ROZHOVOR: Držitel ceny Olivier, herec Giles Terera

Mark Ludmon zpovídá držitele ceny Olivier Gilese Tereru, který se po Hamiltonovi chystá na svou další velkou roli

Po roce v roli Aarona Burra v muzikálu Hamilton, za kterou získal cenu Olivier, se Giles Terera připravuje na úlohu, která je na hony vzdálená rapovému a hiphopovému světu Lina-Manuela Mirandy. Právě zkouší novou adaptaci Ibsenova dramatu z roku 1886 Rosmersholm, které se od 24. dubna představí v Duke of York’s Theatre v londýnském West Endu. Ztvární Andrease Krolla, konzervativního učitele, který se snaží zabránit svému švagru Johnu Rosmerovi (Tom Burke) v tom, aby opustil tradice a přijal radikální politické reformy, které reprezentuje svobodomyslná Rebecca v podání Hayley Atwell. Giles však v této změně nevidí takový rozdíl, protože během své kariéry úspěšně střídá muzikály s činohrou. „Myslím, že vyprávění příběhů je pořád totéž, lidé jsou lidé a jejich potřeby se nemění,“ vysvětluje. „Takže bez ohledu na to, jakým prostředkem se příběh vypráví, podstata zůstává. V naší společnosti má všechno tendenci mít své místo, rádi věci škatulkujeme, ale s tím já nesouzním. Pokud jste umělec – ať už tanečník, herec, spisovatel nebo malíř – k umění vás to táhne, protože chcete vyjádřit něco, co jste pocítili, zažili nebo viděli.“

Giles Terera jako Aaron Burr s londýnským obsazením Hamiltona Předtím, než se v prosinci 2017 připojil k původnímu londýnskému obsazení Hamiltona ve Victoria Palace Theatre, měl Giles na kontě již řadu úspěchů v muzikálovém divadle. Od roku 1999, kdy v Národním divadle ztvárnil „ošklivé káčátko“ v muzikálu Honk! (oceněném cenou Olivier), si zahrál v The Book of Mormon, Rent nebo Avenue Q v roli Garyho Colemana. Přestože Giles studoval na prestižní muzikálové Mountview Academy, diplom získal v oboru herectví, což mu otevřelo cestu k činoherním rolím, především v Royal Shakespeare Company a v Národním divadle. V posledních třech letech se objevil v August Wilsonově hře Ma Rainey’s Black Bottom v Národním divadle, Shakespearově Kupci benátském v Shakespeares Globe a Brechtově Zadržitelném vzestupu Artura Uie v Donmar Warehouse. „Lidé mě chtějí škatulkovat, ale já se na to moc nesoustředím,“ říká. „Vždycky rád dělám různé věci. Láká mě to, co jsem ještě nikdy nedělal.“ Jelikož Ibsena dosud nehrál, byl to jeden z důvodů, proč ho Rosmersholm zaujal. „Ibsena moc neznám, kromě jeho nejznámějších děl, takže mě lákalo zkusit si, jaké to bude strávit pár měsíců v tomto světě a jak mě to jako herce posune. Chci dělat věci, které jsou pro mě výzvou.“

To byl také důvod, proč ho oslovil Hamilton. „Věděl jsem, že jsem se s takovým stylem psaní a vyprávění ještě nesetkal,“ vzpomíná. „Partitura, neuvěřitelná inscenace a choreografie – to je vypravěčství té nejvyšší úrovně.“ Poté, co na začátku prosince předal roli Burra Sifisovi Mazibukovi, se na představení vrátil jako divák. „Prostě jsem to celé proplakal,“ přiznává. „Bylo to velmi dojemné. Z původní party nás odešlo jen pár, a vidět Jamaala v roli Hamiltona nebo Clevea a Jasona bylo stále skvělé. Bylo úžasné vidět nové lidi, jak do toho vnášejí něco svého. Když jsme hráli, byl jsem většinou vpředu na jevišti, a teď jsem si mohl znovu vychutnat detaily choreografie, scény a celého příběhu.“ Úspěch Hamiltona a davy jeho fanoušků znamenají pro herce „obrovskou zodpovědnost“, dodává Giles. „To, co lidé k té show cítí, je výjimečné. Je skvělé být součástí takové energie. To spojení mezi publikem a kusem je v divadle i mimo něj hmatatelné. Kdybyste se zeptali všech 1 500 diváků v sále, co se jim líbilo, dostali byste asi 1 500 různých odpovědí, ale pro mě je to kombinace skvělých melodií a textů, které vás vtáhnou do příběhu o základní lidské zkušenosti.“

