RECENZE: The Man Who Had All The Luck (Muž, který měl jenom štěstí), Kings Head Theatre ✭✭✭✭✭

Jamie Chandler a Alex Warner ve hře Muž, který měl samé štěstí (The Man Who Had All The Luck). Foto: George Linfield Muž, který měl samé štěstí (The Man Who Had All The Luck)

Kings' Head Theatre

3. 9. 2015

5 hvězdiček

Muž, který měl samé štěstí sice není úplně první hrou Arthura Millera, ale rozhodně je to jeho první profesionálně uvedené dílo. Byla napsána v roce 1941 a o tři roky později neúspěšně inscenována, načež na několik desetiletí zmizela ze scény. Sám Miller ji považoval za nenapravitelný propadák. U nás – tedy ve Velké Británii – se dočkala vzkříšení v roce 1990 v Bristol Old Vic a v roce 2008 pak znovu v londýnském Donmaru. Tento kus jde velmi proti proudu Millerových her, jak je známe. Od Všech mých synů dál vnímáme Millerovo dílo v podstatě jako zkoumání tragických témat, v nichž jsou velká společenská a národní témata dramatizována v rámci rodinného dramatu. Zde sice nacházíme stejné vnitrorodinné konflikty i pozadí širších politických a metafyzických debat, ale celková dynamika hlavního hrdiny je příběhem neúprosného úspěchu, nikoli katastrofy. A to je jádrem věci. Jde o studii úzkosti a pochybností o sobě samém, které přicházejí s neustálým štěstím, o němž je postava přesvědčena, že je zcela nezasloužené. David Beeves (Jamie Chandler) začíná život jako prostý automechanik s malými dovednostmi nebo zjevným talentem, a vše mu vychází – v práci, v lásce i v přátelství. Je úspěšný, ale ne na úkor ostatních. To mu však nestačí, protože v životě stále nemá jasnou identitu a smysl: abychom citovali samotného Millera, „hromadí poklady, které rezivějí a z nichž vyprchal jeho duch“. Navíc lidé kolem něj, zejména jeho bratr Amos (Michael Kinsey), zakoušejí drtivé selhání, které je stejně totální a zdánlivě náhodné jako Davidův úspěch.

Jamie Chandler, Michael Kinsey ve hře Muž, který měl samé štěstí. Foto: George Linfield

Copak v životě nemusí existovat nějaký princip spravedlnosti? Nebo je všechno jen náhoda, podobně jako pohyb medúzy v přílivu – „Příliv přichází a odchází. Člověk má k tomu, co se s ním děje, jen velmi málo co říct.“ Určitě nestačí říct, že lidé selhávají nebo uspějí jen díky štěstí či smůle, díky jedné chybě. Kde hledat smysl bez řídícího (a uklidňujícího) rámce řeckých bohů nebo křesťanského Boha?

Millerovy dramatické odpovědi na tuto věčnou otázku nejsou tak hloubavé nebo palčivé jako v pozdějších hrách, ale v mnohém předznamenávají stejnou půdu. Schopnost dát si záležet, skromnost a neustálé hledání morální integrity vůči ostatním jsou zde sice potvrzeny, ale nikoliv naivním způsobem. Objevují se známá témata jako hybatelé debat mezi postavami – je americký sen v éře hospodářské krize podvodem, nebo realitou? Jsou ambice a individuální úspěchy tím, čím se zdají být? Platí pro soukromý a veřejný život jiná pravidla? Mohou otcové, synové a bratři spolupracovat, nebo jsou odsouzeni ke sporům a konfliktům?

Vedle samotného Davida jsou zde velmi dobře propracované role pro jeho lásku a později oporu, manželku Hester (Chloe Walshe), jeho otce Pata (Keith Hill) a bratra, a také galerie místních postaviček ze středozápadního městečka. Nejdůležitějším z nich je Gus (Alex Warner), zručný rakouský imigrantský mechanik, který jako jeden z mála dokáže Davida pochopit a proniknout k jeho vnitřní úzkosti. V druhé polovině hry se podstata argumentace odehrává převážně mezi těmito dvěma postavami.

