RECENZE: Žáby (The Frogs), Jermyn Street Theatre ✭✭✭✭

George Rae (Xanthias), Michael Matus (Dionýsos) a soubor muzikálu Žáby. The Frogs (Žáby)

Jermyn Street Theatre

Čtvrtek 16. března 2017

4 hvězdičky

Rezervujte zde

Britská premiéra – nebo se to tak aspoň jeví – Sondheimova muzikálu je vzácnou událostí, zvláště když na ni bylo nutno čekat celých 43 let.  Budiž to ponaučením pro každého, kdo chce v divadle uspět: úspěch si někdy dává velmi načas.  Každopádně, konečně je to tady: Aristofanova hříčka o posmrtném životě, jejíž libreto prošlo dvojitou filtrací – nejprve kousavým vtipem Burta Shevelovea a poté prostořekým šibalstvím Nathana Lanea.  Sám Lane je zrovna v Londýně, kde v Národním divadle zkouší Angels In America (Andělé v Americe), a zastavil se podívat, jak to v Jermyn Street vypadá. Byl nadšený – jeho usměvavá tvář teď zdobí momentku z návštěvy na skromné nástěnce u schodů vedoucích do tohoto raritního a vytříbeného divadelního prostoru.

Uvést toto představení právě v takovém miniaturním divadle s pouhými 70 sedadly, drobným jevištěm, osvětlovačskou kabinou, chodbou místo foyer a barem u výdejního okénka má svůj půvab. Toalety tu slouží jako portály a pokladna se tísní v komoře na košťata.  Je to skutečný divadelní extrakt, jehož úspornost se výborně hodí k hostování děl, která se dívají na svět tam nahoře – nebo v tomto případě hluboko dole – s podobným nadhledem a v hrubých obrysech.

Nigel Pilkington (Shakespeare), Martin Dickinson (Shaw) a soubor muzikálu Žáby.

Tato show do zmíněné kategorie přesně zapadá.  Řecké drama, které si nikdy nepotrpělo na zběsilou akci, nám vše servíruje v komorních dialozích glosovaných činorodým chórem.  Ten zde doprovází dechová a bicí sekce na straně jeviště pod odborným vedením hudebního režiséra Tima Suttona, autora skvěle „zhustěných“ verzí původních orchestrací Jonathana Tunicka.  Režisérka a producentka Grace Wessels je v muzikálovém žánru nováčkem a tento kus není bez výzev; přesto v tomto sevřeném světě, který dala dohromady, trefila hřebíček na hlavičku.

Invenční a harmonická scéna a kostýmy Gregora Donnellyho ve spojení s krásným svícením Tima Mascalla produkci ohromně pomáhají. Doplňuje je asistent režie a pohybový spolupracovník Tim McArthur (který s Wesselsovou spolupracoval již v Ye Olde Rose and Crowne). Výsledkem je úhledná a svižná hříčka, přičemž sborová čísla fungují obzvlášť dobře na stupňovitém pódiu, které tak trochu připomíná bazén.  Hra byla – jak známo – původně koncipována pro univerzitu v Yale, kde sbor tvořili členové tamního plaveckého týmu, kteří prý vystupovali pouze v plavkách Speedo.  S takovou pověstí mě překvapuje, že se hře dosud nedostalo větší pozornosti.

Hudba i libreto si to totiž zaslouží.  Písně patří k Sondheimovým nejlepším a vtipná, lehká textová složka je zdrojem neustálé radosti, přičemž si dokáže udržet zemitost bez ohledu na to, jak fantastické téma zpracovává.  Vydáváme se na klasickou antickou „výpravu“ s Dionýsem (Michael Matus v rázném, Civilním módu), který je převlečený za Herákla (role se ujal Chris McGuigan, který si svou etudu se lví kůží a obřím kyjem nesmírně užívá… už chápete ten „tón“?).  Dionýsovi sekunduje jeho hašteřivý otrok Xanthias (George Rae, který je s každým představením lepší a lepší a svůj komediální talent zde využívá k dokonalosti).  Společně vyrážejí na zcela absurdní misi: chtějí z Hádu vytáhnout George Bernarda Shawa, aby v naší době psal hry, které poučí a povzbudí náš unavený svět (protože žijící autoři na to prý očividně nestačí).  A to je v kostce celý děj.

Jonathan Wadey (Charón) v muzikálu Žáby.

Bez hlubokého filozofování se tak můžeme bavit gagy a hudebními čísly v duchu uvolněné revue, čímž toto představení ve skutečnosti je.  Jonathan Wadey je nezapomenutelně moderní Charón, který převáží pocestné přes řeku Styx do říše mrtvých.  Právě při cestě potkáváme titulní obojživelníky, kteří si vesele kvákají a skoro nás přesvědčí, že se chystají k nějaké velké akci (chystají… ale trvá to jen chvilku).  Po přistání v podsvětí nás čeká speciální číslo Amazonky Virilly (Li-Tong Hsu, která si vyloženou nesmyslnost scény užívá) a poté dorazí Pluto v podání Emmy Ralston v kůži jako domina (vládce pekel je zde ne-li dáma, pak alespoň madam – a k tomu úžasně chytrá a sexy).  Pluto mileráda vydá Shawa (který je v podání Martina Dickinsona po smrti a náramně mu to vyhovuje) a klidně přihodí i Shakespeara (není to zrovna Shawův idol, i když ho Nigel Pilkington hraje s velkým citem).  A pak je tu ještě výstup nebo dva Ariadny (v milém podání Bernadette Bangury), která u Dionýsa kdysi hrála prim.

Ale jak se říká, dějem se nenechte příliš zdržovat.  Smyslem této show je vytěžit z celé té „cukrovatové“ situace co nejvíce rozpustilé zábavy. A té je tu víc než dost.  Ne, není to pád rodu Átreovců, ale pokud se soubor ještě trochu uvolní, mohl by zbourat sál v úplně jiném smyslu. Příjemnou zábavu!

RESERVUJTE VSTUPENKY NA ŽÁBY (THE FROGS)