RECENZE: Producenti (The Producers), Churchill Theatre a následné turné ✭✭✭✭

Cory English (Max), Jason Manford (Leo) and Tiffany Graves (Ulla) v inscenaci Producenti. Foto: Manuel Harlan. Producenti

Churchill Theatre, Bromley, poté na turné po celém Spojeném království

11. března 2015

4 hvězdičky

Když kritik deníku New York Times Ben Brantley recenzoval po brodwayské premiéře muzikál The Book of Mormon, trefně poznamenal: „...The Book of Mormon dokázal malý zázrak. Zároveň si střílí z ryze amerického žánru motivačního knižního muzikálu, ale zároveň ho i vřele oslavuje. Žádné show na Broadwayi se nepodařilo tak úspěšně sedět na dvou židlích najednou od doby, kdy Mel Brooks před deseti lety adaptoval pro jeviště svůj film Producenti.“

Politicky nekorektní satirická jízda Mela Brookse, Producenti, umožnila návrat broadwayského hudebního divadla v podobě, která je stejně tak hříšně vtipná, jako melodická, drzá a plná barvité podívané. Brooks si vzal na mušku celou škálu stereotypních broadwayských postav a všechny je probodl – občas až s neuvěřitelnou odvahou – v této ztřeštěné smršti vtipů, do níž bylo obratně všito i trochu toho (pro skvělý muzikál klíčového) srdíčka.

A zafungovalo to. Naprosto úžasně.

Úspěch Producentů vydláždil cestu dalším kouskům stejného ražení, ale přestože ty, které následovaly, měly své nesporné kvality (např. Hairspray se pyšní velmi melodickou hudbou a příběhem plným citu), ničemu se nepodařilo zopakovat tu čirou radost, kterou Brooks s Producenty vytvořil, ani nabídnout tak pestrou paletu hlavních postav, z nichž každá dostane na scéně svůj okamžik slávy.

Nyní na britském turné září stylové a působivé nastudování Producentů v režii Matthew Whitea. S ohledem na logistická a rozpočtová omezení zájezdové produkce, která se musí popasovat s mnoha různými prostory, se Whiteovi podařil pozoruhodný kousek.

Za prvé, White vsadil na hvězdné obsazení a udělal dobře: vybraní aktéři (až na jednu výjimku) zvládají vše, co se od nich žádá – po stránce pěvecké, dramatické i taneční. Za druhé, scénografie Paula Farnswortha se chytře přizpůsobila omezenému rozpočtu a nárokům na cestování, přičemž tyto zdánlivé nedostatky proměnila v přednosti. Za třetí, skvěle sehraná company předvádí nespočet chytrých, vypointovaných výstupů a s přehledem plní i ty nejnáročnější úkoly. Za čtvrté, White přináší nové, svěží režijní nápady, které překvapí i potěší: najdeme tu výbornou situační komiku i odkazy na jiné muzikály. (Kromě tradiční zábavy zájezdových představení – hry „najdi záskok“ – si zde můžete zahrát i „najdi odkaz na broadwayské hity“, přičemž narážky na A Chorus Line, Gypsy, West Side Story nebo 42nd Street útočí na bránici velmi neotřelým způsobem). A za páté, nápaditá a energií sršící choreografie Lee Prouda dodává celému kousku neustálý švih.

Co je však možná důležitější – Whiteovi se v tomto novém nastudování podařilo překonat dvě hlavní překážky: absenci velkého orchestru a nižší rozpočet (projevující se v menším počtu účinkujících v ensemblech a úspornější scéně). Producenti jsou ve své podstatě velkolepý, blyštivý muzikál o jednom malém, laciném kusu; kontrast mezi stylem a obsahem je právě tím, co diváka baví. Tato produkce sice není obří, ale pulzuje vynalézavostí a skutečným umem.

Cory English, veterán z předchozích uvádění Producentů, je prvotřídní Max. Vypálí každý vtip a hraje špinavého, uličnického a penězivého krále staré Broadwaye s obrovským šarmem a jistotou. Se svou neutuchající energií a vizáží protřelého rošťáka je Englishův Max neustále na dně a zároveň mistrem v mazání medu kolem pusy. Jeho dikce a přízvuk jsou stejně dokonalé jako jeho komické načasování a zpěv: píseň Betrayed ve druhém dějství je naprosto famózní.

English tvoří sehrané duo s Jasonem Manfordem, který hraje ustrašeného, náhodně podfukářského a neuvěřitelně (a tím i dojemně) naivního Lea Blooma. Pokud jde o sázku na hvězdy, Manford je přesně tou odpovědí na otázku: „Kde jsme to udělali správně?“. Svého „ňoumu“ s měkkým srdcem buduje pečlivě, je nesmírně vtipný (pohybově i slovně) a Leovu vášeň pro showbyznys vystihuje naprosto přesně. Zpívá čistě a jistě, na jevišti působí přirozeně (což není snadné, když hrajete tak nejistou postavu), a i když mu v očích občas blikne strach – možná až zděšení – v tanečních pasážích si vede více než zdatně. Jeho Leo v průběhu show rozkvétá přesně tak, jak má.

