ROZHOVOR: Alexandra Spencer-Jones, umělecká ředitelka

Ewan Stuart hovoří s uměleckou šéfkou divadelního souboru Action to the Word. Alexandra Spencer-Jones má za sebou práci na inscenacích Constance & Sinestra and the Cabinet of Screams, za kterou získala cenu MTM:UK pro nejlepšího začínajícího umělce, a A Clockwork Orange (Mechanický pomeranč), která se právě vydala na světové turné. Její nejnovější počin The Oresteia: Part 3 Eumenides má premiéru v Camden People’s Theatre. The Oresteia: Part 3 Eumenides je závěrečnou částí trilogie her, na které jste pracovala. O čem přesně vypráví? V podstatě jsou ty tři části cestou z temnoty ke světlu. Musíte se prokousat vším tím marasmem, abyste dosáhli spásy. Je to antická řecká verze příběhu o Kristu a zrození demokracie v tom nejčistším slova smyslu. Tato třetí část se tedy snaží napravit staré křivdy a zpochybňuje nejen zločiny z předchozích dílů, ale i hříchy minulých generací. Vše leží na bedrech jediného muže, který zabil svou matku, ale tímto činem na sebe bere odpovědnost za hrůzné činy celých generací své rodiny. Jsou to naprostá zvěrstva. Je to jako Hamlet, ale mnohem intenzivnější, protože odpovídá za všechno špatné, co se stalo před ním. To zní jako pořádné sousto, probíhalo všechno hladce? Když jsme se poprvé pustili do té třetí části, byla to noční můra! Přišla jsem o představitele Oresta z druhého dílu, protože dostal roli v mezinárodním turné. Byl to jeho splněný sen a naše smlouva byla pochopitelně dost krátká. Bylo těžké světové turné odmítnout, tak jsem to odložila. Nechtěla jsem to dělat bez něj. Patří k tomu projektu stejně jako já. Je to hlavní herec celé trilogie, Tom Christian. Spolupracoval se mnou v angažmá několik let, je to úžasný herec – dal mi Tita, byl u zrodu Mechanického pomeranče, máme skvělý pracovní vztah. Vypadá to, že do té inscenace vložilo úsilí hodně lidí. Co vás vlastně přimělo se do toho pustit? Původně jsem to studovala v klasické řečtině a do toho příběhu jsem se zamilovala už před lety. Myšlenka zasadit první část do kontextu roku 1945 mi přišla naprosto jasná. Experimentovala jsem s tím už na univerzitě, kde jsem dělala workshop Agamemnona s dívčím sborem v uniformách RAF. Toto téma jsem pak mohla rozvinout dál v roce 2010 se sborem „land girls“. Sbory všech tří her jsou svým způsobem propojené. Každý má ale svůj charakter, vlastní minulost a přínos pro děj. Mou velkou ambicí bylo přiblížit zápletku nedávné historii, abychom v ní rozpoznali válečné úsilí – Trojská válka se tak stala naší druhou světovou. Dospět ke konci trilogie musí být pro vás všechny velký zážitek, ale je to pro vás osobně, vzhledem ke všemu tomu úsilí, konec něčeho většího? Je to pro mě obrovská věc. Začali jsme s Agamemnonem v roce 2010, takže je to kus života. V kontrastu s koncem trilogie se život v souboru Action to the Word začíná pořádně rozjíždět, že? Mechanický pomeranč je na světovém turné a o vaší práci se začíná mluvit. Jak to ovlivnilo soubor? Zrovna minulý týden jsme se vrátili z Hongkongu, kde jsem byla s nimi. Mechanický pomeranč je v podstatě naše… tedy, my jsme hlavně shakespearovský soubor. Vše vzešlo ze Shakespeara a stále z něj čerpáme. S „Pomerančem“… v roce 2011 jsme jeli na festival Fringe a tehdy jsme měli tři kusy: Tita Andronika, to byl náš Shakespeare, pak