RECENZE: The Motherf**ker With The Hat, Lyttleton Theatre ✭✭✭

The Motherf**ker With The Hat

Lyttleton Theatre

24. června 2015

3 hvězdičky

Rezervovat vstupenky

Upřímně, k čemu jsou ty tři hvězdičky? Každý, kdo uvidí plakát, okamžitě a bez pochyb ví, že v názvu té hry je slovo Motherfucker. Pokud vás má pohoršovat toto slovo v plném znění, opravdu vás nebudete pohoršovat jeho mizerně vymaskovaná podoba? Jsou britští diváci skutečně konzervativnější než ti američtí? Na Broadwayi mohla hra na poutačích viset bez hvězdiček nahrazujících písmena U a C. Pokud tedy snaha nikoho neurazit nedává smysl, jaký jiný účel to může mít? Cynikové by mohli naznačit, že jen takový název přitáhne diváky na novou hru od poměrně neznámého portorikánsko-amerického autora.

Není jasné, čí to bylo rozhodnutí nebo na čem se zakládalo, ale působí to přinejmenším zvláštně, když National Theatre zařadí na repertoár hru s názvem The Motherfucker With The Hat, nechá ji hrát bez cenzury jakýchkoli potenciálně urážlivých výrazů v dialozích, ale ve všech propagačních materiálech ji uvádí pod jiným názvem. Člověk by rád věděl, co dělali, když o hře mluvili v rozhlase nebo v televizi? Červenali se a pípali?

Vzhledem k tomu, kolikrát slovo Motherfucker ve hře Stephena Adlyho Guirgise padne (v inscenaci režisérky Indhu Rubashinghamové, kterou nyní uvádí Lyttleton Theatre), a k dalším peprným poznámkám (včetně jedné velmi vtipné o „jeptiščině kundě“), působí tento nepatřičný smysl pro „slušnost“ popravdě trapně. Jako by se National Theatre za svou volbu trochu stydělo.

A možná i právem, protože Guirgisova hra není ani revoluční, ani průkopnická, ba ani zvlášť šokující. Guirgis sice v roce 2015 získal Pulitzerovu cenu za svou nejnovější hru Between Riverside And Crazy, ale za The Motherfucker With The Hat žádné ocenění neposbíral. Při uvedení na Broadwayi hra propadla a dočkala se v nejlepším případě rozporuplných recenzí.

Vezmeme-li v úvahu, že existují nedávná díla oceněná Pulitzerovou cenou, která National Theatre neuvedlo – například The Flick od Annie Bakerové, Water By The Spoonful od Quiary Alegríi Hudesové nebo Next To Normal od duo Kitt a Yorkey – nemluvě o vítězích Tony Awards jako Vanya and Sonia and Masha and Spike od Christophera Duranga, člověk by čekal, že na Guirgisově hře bude něco výjimečného nebo unikátního.

Jenže by se pletl.

Ne že by to byla vyloženě špatná hra; spíš to vlastně není hra v pravém slova smyslu. Je to série oddělených scén, většinou pro dvě postavy, které se točí kolem ústředního hrdiny Jackieho. Postrádá jakékoli přesvědčivé zastřešující téma, jazyk nemá žádnou lyrickou, poetickou ani politickou krásu a nepokouší se nijak zásadně posvítit na společnost či kulturu. Vypadá to a zní jako krátký film – ne jako ucelené, velkolepé drama hodné scény v Lyttletonu.

Hra se svým způsobem zabývá různými formami závislosti a následky toho, když člověk propadne návykovým látkám nebo se z nich snaží vymanit. Jistěže zpochybňuje, zda mají svatouškovští bývalí feťáci, co se „drží plánu“, lepší morálku nebo rozum než ti, kteří se snaží o nápravu, ale dočasně recidivují. Stačí to však k ospravedlnění 105 minut v hledišti National Theatre?

Podle mého názoru nikoliv.

