevnými míčky, podlaha a stěny z propojených šedých čtverců připomínajících včelí plástve, jimiž se vchází a vychází, a nad jevištěm visí síťované pytle plné barevných míčků, které se v závěru nevyhnutelně sypou na scénu v radostném chaosu.

Mnoho herců je velmi dobrých, ale není úplně snadné je identifikovat. Na Royal Court nezvykle nebyl k dispozici žádný program s textem hry a životopisy herců. „Hra se stále píše,“ znělo vysvětlení.

No, tedy vskutku.