Constance & Sinestra and the Cabinet of Screams a Mechanický pomeranč. Na Fringe jsem vzala asi 26 herců a každý hrál ve dvou ze tří představení. Byl to risk. Myslím, že jsme jim platili jen nájem. Všichni jsme chodili do práce a pak se sešli u mě a ve volném čase zkoušeli. Doslova jsme pracovali 40–50 hodin týdně nad rámec našich běžných zaměstnání. Byli jsme tak zapálení a mladí. Jeli jsme tam s nadějí, že si těch her někdo všimne. A stalo se, což je úžasné, protože jsme se stali profesionálním souborem, můžeme platit hercům a lidé, kteří do toho tehdy investovali svůj čas, teď objeli svět. Jsem na Mechanický pomeranč hrdá, protože cesta k němu byla dlouhá. Měli jsme workshop v Proud Galleries v Camdenu, v bývalých koňských stájích – byly to tři večery, hrozně punkové, žádné kostýmy, žádná scéna, nic… jen čisté herectví. Mechanický pomeranč je často vnímán jako velmi násilné dílo. I z fotek k Agamemnonovi a Titovi Andronikovi sálá krev a syrovost. Máte zálibu v drsných kusech? Mám ráda dramatická díla. Teprve letos jsem v soukromí začala dělat na civilnějších věcech. Sedím tak trochu na dvou židlích – kromě práce s Action to the Word dělám také asociovanou režisérku a asistentku režie. Příští rok mě v Birminghamu čeká práce na hře Cloud Nine od Caryl Churchill. Mám slabost pro drama a velké emoce. Skutečnou výzvou by pro mě byl Ibsen nebo něco víc při zemi. Něco, kde neteče krev? Všechno je to o krvi, tak či onak. Musíte mít talent sestavit odolné týmy. Nasazení vašeho edinburského obsazení bylo mimořádné a lidé, se kterými pracujete teď, s vámi na té trilogii dělají už čtyři roky. Lidé, se kterými děláte na inscenaci, se stávají vaší rodinou, protože s nimi žijete a dýcháte. Na turné jsem byla tři měsíce já a deset kluků. Pak se mnou a mou kolegyní jelo těch deset kluků do Hongkongu – v takovém případě si vidíte až do žaludku a v Edinburghu sdílíte pokoje v tolika lidech, kolik se jich tam prostě vejde! Stávají se z nás důvěrníci, přátelé, bratři a sestry. Tam se pozná, kdo na to má; zjistíte, s kým dokážete vyžít. Základem je, že všichni milují tu práci. A taky se snažím neobsazovat žádné „blbce“. Chci mít kolem sebe lidi, kteří tam prostě chtějí být. Stále důležitější je pro mě i spolupráce s lidmi z jiných zemí, což je novinka a moc mě to baví. To nám přinesla ta mezinárodní práce – jezdím po světě a lidé říkají: „Vaše práce mě inspiruje, můžu pro vás pracovat?“ Přibíráme je postupně, jednoho nebo dva ročně, stanou se součástí týmu… lidé samozřejmě jdou dál, ale často se vrací a oceňují, jak pohodová atmosféra u nás panuje. Cítí se vítaní a doufám, že i nepostradatelní. Jaká je atmosféra ve zkušebně teď, těsně před premiérou? Je to fajn, v téhle závěrečné fázi můžu trávit víc času s hlavními postavami, ale abych byla upřímná, rve to srdce. Je to velmi smutný příběh. Tento kus je zajímavý tím, že je o lásce. Proto jsou 60. léta dokonalým prostředím – všechen ten nepořádek z minulosti se musí uklidit. Jediná cesta, jak to udělat, není zapomenout nebo se tvářit, že se to nestalo, ale postavit se tomu čelem a zvítězit silou lásky. O tom vlastně 60. léta byla – o vymýcení válečných útrap a askeze 50. let. Šedesátky prostě řekly: „Tady je hudba, smiřte se s tím!“ a „tady máte pár halucinogenů, poraďte si s tím!“. www.actiontotheword.com