RECENZE: Tick, Tick… BOOM!, Park Theatre ✭✭✭✭

Gillian Sakerová a Chris Jenkins v Tick Tick BOOM! Tick Tick BOOM!

Park Theatre 90

8. května 2017

4 hvězdičky

Rezervovat vstupenky

Bronagh Lagan, režisérka tohoto vydařeného oživení „generálky“ Jonathana Larsona na jeho epochální kultovní muzikál „Rent“ v úžasném uměleckém centru ve Finsbury Parku, se rychle stává jednou z nejinovativnějších a nejpromyšlenějších režisérek v zemi. Je skutečně natolik napřed, že s ní v jistém smyslu hrajeme hru na honěnou, zatímco její vlastní představivost uhání kupředu a vytváří nové způsoby umělecké reakce. Poprvé mě zaujala v malém divadle Tristan Bates Theatre svou poutavou inscenací hry Tima Connora a Susannah Pearse „The Stationmaster“. Zatímco jsem ji ještě vstřebával, prorazila si cestu do velkého sálu Southwark Playhouse s přímočarým a mistrovským kusem „Promises, Promises“ – inscenací tak brilantní, že mi teprve teď naplno dochází, jak pečlivě promyšlená a působivá byla. Tehdy jsem to nevěděl, ale i měsíce po derniéře stále vidím její kompozice a rozestavení postav, stále sleduji jejich pohyb, slyším jejich slova, vidím výrazy v jejich tvářích a především cítím to, co jsem cítil v hledišti jako divák při tomto představení. Ne všichni režiséři jsou obdařeni touto mimořádnou schopností v publiku takto „rezonovat“, udržovat vztah mezi sebou, svým pečlivě sestaveným souborem a propracovanou produkcí i po skončení vymezeného hracího plánu. Myslím, že Laganová by mohla být právě jednou z těch pozoruhodných režisérek.

Jordan Shaw, Gillian Sakerová a Chris Jenkins v Tick Tick BOOM.

Pokud je tomu tak, veškeré uznání patří Katy Lipsonové z Aria Entertainments, jejíž je Laganová chráněnkou. Lipsonová spolu s Joem C Brownem nyní stojí v čele tohoto komorního zpracování půvabného kusu pro tři herce, který vznikl z Larsonova vlastního vtipného soft-rockového monologu. Larson si v něm vyzkoušel řadu nápadů, motivů a postupů, které později plně rozvinul v mnohem velkolepější a propracovanější modernizaci „Bohémy“. Tým, který v tomto divadle produkuje poprvé, obsadil do menšího sálu trojici okouzlujících talentů: Chris Jenkins, který zde před časem zazářil v „The Burnt Part Boys“, se vrací jako Larsonovo alter ego Jonathan, zápasící s psaním velkého amerického muzikálu v podobě svého (pravděpodobně neproveditelného) díla „Superbia“. Jako jeho milé společníky vidíme Gillian Sakerovou, která přichází s bezchybným renomé z činoherního divadla, jako Susan a Jordana Shawa, jenž v roli Michaela přináší šmrnc West Endu. Všichni tři si vyzkouší celou řadu dalších menších rolí, o které se někdy dělí, což kusu dodává zábavný, improvizační nádech.

Chris Jenkins v Tick Tick BOOM!

Jejich výkony jsou plné lásky, něhy, vtipu a jemného, ironicky sebepodceňujícího, ale i vášnivě sebestředného humoru. Jsou to herecké výkony, které vycházejí z nitra postav a rostou směrem k nám. Jsem si jist, že během uvádění ještě dozrají. Technicky se možná objeví jeden nebo dva zádrhele, zejména co se týče slyšitelnosti (a věřím, že Jamie Woods tyto problémy ve svém zvukovém designu vyřeší): kapela je ozvučená, ale – co se týče premiéry pro tisk – u interpretů tomu tak nebylo.

Samotný scénář je zdánlivě přímočarým příběhem ze zákulisí ve stylu „A pak jsem napsal...“, ovšem v masivním postmoderním hávu. Písně připomínají spíše variabilitu revue než klasický muzikálový formát. Malá živá kapela (skvěle vedená hudebním ředitelem a expertem na Larsona Garethem Brethertonem) působí, jako by hrála přímo „v interiéru“ jeho malého newyorského bytu. Nábytek z kolážovité scény Nika Corralla lze různě posouvat a vytvářet tak celou škálu prostorů a prostředí, stejně jako nálad a rámců pro jednotlivá „čísla“, která tvoří scény příběhu. Ben M. Rogers to vše osvětluje s citem pro bláznivé i podivné detaily, od záblesků broadwayského lesku až po drobné mihotavé plamínky svíček jako z Pucciniho. Industriální atmosféru dokresluje občasné hučení klimatizace nebo vypouštění oblaků umělého kouře. Tento silně urbanizovaný svět naznačuje ústřední roli i pomíjivost lidského hemžení v ulicích, obývacích pokojích, bistrech, kancelářích a autech Larsonova světa. Philip Michael Thomas zajišťuje plynulé přechody do pohybu, který je zajímavý a osobitý.

Chris Jenkins, Jordan Shaw, Gillian Sakerová v Tick Tick BOOM!

Laganová přetváří muzikál v činohru. Ke scénáři nepřistupuje jako k příručce pro snadnou podívanou, rychlý smích a předvídatelný sentiment, ale jako k výzvě, která má zaměstnat její – a tím i divákovu – mysl. Bere do ruky dílo nejen známé, ale takřka legendární, a jako by nám říkala: „Myslíte, že tohle znáte... ale je to tak?“ Došlo mi, že totéž dělala v „Promises, Promises“ a „The Stationmaster“, a jsem rád, že jsem si to uvědomil. Výsledkem je, že představení má pořádnou sílu: divák je neustále vytrháván z pocitu pohodlí a nucen poslouchat – ach, tak pozorně a soustředěně – každé slovo těchto vzácných a úžasných lidí, kteří se nám jako přelud mihotají před očima v celé své lidské křehkosti a dočasnosti. Nabízí neobvyklý druh „prožitku“, kdy divák metaforicky balancuje na hraně skutečného objevování něčeho trvalého a významného o postavách, zatímco si neustále uvědomuje, jak se obraz tohoto odhalení vzdaluje – sílí a vyjasňuje se, zatímco se současně stává vzdálenějším a hůře uchopitelným. U show, která je ve skutečnosti přípravou na mnohem větší a hotovější „Rent“, je tento přístup naprosto správný. Může se zdát bláznivě sestavená, se scénami napsanými v naprosto odlišných stylech, kde je někdy nemožné najít soudržnost v tónu, záměru či formě. Přesto s radostí říkám, že už mám rezervovaný další termín, abych si tento kus a jeho fascinující estetické hádanky zopakoval později znovu. Je to přesně ten typ inscenace, který si takovou pozornost zaslouží.

Foto: Claire Billyard

Do 27. května 2017

REZERVOVAT VSTUPENKY NA TICK TICK BOOM! V PARK THEATRE 90