Herecké výkony jsou poutavé, jeden či dva až ohromující svou detailností, nuancí a silou. Je to ale hra postavená na obratných vulgárních urážkách, výhrůžkách a hmatatelné přítomnosti násilí. Upřímně řečeno, jakmile slyšíte jedno „Motherfucker“, dalších padesát už na vás neudělá žádný dojem. A tam, kde má dojít k vyvrcholení v podobě testosteronem nabité, brutální rvačky dvou drsných chlapů (kvůli ženě, se kterou oba spali), a ona rvačka prostě není ani zdaleka tak násilná a realistická, jak by měla být, se pilíře, na nichž stojí divácký zájem, hroutí.

Ricardo Chavira, známý ze Zoufalých manželek, je hrozivý, tvrdý a překvapivě sympatický jako násilnický alkoholik, který věří, že ho přítelkyně podvádí s majitelem onoho titulního klobouku. Ukáže se, že má pravdu, jen špatně odhadne skutečného majitele. Chavira je v bravurní formě a ze své postavy i situací ždímá maximum. Je to drsné, brutální a zádumčivé herectví v té nejlepší podobě.

Yul Váquez je v roli svérázného bratrance Julia naprosto strhující. Navzdory zálibě ve vaření a zženštilému vystupování je to onen tvrdý hoch, který dokáže sehnat zbraň nebo někoho nechat odstranit, když je třeba. Jeho monology o závazcích plynoucích z dlouholetých přátelských či rodinných pout stojí za celý večer. Je to skvěle vyladěný výkon.

Flor De Liz Perezová je jako Veronica, dívka sdílená Jackiem a oním titulním „motherfuckerem“, sexy, zlá, náladová, sprostá a nenuceně smyslná. Sype ze sebe urážky se stejnou precizní dikcí, s jakou Julie Andrewsová vyslovuje souhlásky v Za zvuků hudby, byť Veroničin vztah k jeptiškám (viz výše) je úplně jiného ražení. Perezová hraje celým tělem, a když praští Jackieho baseballovou pálkou do hlavy, jen se modlíte, aby byl náhradník připraven nastoupit. Je to výkon na plný plyn.

V roli svatouškovského, proradného a v jádru naprosto sebestředného narcise Ralpha, Jackieho garanta a přítele, je Alec Newman o něco mdlý a méně nebezpečný, než by bylo záhodno. Potřebuje být Jackiemu rovným soupeřem v každém ohledu, hlavně fyzicky; na Chavirovu ligu však nestačí. Nepomáhá mu ani Nathalie Arminová, která se do role Ralphovy (zřejmě) trofejní manželky Victorie příliš nehodí.

Nejdivadelnějším prvkem celé produkce je scéna – chytrá a evokativní trojdílná skládačka prostor: Veroničin byt na Times Square, bydlení bratrance Julia a o něco honosnější příbytek Ralpha a Victorie. Z temnoty visí sytě oranžové požární schodiště, které jasně naznačuje přítomnost newyorského exteriéru a vizuálně ukotvuje dějiště, pokud to dostatečně neudělaly dialogy. Oliver Fenwick vše nasvítil se svým obvyklým smyslem pro detail, náladu a atmosféru. Skoro cítíte ten hotdog od pouličního prodejce.

Rubashinghamová režíruje úsporně a tempo je dostatečně svižné. Režie však nepřináší žádný vizionářský vklad a není to případ, kdy by režisérský vhled odhalil ve hře víc, než autor zamýšlel. Hra je násilná, obscénní, často vtipná (ale málokdy k popukání) a přesně tak „agresivní“, jak je nezbytné. Drásavá crescenda ostrého, melodicky nezajímavého zvuku, která ohlašují přestavby scén, začátky a konce, jsou zbytečná a laciná. Za to, že je něco jenom nahlas, by se ceny dávat neměly.

Není to nuda, není to špatné, ale není to ani vzrušující, strhující nebo objevné. The Motherfucker With The Hat slibuje divokou a nekorektní jízdu – místo toho ale znovu ukazuje tvůrčí vyprahlost těch, kteří v současnosti tvoří program v National Theatre.

Rufus Norris se musí chopit své šance jako umělecký šéf National Theatre. Divadlo jako umělecká forma to naléhavě potřebuje.

Hra The Motherf**ker With The Hat se v National Theatre hraje do 20. srpna 2015.