RECENZE: The Boring Room, Vault Festival ✭

The Boring Room (Nudný pokoj)

Vaults Festival,

7. února 2018

1 hvězdička

Možná si z nás někdo s tímto deprimujícím názvem vystřelil, ale režisér Tom Crowley stál o to, abych se přišel podívat a napsal recenzi.  Teď, když už jsem to viděl, nechápi proč.  Stejně tak nechápu, proč měl pocit, že tenhle text stojí za inscenování.  A nezbývá mi než se divit, co si tak dobří herci jako Emily Stride, Jamie Laird a Michael Keane mysleli, když se nechali přemluvit, aby propůjčili svůj talent k jeho, inu, předvedení.  Za tu námahu to prostě nestojí.  A pokud o návštěvě uvažujete, raději si to velmi dobře rozmyslete.

Autor scénáře Olly Allsopp přišel s nepříliš originálním nápadem svolat sjezd autorů thrillerů a detektivek – vždy po třech najednou – a nechal je spolu debatovat v duchu Sartrova dramatu „S uzavřenými dveřmi“ (Huis clos): tři nesourodí jedinci uvízlí v místnosti bez jakéhokoli charakteru, jejichž životy jsou stejně tak postrádající hloubku a váhu.  Ale tím, nutno říct, veškerá podoba s tímto existencialistickým mistrovským dílem končí.  Místo aby nás pohltily osobnosti tří postav, které by nás mohly zastupovat, jsme nuceni se značným odstupem naslouchat chladným a bezvýrazným výměnám názorů herců, kteří jen předstírají velké umělce.

Pokud si chcete hrát na barona Frankensteina a vyvolávat z mrtvých ušlechtilé duchy a oživovat je ke svému obrazu, pak byste pro to – jako onen amatérský biologický inženýr – měli mít zatraceně dobrý důvod.  Ale jaký má Olly?  Nemám ani nejmenší tušení.  V první, ehm, „hře“ (uvádí se to jako „trilogie“, což zní dost vznešeně), dostane Emily Stride na starost nálepku „Christie“.  Ale kterou?  V jejích replikách nebylo nic, co by ji ukotvilo ve světě nebo mysli autorky desítek brilantních detektivek.  Chvílemi se však spíše podobala oné jiné Christie v mdlém dramatu bez děje – víte, té, kterou Howard Brenton popisuje jako „zamilovanou“.  To mohl být potenciálně zajímavý směr.  Ale kdepak.

Mezitím byl Jamie Laird oslovován jako „Doyle“.  Takže jsem logicky pořád čekal, kdy se objeví Bodie (z Profesionálů).  Pak mi došlo, že má jít o sira Arthura Conana (nikoli barbara) Doylea.  Toho Doylea.  Aha.  V tom případě, proč by ho Agatha Christie oslovovala tak neohrabaně a neurvale „Doyle“?  Myslím, že by mu říkala „sire Arthure“, nemyslíte?  Jsem si tím v podstatě jistý.  Byla příliš dobře vychovaná na to, aby udělala cokoli jiného.  Allsoppovi je ale takový detail zjevně úplně fuk.  Jenže pokud vás tohle nezajímá, proč se vůbec pouštíte do paní Christie (jejíž dílo je postavené na sociálních nuancích, snobismu a tom, jak tyto věci vězní mysl)?

Vůbec netuším.  Bylo stále otravnější sedět v divadle a nechat se trápit takto logickými otázkami, jen aby mi došlo, že autorovi textu nestály ani za zamyšlení.  Pokud to bylo jedno jemu, proč by mělo mě zajímat, jaké nesmysly pak vkládal do úst těm nešťastným hercům?  Jo a pak přivede další postavu: Poea.  Ne, ne Alexandra.  Byl to ten pán z USA.  Další delegát na kongresu nejlepších autorů thrillerů všech dob.  A tak to šlo dál.  A dál.  A dál.  Další dvě „hry“ na stejné brdo.  Chudáci herci museli vystřídat další postavy: Emily Stride se stala „Violet“ a poté „Iris“; Laird se změnil v „Adriana“ a „Louieho“; a Michael Keane vyměnil svého Poea za „Leeho“ a pak za „Maxe“.  Pokud jste se v tom střídání postav už ztratili, vítejte v klubu.  Všechny ty takzvané postavy zněly naprosto stejně.  Jestli má Olly cit pro dialog, pak jen proto, aby slyšel ozvěnu vlastního hlasu.  A pokud scénář nedal ansámblu nic, čím by se dali jednotlivé role odlišit, pak jim ani Crowleyho režie nedokázala pomoci.

Doufám, že jim za to aspoň platí.

ZJISTĚTE VÍCE O VAULT FESTIVALU

Podívejte se na náš náhled Vault Festivalu 2018