RECENZE: The Rivals, Arcola Theatre ✭✭✭✭✭

Rivalové (The Rivals)

Arcola Theatre

16. října 2014

5 hvězdiček

Recenzent – Tim Hochstrasser

Inscenace dvou velkých her Richarda Sheridana, Rivalové a Škola pomluv, se v dnešní době objevují na jevištích méně často, což je obrovská škoda. Obě hry totiž skýtají úžasné příležitosti pro precizní divadelní řemeslo všeho druhu a nabízejí vtipné a rovnocenné role pro muže i ženy napříč všemi věkovými kategoriemi. Zatímco všechny Wildeovy hry, i ty méně známé, se hrají pravidelně, je s podivem, že tato dvě mistrovská díla, která kladou podobné nároky na stylizaci, vídáme mnohem méně. Proto je velmi vítanou zprávou, že můžeme vzdát hold této vynikající nové verzi Sheridanova prvního velkého úspěchu, která se ještě několik dní hraje v Arcola Theatre v Dalstonu. Zajděte si na ni, dokud je čas…

Rivalové nejsou bezchybnou hrou. Při své premiéře v roce 1775 propadli a i po výrazných škrtech a přepsání se může druhá polovina vlézt. V té chvíli už je většina zápletky rozpletena a pozornost diváků může začít těkat, pokud text není podán s patřičným spádem a vynalézavou akcí na jevišti. Inscenace také snadno sklouzávají k přílišné uhlazenosti a přistupují k látce jako ke kostýmnímu dramatu, které slouží jen jako přehlídka pro představitele paní Malapropové, sira Anthonyho Absoluta a dvou mileneckých párů, kolem jejichž manévrů se točí celý děj. Přitom by to měla být hra s ostrou hranou, která do milostného rytmu zapadne až v samotném závěru a tak trochu zdráhavě.

V každé scéně se jako červená nit táhnou výbuchy hněvu, sexuální frustrace, nevraživost mezi městem a venkovem, Angličany a Iry či konflikty syna s otcem a služebnictva s panstvem. Různé podoby genderové marnivosti, misogynní i misantropické, jsou zdrojem mnoha vtipů, z nichž některé jsou dodnes znepokojivě kruté a výsměšné. Právě tato syrovost, a nikoliv vybroušenost konverzační komedie, dominovala původnímu, lehce skandálnímu přijetí hry. Každá nová inscenace musí tyto kvality zachytit, pokud nás má přimět podívat se na tento kus novýma očima.

Ke cti herců i tvůrčího týmu slouží, že měli odvahu odolat pokušení hru lacině aktualizovat jen kvůli novosti, a místo toho se ponořili hluboko do textu, aby našli nové a přesvědčivé odpovědi.

Režisérka Selina Cadell v programu píše, že „dnešní herci jsou zvyklí vnucovat obsahu náladu, protože jejich vztah k jazyku je mnohem méně jistý. Výzvou pro herce v restaurační komedii je tedy zjistit, jak postava existuje skrze jazyk a výhradně skrze něj.“ Místo falešného naturalismu se chopili výzvy najít přirozenost v umělosti, jako by šlo o Wildeovu „lehkovážnou komedii pro vážné lidi“. Herci hrají své role se smrtelnou vážností, díky čemuž je humor přirozeně o to silnější. Navíc našli přesné tempo textu tím, že nespěchají s přednesem Sheridanových mistrně vystavěných monologů. Ovládnout ty dlouhé věty s kupou vedlejších a doplňujících vět vyžaduje dovednost surfaře na hřebenu vlny – když se příliš brzdí, divák se ztratí; když se to odrmolá, zanikne pointa.

Každý člen souboru byl v tomto směru příkladný – dokázali nespěchat, když to bylo potřeba, a zrychlit, když scéna vyžadovala dynamiku a fyzickou interakci. Díky důvěře v psané slovo a pečlivému budování postav skrze něj byly odměny v závěrečných scénách, kdy dějové tempo polevuje, o to větší: takto detailní výkony si v té fázi vytvářejí svůj vlastní humor. Každý herec si uvědomil, že v době, kdy byl fyzický kontakt omezený a formální, musí jazyk v celém svém spektru – od jemného vtipu až po odvážnou lascivnost – vyjádřit celou škálu emocí, frustrací a žárlivosti, které by v moderní hře signalizovala řeč těla. Je naprosto legitimní často bořit „čtvrtou stěnu“ a připomínat nám, že jsme v divadle – přesně tak vnímalo tento zážitek publikum osmnáctého století. Aby to však fungovalo, musí se s jazykem zacházet s naprostým respektem. Bylo vzácným potěšením slyšet text přednesený s takovou jistotou a čirou radostí z jeho imaginativních možností.

V tomto skvěle sehraném obsazení není slabého článku a je nevyhnutelně nespravedlivé vyzdvihovat jednotlivce. Ale pro jejich technickou zručnost, díky níž nás donutili o známém textu znovu přemýšlet, musím pochválit Jacka Absoluta v podání Iaina Batchelora a Nicholase Le Prevosta v roli jeho otce. Le Prevost předvedl lekci komediálního načasování tím, že hrozil hněvem, který ale nechal propuknout teprve ve chvíli, kdy jste ho nečekali. Batchelor zase vyplnil každý aspekt své mnohovrstevnaté role kapitána Jacka/Beverleyho s šarmantní vynalézavostí.

Gemma Jonesová jako paní Malapropová, v obláčku šedého hedvábí a růžového tylu, se rozčilovala a švitořila s velkým efektem a zaslouží uznání za to, že na své pověstné komolení slov neupozorňovala příliš okatě. Její přebrepty zapadly jako pointa skvěle vystavěných odstavců, nikoliv jako izolované vtipy.

Jenny Rainsfordová v roli Lydie elegantně strádala s větší razancí a bojovností, než bývá zvykem, a Justine Mitchellová byla modelem tiché a precizně decentní zdrženlivosti jako těžce zkoušená Julia. Adam Jackson-Smith hrál Faulklanda jako by to byl John Cleese, což nám poskytlo užitečný referenční bod pro postavu s jejími únavnými, sebedestruktivními skrupulemi.

Typové role Ira a venkovského farmáře, který je ve městě nováčkem, nejsou v textu tak prokreslené, ale herci se jich zhostili výborně. Stejně tak i služebnictvo sehrálo své vstupy a komentáře s velkým švihem.

Pokud bych měl mít výhradu, pak k inscenování. Arcola je prostor s nešikovným půdorysem a vyžaduje velmi citlivé zacházení, aby scény plynule přecházely jedna v druhou. Zde bylo mezi scénami až příliš mnoho dění, ať už šlo o přestavování (např. zbytečná kulisa urny pro znázornění exteriéru), hudební mezihry nebo opakované gagy. U hry, která je takto dlouhá a kde byl přednes tak přesný, byla škoda, že scény neproudily plynuleji, zejména ve strukturálně slabší druhé půli. Příběh se sice odehrává v Bath, ale nepotřebujeme to město na jevišti vidět v tak popisné míře.

Nicméně, odhlédneme-li od této drobnosti, je tato inscenace nezapomenutelným a podnětným zpracováním staré klasiky a jedním z nejvtipnějších divadelních večerů, které momentálně Londýn nabízí. Nemusíte se mnou ve všem souhlasit, ale tuhle hru si rozhodně nenechte ujít…