RECENZE: Our Town (Naše městečko), Almeida Theatre ✭✭✭✭✭

Foto: Marc Brenner Naše městečko Almeida Theatre 21. října 2014 5 hvězdiček

Thornton Wilder získal tři Pulitzerovy ceny. Tu z roku 1938 obdržel právě za hru Naše městečko, která měla ve stejném roce premiéru na Broadwayi. Jak nezvyklá, konfrontační a dost možná až zneklidňující musela být tato první inscenace pro tehdejší návštěvníky divadel – žádná scéna, minimum rekvizit, pantomima všedních činností a vypravěč, který mluví přímo k nim, čímž bortí „čtvrtou stěnu“. K tomu střípky dějových linií a drobné medailonky vykreslující jednotlivé postavy. Muselo to být opojné, poutavé a inspirující. A především neotřelé.

Pokud se Naše městečko podá stylově a umně, dokáže být vším výše zmíněným i něčím navíc. Jak ostatně s naprostou lehkostí dokazuje mistrovské nastudování režiséra Davida Cromera, které po úspěšných sezónách po celém světě právě zakotvilo v Almeida Theatre.

Cromer je génius. Všechno zde – naprosto všechno – funguje. Dokonale. Velkolepě. Upřímně. Není tu nic, co by se dalo vytknout nebo co by budilo pochyby.

Tedy alespoň v případě, že právě nekandidujete na úřad prezidenta Spojených států amerických. Jak totiž napovídá grafika v programu k této produkci, Cromer se rozhodl dodat Wilderově hře univerzálnější rozměr tím, že po hercích vyžaduje britské regionální akcenty. Může to působit kontroverzně, protože Wilder je považován za americkou klasiku a text je protkán rytmikou a konkrétními výrazy typickými pro New Hampshire, kde se fiktivní Grover\’s Corners nachází. Lze tedy pochopit, proč by Američané mohli být na výslovnost v této slavné „americké“ hře hákliví.

Cromerovo rozhodnutí stran akcentů však sílu Wilderova díla nijak nesnižuje, ba naopak přináší své ovoce. Jasné třídní rozdíly, které neamerickému uchu často unikají, jsou v podání britských regionálních dialektů křišťálově srozumitelné. Stejně tak slovo „Naše“ v názvu hry získává zcela nový náboj. Tato inscenace není o nějakém malebném starosvětském zapadákově kdeusi uprostřed amerických polí – ne, je to hra o nás, o našich městech, o našich lidech a našich životech. Lokální nářečí jen podtrhují univerzálnost celého díla.

Ostatně to dělá celá Cromerova vize. Scéna Stephena Dobaye a kostýmy Alison Siple vytvářejí obyčejnou krajinu, paletu plnou rozpoznatelných a důvěrně známých prvků. Dvě sekce přední řady se stávají téměř doslovnými plaňkovými ploty či tepnami města, což sice může být některým zde sedícím divákům nepohodlné, ale skvěle to zdůrazňuje inkluzivní přístup k textu. Světelný design Heather Gilbert je prostě kouzelný; postupné změny světla evokují plynoucí čas i denní dobu. Samotná svítidla – stylizovaná jako obyčejná domácí světla – umocňují pocit domáckosti a intimity. A díky ponechání rozsvícených světel v hledišti divák nezapomíná, že se na dění dívá s vědomím, že je sám viděn – což je jedno z velkých Wilderových témat o tom, jak lidi žijí (nebo nežijí) své životy.

A když ve třetím dějství přijde onen velkolepý scénický trik, doslova se vám zatají dech. Naprosto.

Právě ve třetím aktu se pak v jedné retrospektivní scéně objeví americké akcenty. Jde o další geniální režijní tah, který propojuje historii městečka s vypravěčem a zároveň nabízí další způsob, jak podtrhnout univerzálnost témat a připomenout divákům původ hry.

Wilderova hra je na povrchu klamavě jednoduchá, ale tato prostota je jen vnějším obalem – uvnitř se skrývá nepřeberné množství podmanivých pokladů. Je to v podstatě hra o lidství a o tom, co lidé běžně dělají (ať už pod tlakem okolí, rodičů, nebo z falešného přesvědčení, že vědí, o čem život je), čímž své vlastní životy ochuzují. Je to stejně tak konfrontační, jako okouzlující.

Kdyby byla napsána dnes, nepochybně by vyhrála dalšího Pulitzera. Je stejně svěží, důležitá a naléhavá jako v roce 1938. Cromer to naprosto chápe a postará se o to, aby to pochopilo i publikum.