Tiffany Graves je v roli svůdnice Ully s nevyslovitelným příjmením v naprosto fantastické formě. Vypadá skvěle z každého úhlu, mluví s naprosto dokonalým falešným švédským přízvukem, který je k popukání, a zpívá i tančí s neuvěřitelným nasazením. Je radost vidět jednu z talentovaných stálic West Endu zářit v plném hvězdném režimu. Má na to a dává to patřičně najevo.

Druhou hvězdnou volbou je role Franze Liebkinga, šíleného milovníka Hitlera, který žije ve West Village v upatlaných kožených kalhotách a povídá si s holuby – autora té „nejhorší hry“, jakou Max a Leo v rámci svého podvodu dokážou najít. V tomto případě byl Phil Jupitus naprosto geniální volbou.

Jako nějaký pomatený uzenářský kolos je Jupitusův Franz triumfem dysfunkčnosti, hysterické oddanosti ztracené věci a přátelské vražedné utkvělé představy. Chopil se role s vervou a vytěžil z ní každou kapičku humoru. Obě jeho velká čísla, ale především Haben Sie gehört das deutsche Band?, podává s obrovským elánem. Pochybuji, že tu kdy byl takový Franz: Jupitus dává přednost mrzutému vzteku před prostou ztřeštěností, a v jeho podání to funguje skvěle.

Poslední hvězdou v obsazení je Louie Spence jako Carmen Ghia, asistent nejhoršího režiséra na Broadwayi, Rogera de Bris. Spence tu hraje především velkolepého Spence, nebo přesněji, velkolepého Spence-hrajícího-Carmen-Ghiu. Pokud je to to, co od něj očekáváte, pak je vše v pořádku; v druhém dějství si na tento styl zvyknete a už vás neruší.

Vlastně je to ale trochu zklamání. Dynamika mezi Carmen a Rogerem funguje a komediální potenciál se naplno projeví jen tehdy, pokud spolupracují jako jeden sehraný tým. Mají to být dvě strany jedné mince, ne dva sólové výkony. Bez vřelosti a synchronizace se hodně ztrácí. Přesto Spence dodává Carmenině repertoáru triků pořádnou dávku choreografické bravury a sklízí smích v místech a způsoby, které by žádný jiný představitel nedokázal.

David Bedella je nejlepší ve své skvostně nadsazené scéně ve druhém dějství, kde Roger naskočí do role nejzženštilejšího Hitlera v dějinách v rámci premiéry Springtime for Hitler. To je samozřejmě Rogerův velký sólový moment. Bedella je vtipný a působí zde nejpřirozeněji – když není v těsné blízkosti Spence a je nezpochybnitelnou hvězdou okamžiku.

Ve většině ostatních společných scén, zejména u písně Keep It Gay v prvním dějství, však scény Rogera a Carmen působí chladně a bez vzájemného napojení. Bedellův hlas se navíc překvapivě nehodí pro typ vokální hravosti, kterou by měl Roger předvádět. Chyběla tam i jakákoli spřízněnost mezi Rogerem a jeho týmem; pouze Jay Webb jako Sabu se snažil o jakési propojení. Tento zvláštní odstup od humoru, který je hře vlastní, se projevil i ve scéně se stařenkami na konci prvního dějství (Along Came Bialy). Místo aby stařenky oslavovala, spoléhá spíše na laciné vtipy o nemocech a ohraný trik s muži v sukních.

V celkovém kontextu na těchto nedostatcích ale tolik nesejde. Hlavní obsazení je většinou vynikající a company odvádí po celou dobu show mravenčí a profesionální práci.

Sekvence Springtime For Hitler je zvládnutá skvěle a je nesmírně vtipná. Kostýmy, tanec a pěvecké výkony se slévají do nespoutané smršti zlatých flitrů, precizního stepu a radostného zpěvu. Nápad obléknout árijského sólistu v podání Jaye Webba do třpytivých kožených kalhot byl vskutku geniální. V představení je řada skvělých okamžiků: Tosh Wanogho-Maud, který je vtipný jako otrávený účetní a poté k popukání jako velmi irský seržant O’Houlihan; Rebecca Fennelly a Aimee Hodnett jako energické uvaděčky s fantastickými hlasy; Aron Wild v roli blaženě mlčenlivého dozorce nebo Andrew Gordon-Watkins, který se mění v tančícího derviše, kdykoli se objeví.

Andrew Hilton vede malý orchestr zkušeně, a jakmile si zvyknete na politováníhodnou absenci smyčců, není z hudebního hlediska co vytknout. Zpěv je energický a intonačně čistý, tempa a vyváženost jsou přesné. Brooksův přirozený šarm v melodiích tak dostává dostatek prostoru.

V divadle se budete královsky pobavíte. V rámci zájezdových představení jde o skvělý příklad – je to vtipné, šťavnaté a neustále to jiskří.

REZERVOVAT VSTUPENKY NA PRODUCENTY