RECENZE: Violence and Son, Jerwood Theatre Upstairs ✭✭✭✭

Violence And Son

Jerwood Theatre Upstairs

8. června 2015

4 hvězdy

Royal Court neměl v poslední době nejlepší období, a tak je povzbuzující moci oznámit, že v této nové hře Garyho Owena získali skutečně vybroušený kus dramatiky v pamětihodné inscenaci, která plně navazuje na radikální a záměrně provokativní tradici této scény. Děj je místy znepokojivý a nepříjemný na sledování a až do svého rozuzlení zcela přesvědčivý. Herecké obsazení je rovnoměrně vynikající a inscenační kvality jsou v naprostém souladu s autorovými záměry. Celý tvůrčí tým odvedl skvělou práci při uvádění tohoto obsáhlého díla (tištěný text má přes 100 stran) v inscenaci, která ani na okamžik neztrácí tempo, nenudí a nepřestává bavit i provokovat.

Představení je v Jerwood Upstairs uspořádáno jako aréna (in-the-round). Ocitáme se v omšelém a zanedbaném obývacím pokoji domu v údolích jižního Walesu. Začínáme fantazijní sekvencí z „Pána času“ (Dr. Who), v níž se sady zářivek nad jevištěm snášejí dolů, aby se proměnily v ovládací panel TARDIS, a na scénu vstupuje Liam (David Moorst) v převleku za doktora v podání Matta Smithe. Scénické proměny doprovázejí podobné mezihry se sonickými šroubováky a světelnými meči. Ty nejsou jen dekorativním zpestřením. Místo toho nastolují jedno z klíčových témat této mnohovrstevnaté hry: Liamovu potřebu najít ve svém životě alespoň jeden aspekt, kde by se aspoň na okamžik cítil pánem svého osudu – subjektem, nikoliv objektem. Je postavou, pro niž je bezmoc normou a výzvou je najít způsob přežití i sebeuplatnění. Děj hry je mapován prostřednictvím konkurenčních způsobů, jakými ostatní postavy nabízejí návrhy a pokušení k dosažení těchto cílů, zatímco mu současně kladou překážky do cesty.

Liam je sedmnáctiletý syn Ricka (Jason Hughes), hýřivého otce, jehož povahu shrnuje přezdívka „Violence“ (Násilí), zkracovaná – ať už láskyplně či nikoliv – na „Vile“ (Hnusák). Liama vychovala matka na severu Anglie a po její smrti na rakovinu se musel vrátit k otci do Walesu, aby měl zázemí, než si dodělá maturitu (A-levels). Jinou možnost nemá.

Na tuto situaci reaguje částečně tichým přijetím šikanózní atmosféry domova a částečně únikem do fantazie, například převlékáním za Matta Smithe, včetně fezu. Rick se mezitím zabydlel v rutině pití a střídání žen s občasnými výbuchy nespoutané agrese, které se mohou objevit naprosto nečekaně. Je to zádumčivá postava, která zpočátku šetří slovy a jejíž hrany částečně obrušuje přítomnost stálé přítelkyně Suze (Siwan Morris), která s ním sdílí zálibu v alkoholu a hlučných tazích městem. Do tohoto domácího prostředí přichází Jen (Morfydd Clark), Liamova kamarádka, se kterou byl právě na srazu fanoušků „Pána času“. Děj se odehrává nepřetržitě během jednoho večera, kdy se Jen nemůže dovolat taxíku a musí zůstat přes noc.

O kvalitních a drásavých hrách zkoumajících téma domácího násilí, jeho příčiny, motivace a důsledky pro všechny zúčastněné, jistě není nouze. Tato hra však vyniká hned ve třech ohledech.

Zaprvé je pozoruhodně nestranná v prezentaci problémů a konfliktů. Gary Owen se sice nikdy nesnaží omlouvat či zlehčovat akty fyzického a sexuálního násilí, ale obratně ukazuje, jak se postavy navzájem provokují – někdy i záměrně – aby vyvolaly reakci, o níž musí vědět, že pravděpodobně skončí špatně. To platí pro všechny vztahy: Liam svého otce nenávidí a zároveň zoufale touží po jeho uznání; Suze prahne po Rickově pozornosti a jde při tom do sebezničujících extrémů; a Jen se k Liamovi chová jako kamarádka i jako něco víc, což nechává jeho i diváky v nejistotě ohledně jejích skutečných záměrů.

Zadruhé text vykazuje vzácnou dovednost v ilustraci toho, jak spolu postavy interagují tak destruktivním způsobem právě proto, že ve skutečnosti žijí ve vlastních bublinách a nejsou schopny empatického napojení. To platí zejména pro Ricka, který nedokáže uvažovat mimo rámec každodenního pití, snadných sexuálních úlovků a násilných reakcí na frustraci. Jedním z bodů, které hra opakovaně (a ke konci snad až příliš didakticky) zdůrazňuje, je to, že odmítání naslouchat nebo si vůbec všímat ostatních vede neúprosně k násilnému vnucování postojů i pěstí.

Závěrem je velmi důležité zdůraznit, že tato hra není jen samá beznaděj a zmar. Prolíná se jí kontrapunkt suchého humoru a vynalézavé jadrnosti, který běží paralelně s hrozivým stínem násilí a díky němuž jsou všechny postavy v různých momentech sympatické. To platí i pro Ricka, který vládne břitkým a satirickým vtipem, pokud je tedy dostatečně střízlivý, aby ho využil.

Herecké výkony všech čtyř aktérů jsou mimořádně dobré a režie plynulá a věcná, přičemž plně využívá malý prostor, který je k dispozici. Moorst skvěle vystihuje Liamovu geekovskou neohrabanost, neutichající žal nad matkou i naprosto zmatený, nestabilní a vřící kotel emocí, které chová k otci.

Hughes se pohybuje po scéně s doutnající intenzitou, o níž cítíte, že může každou vteřinou vyšlehnout v násilí. Morris plně využívá příležitosti, které jí dává postava s některými méně rozvinutými rysy, a Clark podává nuancovaný a detailní obraz dívky, jejíž skutečné úmysly zůstávají záhadou a zdrojem zmatku i pro ni samotnou.

Proč tedy váhat s pátou hvězdou u této obdivuhodné inscenace? Je to prostě proto, že po tolika jemné práci na budování postav a situací působí závěr nepatřičně a ne zcela logicky navazuje na to, co mu předcházelo. Zejména se zdá být trhlina mezi předposlední scénou, v níž Liam přesvědčivě a bystře rozebírá, jak málo Jen ve skutečnosti ví o lásce a životě, a tím, co následuje a co postavy vrhá směrem zcela v rozporu s jejich dosavadním vývojem.

Jinými slovy, existuje zde nevyřešené napětí mezi konzistentním vývojem postav a potřebou dalších dějových zvratů. Za mě byl konec prostě jednou „otočkou“ navíc, která nepomáhá argumentaci ani dramatu.

Hra Violence and Son se hraje v Royal Court (Jerwood Theatre Upstairs) do 11. července 2015