RECENZE: Za nic neplatíme! (They Don't Pay? We Won't Pay!), Mercury Theatre Colchester ✭✭✭

Paul T. Davies hodnotí inscenaci Neplaťte? Neplatíme!, soudobou úpravu frašky Daria Fo a Francy Rame.

Tesni, Marc Pickering a Laura Doddington. Foto: Pamela Raith Neplaťte? Neplatíme! Divadlo Mercury, Colchester.

23. března 2023

3 hvězdičky

REZERVACE VSTUPENEK

Uvést komedii o krizi životních nákladů přímo uprostřed skutečné krize životních nákladů vyžaduje od divadla značnou odvahu. Italskou politickou frašku Daria Fo a Francy Rame, původně známou pod názvem Nemůžeme zaplatit! Zaplatit nechceme!, adaptovala pro současnost Deborah McAndrew. Manželky (tato hra si velmi zakládá na tradičním rozdělení rolí a pohlaví), které odmítají platit přemrštěné ceny v místním obchodě, ukradnou jídlo i věci denní potřeby a snaží se lup schovat před svými manžely i policií. Herecká zdatnost souboru je v tomto rychlém a bláznivém kuse znát, hrozí však nebezpečí, že představení mine ty, kteří by jeho poselství měli slyšet nejvíce, a bude jen kázat již přesvědčeným. A že tedy tahle hra kázáními nešetří. Bloky rétoriky o našich současných lídrech a stavu národa působí poněkud nepatřičně vedle vtipů vyvolávajících spíše úpění, pantomimických odboček k publiku a nekonečného – a tím myslím skutečně nekonečného – pobíhání po scéně.

Jack Shalloo, Marc Pickering a Joseph Alessi. Foto: Pamela Raith

Obsazení si s těmito plochými postavami radí dobře a k vidění je mnoho skvělých sekvencí (ačkoli většina z nich přijde až ve druhé polovině, ta první je dosti těžkopádná). Jasnou hvězdou večera je Marc Pickering, který komicky přepíná mezi několika postavami, což dává vzniknout brilantním metateatrálním momentům – zejména když vystoupí z role a vyčiní kolegům, že nechápou, jak náročné je pro něj hrát tolik postav najednou. Bez něj by inscenace minula cíl ještě výrazněji; jeho výkon je radost sledovat. Joseph Alessi podává dobrý výkon v roli Jacka, jediného poctivého občana, a Laura Doddington jako jeho žena Anthea celému ději dodává potřebný spád. Jack Shalloo a Tensi Kujore dělají, co mohou v rolích mladších, méně bystrých sousedů, ale stereotypy jsou zde tak přebujelé, že mě jejich výkon prostě nepřesvědčil.

Joseph Alessi a Jack Shalloo. Foto: Pamela Raith

Režisér Ryan McBryde sází na své silné stránky a využívá mnoho prvků, které jsou divákům v Mercury již dobře známé (zpomalený běh v mlze, boření čtvrté stěny, skvělá fyzická akce), ale tyto postupy nyní působí spíše sázkou na jistotu. Jako politická satira nemá hra dostatečně ostré zuby. Pro mě to potvrdil samotný závěr, kdy mrazivá sekvence, v níž mají postavy pocit, že mizí a nikdo je neslyší, mohla diváky vyprovodit do noci v přemýšlivé náladě. To je však okamžitě shozeno závěrečnou písní za doprovodu komunitního sboru, která se nás snaží přesvědčit, že protestování je vlastně hrozně fajn. Celkově vzato je to rozporuplný zážitek, který ocení především fanoušci frašky. Ti, kteří hledají větší údernost, mohou odcházet zklamaní.

Hraje se do 31. března.