RECENZE: We Are Proud To Present, Bush Theatre ✭✭✭

We Are Proud To Present

Bush Theatre

24. března 2014

3 hvězdičky

V divadle Bush Theatre se právě odehrává britská premiéra (v režii Gbolahana Obisesana) hry Jackie Sibbles Drury s názvem We Are Proud To Present A Presentation About The Herero Of Namibia, Formerly Known As Southwest Africa, From The German Sudwestafrika, between the years 1884 - 1915.

Ano, to je skutečně celý název. Ten sugestivně vyvolává představy o politickém divadle poháněném hněvem a rozhořčením nad obdobím poměrně nedávné historie, která je prosycena perzekucí, krví a nespravedlností. Když vcházíte do sálu přes zkušebnu, téměř cítíte ten pach nemytých studentů divadelní vědy, kteří s upřímným, leč tak trochu fanatickým zápalem dali dohromady tento kus angažovaného performativního umění.

Ve skutečnosti je ale tato hra úplně jiná.

Začíná jako druh přednášky, kdy se publikum seznámí s šesticí herců, kteří ztvární celou řadu rolí a poskytnou přehled o genocidě národa Hererů. Vztah mezi diváky a herci se tak rychle upevní a připraví půdu pro poutavý večer plný netradičního epizodického dramatu, které mapuje kus ostudné a děsivé historie.

Ve skutečnosti je ale tato hra úplně jiná.

Jejím jádrem jsou totiž vážné otázky: Jak rozumíme dějinám? Jak se dokážeme vztáhnout k lidem, kteří byli zavražděni před sto lety? Jak lze takové postavy hrát věrně? Jak mohou moderní herci doufat, že ztvární neznámé postavy minulosti? Měli by vůbec? Je při hraní pocit důležitější než cokoli jiného? Mohou běloši hrát černochy? Jsou stereotypní moderní představy o přízvucích vhodné, pokud vyprávíme skutečné příběhy? Existuje skutečný rozdíl v chování v jakékoli válce? Je realismus lepší než realita? Kde leží hranice mezi uměním a historií? A proč jsou někteří herci takoví egoističtí a samolibí blbci?

To všechno zní jako recept na večer plný nudného, didaktického a moralizujícího řečnění, kde by domýšlivé postavy pronášely otřepané fráze a velké pravdy.

Ve skutečnosti je ale tato hra úplně jiná.

Prostřednictvím řady působivých scén, z nichž některé jsou velmi vtipné a jiné naprosto zdrcující, zkoumá herecký soubor tato témata neotřelými způsoby, boří konvence tradičního dramatu a vyzývá diváky, aby se vypořádali s náročnými otázkami.

Některé herecké výkony jsou ohromující svou jemností i intenzitou. Joshua Hill ve svém divadelním debutu exceluje jako „Další bílý muž“, typický namyšlený a pohledný mladý herec (v jeho interakcích s „Černým mužem“ najdeme několik úžasně vtipných a trefných momentů typu „jsem lepší herec než ty“), který dokáže dvě naprosto úžasné věci: v jednu chvíli hraje africkou babičku (bez kostýmu či líčení – prostě jen on sám) a není to žádná karikatura, je naprosto uvěřitelná. Jindy zase líčí hrůzný příběh o tom, jak jeho pradědeček sobecky zavraždil spolubojovníka, aby pochopil pocity německého vojáka, který zabil muže z kmene Hererů, jenž se chtěl jen vrátit domů. Vše, co Hill dělá, je vybroušené, chytré a stylové. Je to budoucí hvězda.

Jako „Černý muž“ je Kingsley Ben-Adir rovněž vynikající. Představuje intenzivního, zádumčivého herce – toho, který byl „v Německu velmi úspěšný“ (při svádění mladých fräulein) a který vášnivě hledá afrického ducha, ale stejně vášnivě věří, že má díky barvě pleti přirozené předpoklady k pochopení Hererů. Podává jemně odstíněný a mnohovrstevnatý výkon a vytváří jak ty nejněžnější, tak ty nejtvrdší momenty celého kusu.

Ostatní účinkující jsou také dobří, ale nikdo z nich nedostane takovou příležitost, jakou scénář nabízí Hillovi a Ben-Adirovi. Ayesha Antoine je obzvláště skvělá v úvodu, kdy diváky rozpačitě seznamuje s konceptem hry, Herery i svými kolegy. Je radost ji sledovat a ani na okamžik neztrácí koncentraci. Kirsty Oswald jako „Bílá žena“ a Joseph Arkley coby „Bílý muž“ skvěle ztvárňují celou škálu postav, stejně jako Isaac Ssebandeke, který má nelehký úkol uzavřít hru v tichu a němém zoufalství.

Může to vyvolat dojem, že smyslem hry je primárně upozornit na dovednosti pěti herců, kteří vdechují život autorčině vizi.

Ve skutečnosti je ale tato hra úplně jiná.

Dochází tu k velké dekonstrukci – scéna se v podstatě v přímém přenosu před diváky rozpadá. Příběh genocidy Hererů je dekonstruován a nahlížen skrze různé hranoly: dopisy německých vojáků; instinkty herců o tom, co Hererové cítili, přestože chybí přímé důkazy; vnímání historie; vykořeněnost minulosti; a různé způsoby, jakými skupiny mohou vnucovat svou vůli slabším, či dokonce silnějším jednotlivcům.

Takhle to zní jako kousek německé dekonstruktivní školy – ale ve skutečnosti je tato hra úplně jiná.

Mohu upřímně říct, že jsem nikdy nic podobného v divadle neviděl. Působí to anarchisticky, organicky, eklekticky a šik – a to vše najednou. Celé to má rytmus, který je téměř hypnotický. Jste vtahováni do scén, které herci předvádějí jako hotové výstupy, ale stejně tak vás fascinuje proces zkoušení a formulování těchto scén. Je v tom humor, krutost i upřímnost ve stejném poměru.

A když je nakonec Černý muž zesměšněn a následně lynčován a oběšen – je to silná, podmanivá a děsivá podívaná.

Zanechá vás to v zamyšlení nad tím, co jste právě viděli, a s touhou dozvědět se o detailech genocidy v Namibii víc.

V jednom obzvlášť vypjatém momentu postihla jednu diváčku v sále slabá mozková příhoda a představení se muselo asi na třicet minut přerušit, zatímco jí byla poskytnuta lékařská pomoc a byla převezena do nemocnice. Když se herci na scénu vrátili, navázali na náladu, napětí a drsnou pravdivost oné přerušené scény tak hladce, jako by k žádné pauze nedošlo.

Klobouk dolů před nimi.