Jamie Chandler, Chloe Walshe a Alex Warner ve hře Muž, který měl samé štěstí. Foto: George Linfield

Hra je to velmi dobrá a rozhodně tvoří důležitou součást Millerova kánonu, mistrovské dílo to však není. Vedle výjimečných kvalit, které jsou pro autora typické, je třeba přiznat i jistou neohrabanost v dramaturgii. Některé pasáže jsou překvapivě nedopsané a příliš rychle odbyté – například náhlá smrt obludného patriarchy, který je hlavní dlouhodobou překážkou spojení Davida a Hester. Proč toto napětí po jeho nastolení tak náhle utnout? Stejně tak se zdá nevyužitou příležitostí, že v druhé polovině vidíme tak málo bratra Amose, jakmile je didakticky vyjasněno jeho profesionální selhání coby baseballového nadhazovače.

Základním problémem je možná to, že hra nikdy zcela nezaostří a podniká výlety směrem k různým žánrům. Celkově hrozí, že se vydá tragickým směrem, a několik postav skutečně skončí tragicky. Tím, že se však hra nikdy „nevybarví“, se druhá polovina zaplétá do příliš mnoha melodramatických zvratů, jako by se sám Miller nemohl rozhodnout.

Miller ve své autobiografii Zkrut času (Timebends) z roku 1987 uvádí, že mu kritik John Anderson poskytl trefný komentář k tomu, proč hra nefungovala. Řekl mu, že v textu číhá stínový svět tragédie: „Napsal jste tragédii, víte, ale ve stylu lidové komedie.“ Pro Millera to byla zjevně důležitá lekce, protože jakkoliv je těžké paušalizovat u mnoha her, které napsal později, už nikdy se u něj neobjevila nejistota ohledně žánru díla, na kterém pracoval.

Chloe Walshe a Jamie Chandler ve hře Muž, který měl samé štěstí. Foto: George Linfield

Na této inscenaci bylo mnoho věcí k obdivu. Velmi úsporná scéna fungovala skvěle jako způsob, jak nás přimět soustředit se a přemýšlet především o textu a dilematech postav. Nechápal jsem sice, proč byla v druhé polovině odhalena poslední strana hry vepsaná do podlahy hlavního jeviště jako Desatero přikázání, ale jinak šlo o příjemně přímočarou, střídmou produkci. Minimálně se také ztrácel čas přestavbami scény, což jsem u předchozích inscenací v tomto divadle vnímal jako problém.

V obsazení nebyly žádné zjevné slabiny, pomineme-li drobnou nejistotu, která je tak brzy po premiéře nevyhnutelná. Akcenty byly většinou přesvědčivé a všichni se na velmi malém jevišti pohybovali s jistotou a přirozeností – klobouk dolů před režisérem Paulem Lichtensternem. Hlavní role ztvárnili mladí herci, jejichž naléhavost, intenzita projevu a oddanost hře jsou přesně tím, co je potřeba k tomu, aby z Millerových ušlechtilých a ambiciózních dialogů vytěžili to nejlepší. Tyto skvělé herecké výkony jsou dobrou předzvěstí pro budoucí projekty oceňovaného souboru End of Moving Walkway.

Arthur Miller se narodil před sto lety. Sté výročí má být především o novém objevování děl, a divadlo King’s Head si zaslouží velké uznání za to, že se rozhodlo připomenout si tohoto velikána nikoliv skrze některou z jeho notoricky známých her, ale skrze méně známé, avšak neméně hodnotné dílo, které k nám i dnes promlouvá velkou silou.

Hra Muž, který měl samé štěstí (The Man Who Had All The Luck) se v divadle King's Head hraje do 27. září 2015