RECENZE: These Trees Were Made Of Blood, Southwark Playhouse ✭✭✭

These Trees Were Made Of Blood

The Little, Southwark Playhouse

21. března 2015

3 hvězdičky

Kabaret může pro každého znamenat něco jiného. Existuje celá škála očekávání – od nablýskaných a křiklavých výšin Lizy Minelli a jejích zelených nehtů ve filmové verzi slavného muzikálu pánů Kandera a Ebba až po intimní potěšení z vystoupení sólového umělce, který prokládá písně podmanivým či zasvěceným vyprávěním. Na počátku 20. století se v Německu dostal do popředí specifický druh kabaretu: výmarský kabaret (Weimar Kabarett). Byl to osobitý, politický kabaret: sexy, plný temného satirického humoru, jemuž předsedal charismatický konferenciér. Šlo o komorní a mrazivě ironickou podívanou, provokativní a hravou, která však v divákovi zanechávala hlubokou a objevnou stopu.

Kander a Ebb si formu výmarského kabaretu vypůjčili a vdechli jí jazzový říz pro svůj přelomový muzikál Kabaret. V The Little, menším sále divadla Southwark Playhouse, se nyní hraje inscenace These Trees Were Made Of Blood, která se velmi důsledně drží právě onoho výmarského modelu. Hra, za níž stojí autorský tým ve složení Amy Draper (režie), Paul Jenkins (scénář) a Darren Clark (hudba), si klade za cíl posvítit na argentinskou „Špinavou válku“ (1976–1983) a osudy „Zmizelých“ (los Desaparecidos) – mladých disidentů kritizujících vojenskou juntu, kteří byli odvlečeni úřady a už o nich nikdo nikdy neslyšel.

Rámec inscenace tvoří The Coup Coup Club (vtipná slovní hříčka odkazující na Kit Kat Club, která okamžitě navozuje atmosféru vojenských převratů a útlaku). Je to pochybný noční klub, kde se scházejí pravicoví ideologové, aby oslavili svá vítězství nad sklenkou něčeho ostřejšího a křupavými empanadas. Působí to tu nadpozemsky, jako by Alenka propadla králičí norou stylu „shabby chic“ a přistála v místě, které už deset let nevidělo uklízečku a kde špína a harampádí tvoří nerozlučnou dvojici se stoly a lavicemi. Všudypřítomná je zde nucená srdečnost mezi cizími lidmi.

Stěny lemují fotografie Zmizelých, občas zakryté lehkým, špinavě působícím závěsem. Pod stropem se táhne police plná šanonů s jasným byrokratickým účelem. V jednom rohu je jednoduchá, půvabně staromódní kuchyňka, naproti ní na vyvýšeném pódiu hraje a zpívá stylová multiinstrumentální kapela. Centrální prostor ovládá konferenciér (MC) a další kabaretní výstupy. Scénografie Georgie Lowe je dokonale podzemní, úžasně a domácky neutěšená.

Na rozdíl od výmarského kabaretu nebo mistrovského díla Kandera a Ebba však téma jednotlivých výstupů v The Coup Coup Club není všeobecně známé. Možná je to smutná vizitka dnešního světa, ale ne každý zná šokující detaily týkající se Zmizelých. A bez alespoň základního povědomí o historickém kontextu nemůže inscenace These Trees Are Made Of Blood fungovat tak dobře, jak by mohla.

Aby představení správně vyznělo, je potřeba pochopit dvě klíčové věci:

(a) Matky Zmizelých se nebály ozvat a z pátrání po svých dětech udělaly pro vládnoucí vojenskou juntu zásadní problém; jejich pochody a protesty byly účinné a pokračují dodnes.

(b) Armáda využívala k umlčení svých nepřátel tzv. lety smrti – oběti omámili drogami a poté je zaživa vyhazovali z letadel nad mořem, aby se utopili a navždy zmizeli.