Kromě režie se Cromer ujal i role „Sboristy“ (Stage Manager), Wilderova vypravěče, který rozmlouvá s diváky a podobně jako oni sleduje životy obyvatel. Cromer je ve svém přístupu přísného, ale nikoliv povýšeného učitele úžasný, ať už zrovna hraje některou z drobných postav (např. prodavače limonády či oddávajícího), nebo divákům předává informace a pobízí je k reakci. Používá svůj přirozený americký akcent, čímž hru ukotvuje v jejím původu, aniž by tím narušil univerzálnost postav. Působí neuvěřitelně stylově, dokonale přesně, proměnlivě a empaticky. Je to sžíravě vynikající výkon.

Rozhodně však není jediný. Každý, kdo se na jevišti objeví, je skvěle obsazen a svou přítomností dodává hře lesk. Každý do jednoho. I ti, kteří nemají jediný repliku. Nepamatuji si na lépe vybraný soubor. Smekám před každým z nich. Je to ansámblové herectví v té nejčistší podobě. Hřejivé, objímavé, až bolestně upřímné a blízké.

Jsou tu však i výkony, které si zaslouží zvláštní zmínku. Christopher Staines je vynikající jako Simon Stimson, alkoholický sbormistr, o kterém si celé městečko šeptá, ale nikdo mu nepodá pomocnou ruku. Stainesovo pojetí je dojemné i tragikomické zároveň; každý, kdo kdy zpíval v pěveckém sboru, naprosto pochopí jeho mistrovské ztvárnění nekonečného trápení učitele s amatérskými zpěváky. Je to velmi vtipné a zároveň to v brutálním kontrastu podtrhuje momenty, kdy se Stimson utápí ve vlastním zoufalství a cynismu.

Annette McLaughlin a její nelítostně upřímné ztvárnění městečkovské drbny, paní Soamesové, je obzvlášť šťavnaté a zábavné. Daniel Kendrick jako spolehlivý mlékař Howie a Rhashan Stone jako veřejně uznávaný, ale soukromě nesnesitelný Dr. Gibbs jsou třešničkou na dortu.

Anna Francolini podává životní výkon v roli paní Gibbsové, manželky doktora, která se celý den dře, aby zajistila rodinu, ale v koutku duše si hýčká sny, o nichž ví, že zůstanou nesplněny. Její mateřská úzkost i pocit promarněného života s nevděčným a domýšlivým manželem jsou trefeny naprosto přesně. Ve třetím dějství je skutečně úžasná – úsporná, přesná a vrstevnatá. Ani předčasná smrt její postavy neubírá na síle jejímu skvostně promyšlenému výkonu.

Celá rodina Webbových je vykreslena bezchybně: Kate Dickie jako udřená matka; Laura Elsworthy jako bystrá a předčasně vyspělá Emily; Arthur Byrne jako tragický Wally a Richard Lumsden jako brilantně obyčejný otec. Jako rodinná jednotka mají neuvěřitelnou vitalitu. Dvě scény jsou obzvlášť silné: ta, v níž pan Webb uděluje rady svému budoucímu zeťovi (vtipné i hluboké), a Emilyiny dvanácté narozeniny (hřejivé, vzrušující a nakonec zdrcující).

Výkonem večera je však David Walmsley v roli George Gibbse. Nevím, kolik je Walmsleymu let, ale teenager to není, přesto v prvním aktu naprosto přesvědčivě působí jako onen věčně nespokojený, ztracený dospívající kluk, kterého zná tolik rodičů. V každé vteřině na jevišti je Walmsley naprosto soustředěný, přesvědčivý a velkolepý. Ve druhém aktu jsou jeho nemotorné interakce s Emily v podání Elsworthyové nezapomenutelné – od zdánlivě složitého úkolu nést jí učebnice až po neuvěřitelně trapný okamžik vyznání lásky. Walmsley je ve všech ohledech výjimečný, něžný a nadčasový. Jeho proměna z drzého kluka v odpovědného manžela a otce je jistá a naprosto uvěřitelná. A jeho téměř bezhlasé, drásavé ztvárnění ochromující úzkosti ve třetím aktu korunuje tento takřka shakespearovský výkon.

Jde o fenomenálně účinné a ambiciózní oživení mistrovského díla. Vrací víru v sílu a kouzlo divadla a jasně ukazuje, že klíčem k úspěchu je prostě obsadit herce, kteří umějí hrát. Povznese vám srdce i ducha, i když u toho možná uroníte pár slz. Silné. Poutavé. Nezapomenutelné. Lidské. Tohle je „Naše městečko“ pro naši dobu.