RECENZE: The Past Is A Tattooed Sailor, divadlo Old Red Lion ✭✭✭

The Past Is A Tattooed Sailor

Old Red Lion Theatre

6. srpna 2016

3 hvězdičky

REZERVUJTE ZDE Simon Blow ve své autobiografické hře „The Past is a Tattooed Sailor“ v režii Jeffreyho Mayhewa rozehrává příběh mládí, společenských tříd a času, který je jako lodní uzel pevně připoután k bójce nostalgie. „Měl jsem složité dětství,“ říká Blow. „V raném věku jsem přišel o oba rodiče i o dědictví... Když jsem se setkal se svým strýcem Stephenem Tennantem, měl jsem pocit, že jsem konečně našel domov, o který jsem kdysi přišel. Skrze něj jsem poznával jeho exotickou minulost, jako by byla stále přítomná, a mnoho dalšího, jak odhaluje toto drama.“

Jojo Macari s velkou empatií ztvárňuje Joshuu, mladíka žijícího život plný protikladů: je z vyšší vrstvy, a přesto chudý. Společně se svým přítelem, stavbařem Damienem (Denholm Spurr), se Joshua snaží vymanit z třídních pout a zlepšit jejich životní situaci. Protože v dětství nepoznal rodinné zázemí a stále ho pronásledují bolestné rodinné vztahy, vyhledá svého prastrýce Napiera (Bernard O’Sullivan) – privilegovaného, výstředního a sebestředného starého pána, který je nyní upoután na lůžko a společnost mu dělají jen sloužící a stíny minulosti. Strýc Napier je neustále pohroužen do vzpomínek a vypráví historky z dob minulých – o časech strávených se Siegfriedem Sassoonem a Virginií Woolfovou nebo o tanci za doprovodu Igora Stravinského. Když ho však navštíví jeho vlastní duch (Nick Finegan) – vitální verze jeho mladšího já, Napiera začnou trápit úzkosti ze smrti a zoufalá touha uchovat si mládí. Zatímco si Joshua a jeho strýc budují pouto, Damien živí naději na blížící se dědictví, kterému však stojí v cestě Joshuův již tak bohatý bratranec Patrick (John Rayment).

Scénář ve mně evokuje Oscara Wildea a jeho Doriana Graye; během představení mě dokonce napadlo, že by příběhu slušela i románová podoba. Ačkoliv se v textu objevují skvěle napsané, plynulé dialogy, místy působí scénář trochu překombinovaně a některé scény mají až příliš trhaný rytmus. Občas také působí intimita mezi postavami strojeně, což narušuje soudržnost vyprávění. Navzdory tomu je příběh poutavý a často velmi blízký, zejména v diskuzi o tanatofobii (strachu ze smrti). Pocit odloučení od vlastního mládí může být pro nás stejně drtivý jako pro strýce Napiera, když se snažíme oddálit nevyhnutelné, co nelze zakonzervovat. Ostatně – nejsme marmeláda.

Mladý a romantický Napier v podání Nicka Finegana je výborným zrcadlem své starší verze. Denholm Spurr se zcela vžil do role Damiena, přidrzlého cockneyho, i do role francouzského námořníka Jeana Baptista. Vzpomínání starého strýce Napiera a jeho zoufalé žadonění o komplimenty podává Bernard O’Sullivan s upřímným sentimentem i vtipem. Jeho vnitřní souboj mezi „minulostí a přítomností“ je místy dojemný, když se křečovitě upíná k předmětům, které by mohly uchovat jeho mládí, zatímco jej děsí realita, že jeho minulost žije už jen v prachu jeho vzpomínek.

Postava Napiera ožívá nejen díky O’Sullivanovu výkonu, ale i díky scénografii Rosie Mayhew. Výstřední osobnost postavy se zračí v interiéru: růžové vzorované tapety, nevkusný lustr a koberec se zebřím vzorem zdobí ložnici, zatímco paravány jsou posety kresbami námořníků a výjevy jako vystřiženými z Napierových snů. Lenošku zakrývá třpytivý stříbrný přehoz s bílou krajkou a Napier mezi nostalgickými monology neustále žmoulá pastelové šifonové šátky.

Hra „The Past is a Tattooed Sailor“ nabízí příjemnou rovnováhu mezi vážným tématem a vtipnými postřehy v podání energického obsazení. O’Sullivanův strýc Napier ve mně vyvolal nostalgii po chvílích strávených s mým dědečkem, který mi s šálkem čaje v ruce a drobečky na bradě vyprávěl, jak kdysi přišel ke kalhotám Alberta Finneyho. Všichni máme drahocenné vzpomínky a verze nás samotných, kterými jsme byli rádi – Napier zoufale touží po Marseille a tetovaných námořnících a já si upřímně přál, aby našel klid v duši. Jen jsem doufal v ještě více jeho příběhů přímo na scéně. I když jsem měl na konci chuť strýce Napiera obejmout, neměl jsem potřebu ho „mačkat“. Ať už se vám hra bude líbit nebo ne, slib byl dodržen a Blowův strýc v divadle Old Red Lion stále žije. „Splnil jsem to, o co mě kdysi požádal,“ říká Blow: „Slib mi, že na mě nezapomeneš, až tu nebudu.“ Hra „The Past is a Tattooed Sailor“ se v Old Red Lion Theatre hraje do 27. srpna 2016.

REZER VUJTE SI VSTUPENKY NA THE PAST IS A TATTOOED SAILOR