Pokud tyto souvislosti neznáte, může trvat dlouho, než pochopíte smysl některých písní a scének v The Coup Coup Club. Na rozdíl od Minelliové Kabaretu, kde každý jasně znal dobové pozadí, se These Trees Are Made Of Blood snaží diváka o krutostech, které oživuje skrze písně a skeče, vzdělávat za pochodu. To je mnohem náročnější úkol.

Přesto koncept The Coup Coup Club funguje velmi dobře. Umělci se pohybují nejen na svých stanovištích, ale i přímo mezi diváky. Zpočátku je to nepříjemné, ale nenucený šarm a vytrvalost performerů začne působit hřejivě a známě. Ukolébají vás do pocitu pohody – a o to víc se cítíte téměř jako spolupachatelé hrozivých pravd, když vyjdou najevo.

Pastišová hudba na pomezí hippie, folku a country v podání malé kapely nesmírně pomáhá vytvářet pocit vřelosti a lehkovážnosti, díky čemuž pak intenzivní, syrová hrůza odkrývaných osobních tragédií zasáhne diváka naplno. Clarkova hudba plní svůj účel obdivuhodně. Syrové a procítěné vokály Joshe Sneesbyho, Rachel Dawson, Eilona Morrise a Anne-Marie Piazzy tvoří bohatou a místy až bolestně strašidelnou kulisu. Občas se zpívá falešně, ale kupodivu to zde vůbec nevadí. Naopak, podtrhuje to upřímnost a přesvědčení, které za písněmi stojí.

Středobodem všeho a hlavním důvodem úspěchu celého kusu je ohromující a sebejistý výkon Grega Barnetta. Jako Generál a konferenciér v jedné osobě je Barnett sexy a svůdnou tváří vražedné argentinské vojenské junty. Bezostyšně si podmaňuje publikum břitkými vtipy, zářivým úsměvem a zatraceně dobrým hlasem – věci, které říká, jsou nehorázné, úděsné a přitom vtipné. Barnettův přednes je bezchybný: je to poutavá a naprosto děsivá propaganda.

Zhruba v polovině prvního dějství, po dlouhém uvádění do děje, které bez podrobných znalostí o Špinavé válce nedává velký smysl, se ústřední motiv rozjede naplno. Matka hledá svou zmizelou dceru. Prostředí The Coup Coup Club je využito k tomu, aby publikum s matkou soucítilo; je to velmi chytré a funguje to skvěle.

Od té chvíle se kabaret mění v pomalu hořící doutnák s působivými a znepokojivými výstupy. Generálova moc umlčovat a zneužívat roste a v oceánu frází o jednotě, nutnosti potlačit disent a selháních levice se objevují ostrovy nepředstavitelné hrůzy.

Jeden moment, který se vryje do paměti, se týká zmizelé dcery (Charlotte Worthing) oné zoufalé matky (Val Jones). V mrazivé scéně vezme Generál dlouhý balónek připomínající klobásu a nacpe ho dívce do úst. Balónek v ní celý zmizí; působí to jako scéna z odporného pornografického snuff filmu. Použití balónku je ukázkou toho, jak silné mohou být možnosti kabaretu.

Jde o odvážné a důležité divadelní dílo. Zdá se však příliš dlouhé, možná o dobrých třicet minut, a prospělo by mu, kdyby se hrálo v kuse. Diváci by si mohli u stolků objednávat nápoje a jídlo podle staré výmarské tradice, místo aby bylo představení uměle přerušeno přestávkou. Jakmile se pátrání po zmizelé dceři rozjede, bylo by nejlepší tento rozjetý stroj nezastavovat.

Londýn nemá často možnost vidět politický, angažovaný kabaret typu These Trees Are Made Of Blood. Tato produkce je poučná i strhující. Přiměje vás vyhledat si informace o Špinavé válce a zamyslet se, jak pomoci těm statečným matkám, které stále hledají pravdu. A donutí vás ptát se sami sebe, proč vás Barnettův Generál s tváří filmového idolu tak fascinoval – důrazně vám připomene, že není všechno zlato, co se třpytí.

Rozhodně stojí za vidění.

Inscenace These Trees Are Made Of Blood se hraje do 11. dubna v Southwark Playhouse