RECENZE: West Side Story, Bishopsgate Institute ✭✭✭✭✭

Julian Eaves hodnotí West Side Story Leonarda Bernsteina a Stephena Sondheima v Bishopsgate Institute.

West Side Story

Bishopsgate Institute

30. června 2018

5 hvězdiček

Před dvěma lety tato odvážná nezisková organizace ohromila muzikálovou scénu svým vynikajícím zpracováním titulu ‚Ragtime‘. Nyní je téměř stejný umělecký tým zpět, aby představil pokračování v podobě přelomové show autorů Bernsteina, Sondheima, Laurentse a Robbinsona inspirované Shakespearem, která přenáší romantickou tragédii ‚Romeo a Julie‘ do prostředí newyorských činžáků ovládaných gangy v padesátých letech.

Hlavní ozdobou takovýchto produkcí je samozřejmě možnost zažít velkou broadwayskou show s orchestrem v plném obsazení (28 hudebníků), zde pod jistým vedením Bena Fergusona, a s kompletním souborem (o 39 lidech!... technicky jde o ochotníky, ale mnozí z nich mají plnohodnotné vzdělání a někteří stojí na prahu profesionální kariéry). Je nesmírně obtížné uvádět komerční, nebo dokonce dotované produkce takových rozměrů, a ne nadarmo byla tato představení téměř vyprodaná.

Režisérem, který se ujal úkolu osvěžit tuto klasiku hlavního repertoáru, je mladý talent Toby Hine. Po léta bylo toto dílo zakonzervováno v legendách Broadwaye a licencované produkce musely dodržovat celý manuál instrukcí o tom, jak MUSÍ být proveden KAŽDÝ jednotlivý pohyb – věrně, ba až otrocky kopírující geniální a proměnlivou původní režii a choreografii Jeroma Robbinse. S postupem času to začalo produkcím velmi komplikovat život v přítomném okamžiku: každé další uvedení působilo unaveněji a strnuleji než to předchozí. Pověst díla tehdy udržoval při životě jen skvělý uhrančivý film.

Naštěstí byla tato omezení před deseti lety náhle uvolněna a od té doby vzniká nová kultura pokusů zůstat věrný duchu díla a zároveň mu dodat nezbytnou mladistvou energii a intenzitu, které jsou zásadní pro to, aby postavy získaly na důvěryhodnosti. Laurentsův scénář je často chválen, ale jeho zkrácení oproti obsáhlému originálu stále přináší řadu problémů: první dějství se stále místy jeví jako rozvleklé a těžkopádné, zatímco druhé je divokým závodem k finiši, kde nám chybí pocit tragické nevyhnutelnosti.

Tato produkce se však nenechala odradit, vložila do projektu vše a vykouzlila více než dost magie, aby diváky okouzlila. Hine se v tomto náročném prostoru opět rozhodl pro arénové uspořádání (traverse staging) a využil statusu budovy jako památkově chráněného objektu II. stupně k vytvoření průchodů za stupňovitým hledištěm, díky čemuž postavy diváky přímo obklopovaly. Žádný scénograf není uveden, takže předpokládáme, že je to vše Hineova práce. Kostýmy pro inscenaci vytvořil neúnavný Stewart Charlesworth, který vsadil na výrazný kontrast: vybledlé pastely pro italsko-americké Jets a odvážné, křiklavé základní barvy, černé kalhoty a krajky pro portorikánské „přistěhovalce“, s nimiž jsou v neustálém konfliktu. Jack Weir představení nasvítil se svým obvyklým smyslem pro divadelní výraz a tvar, včetně několika odvážných dynamických efektů.

Nicméně právě díky rozsáhlé choreografii získalo toto hudební drama své legendární postavení. Zde jsme se dočkali práce celého týmu tvůrců tance: Lemington Ridley vše odstartoval a navrhl většinu pohybů pro show; když pak z produkce odešel, jeho místo převzal Chris Whittaker, čerstvě uvolněný z nešťastného turné muzikálu ‚Thoroughly Modern Millie‘. Whittaker spolu s Guyem Salimem – jenž také dohlížel na celý choreografický ansámbl – přepracovali mnoho čísel a jiná zcela nově zinscenovali. Je to skvělý důkaz profesionality všech zúčastněných, že navzdory těmto personálním změnám zůstala celková koncepce choreografického slovníku a stylu show pozoruhodně konzistentní, a to vše s obsazením, které – až na pár výjimek – netvořili nijak zvlášť zkušení tanečníci.

V pěvecké sekci však byly zkušenosti nezbytné a bohatě je zajistili vynikající představitelé hlavních rolí. Sytý vysoký tenor Jamese Gower-Smitha v roli Tonyho byl ryzím potěšením pro uši, a strhující hrdinný soprán Emily McDouall jako Marii byl stejně přesvědčivý jako u kterékoli velké hvězdy West Endu. Navíc vynikla i pozoruhodně silným dramatickým projevem, kdy s přehledem zvládla i poněkud krkolomné melodramatické zvraty druhého dějství.

Vedle nich byl Luke Leahy jako Riff úžasně silný a čistý, a Anita Victorie Greenwayové byla vzorem vyrovnanosti a planoucí vášně. Tento brilantní kontrast dále podtrhl úsečný machismus Christophera Georgioua v roli Bernarda a ledový klid Bena Woolleyho jako Diesela. Zatímco v rolích občasných a poněkud nešťastných dospělých se představili Will Howells jako chladný Schrank, Stephen Hewitt jako bezradný Doc a Drew Paterson jako utrápený strážník Krupke. (V rámci talk-show před představením jsme slyšeli píseň, která existovala před napsáním komického čísla nesoucího jméno tohoto strážníka, a bylo fascinující sledovat, jak se show vylepšila zařazením rychlejšího a divoce komiksového výstupu v druhé polovině.)

Další přední členy Jets tvořili Callum Walsh (Snowboy), Charlie Smith (Baby John), Chris Hughes-Copping (Big Deal), Glen Jordan (A-Rab) a Joshua Yeardley (Action). Jejich holky hrály Claire Pattie (Velma), Jessie Davidson (Graziella) a Lauren Pears v roli divošky Anybody's. Ansámbl doplnili Adrian Hirschmuller, Caroline Scott, Jennifer Thompson, Lora Jones, Martha Stone, Rachel Wheeler, Sofia Sjostrand a Tess Robinson. Proti nim stáli Sharks: Francois Vanhoutte (Chino), James Monz (Indio), Leoncio Hernandez (Pepe) a jejich dívky – Chloe Heatlie (Francisca), Louisa Roberts (Rosalia) a Marsha Blake jako skvěle a moderně znějící sólistka v nádherné písni ‚Somewhere‘, spolu se zbytkem jejich temperamentního ansámblu.

Poslední slovo však musí patřit vynikajícímu orchestru, jehož prodloužená děkovačka zakončila večer malým koncertem. Špičková událost ukazující profesionální tvůrce a amatérské interprety spolupracující na působivé úrovni.