V tomto ohledu Giles přirovnává psaní Lina-Manuela k Shakespearovi nebo Ibsenovi. „Všichni dobří autoři se bez ohledu na zázemí zajímají o lidské prožívání a základní vztahy – k dětem, rodičům, k lidem, které milují. Hamilton je sice zasazen do velkého politického rámce americké války za nezávislost, ale krásně se soustředí na tyto niterné vztahy, což dělá i Ibsen.“ Přitažlivost Hamiltona podle Gilese spočívá také v autorově „lásce k jazyku, obrazotvornosti a rýmu“. „Hrál jsem to rok a nikdy mě nepřestalo udivovat, jak si Lin-Manuel s jazykem hraje a jak si ho užívá.“ Giles vidí spojitost mezi tím, jak jazyk používali politici za války za nezávislost, a tím, jak moderní američtí umělci využívají rap a hip hop k sebevyjádření. „Žádná z jeho postav nepoužívá slova jen tak pro nic za nic, ale aby dosáhla změny. Stejně jako Shakespeare nám Lin-Manuel říká, že lidé používají jazyk k tomu, aby ovlivnili a změnili jiné lidi.“

Giles Terera v inscenaci Pure Imagination. Foto: Annabel Vere

Sociální a politické změny byly inspirací i pro Ibsena při psaní Rosmersholmu. Roku 1885 se po 27 letech v exilu vrátil do rodného Norska a našel zemi v nepokojích. Jak vysvětluje Giles: „byl v šoku z toho, co se dělo v politice, kolik agrese bylo na obou stranách a jak ošklivá atmosféra panovala“. Rosmersholm se svým zobrazením jedince rozpolceného mezi tradicí a liberální budoucností rezonuje i dnes. „Bohužel lidé mají rádi cykly a za těch 133 let si společnosti procházejí stejnými otázkami: jak spolu mluvit a jak držet pohromadě. Svým způsobem je to podobné Hamiltonovi – získáte nezávislost a pak řešíte, jak vybudovat komunitu z tak protichůdných názorů. Pokud má společnost přežít, musí najít cestu k dialogu, a v tom bodě jsme i my dnes.“ Přestože se děj odehrává v Norsku koncem 19. století, adaptace se ujal Duncan Macmillan, který sklidil úspěch se svou syrovou verzí 1984. „Na této adaptaci je skvělé, jak se Duncan zaměřil na naléhavost a tlak, pod kterým postavy, zejména Rosmer, jsou, a přitom zachoval krásu Ibsenova jazyka,“ říká Giles.

Giles v Ma Rainey's Black Bottom. Foto: Johan Persson

Tato aktuálnost pomáhá vyvracet argumenty kritiků, že hry od „mrtvých bílých mužů“ už v dnešním divadle nemají místo. Giles však souhlasí s tím, že je třeba udělat více pro to, aby divadlo odráželo rozmanitost moderní Británie. „Svět se mění a doufejme, že směřuje k bohatší pestrosti v tom, jak naše komunity vypadají a znějí. Umění by mělo tuto společnost odrážet.“ Od rozdílů v odměňování žen a mužů až po nedostatek rolí pro asijské herce – Giles věří, že divadelní průmysl musí jednat, stejně jako společnost řeší skandál Windrush nebo tragédii Grenfell Tower. „To, co se děje ve společnosti, se odráží v našem oboru. Mnohé předsudky jsou zakořeněné a je třeba je vynést na světlo, přiznat si je a mluvit o nich. Musíme vytvořit atmosféru, kde se lidé nebudou bát takové debaty vést. Vracím se k Rosmersholmu: lidé musí nejdříve uznat realitu životů ostatních a pak najít způsob komunikace, aby se mohli posunout dál.“ Je na vedení kulturních institucí, aby šlo příkladem, dodává. „Snaha tu je, ale vyžaduje to iniciativu. Jedna věc je o tom mluvit, druhá něco udělat. Myslím, že nastal čas pro činy.“

Když se s Gilesem setkávám ve studiu v Southwarku, je soubor v polovině pětitýdenního zkouškového období – což je na komerční West End delší doba než obvykle. Režisér Ian Rickson tak získal prostor pro hlubší práci s textem a herci, mezi nimiž jsou Peter Wight nebo Lucy Briers. „Hrajeme různé improvizační hry,“ popisuje Giles. „Když postava mluví o něčem z minulosti, zkusíme si tu situaci předehrát, abychom zjistili, co se tehdy stalo. U Ibsena je minulost klíčová. Tyto jednoduché improvizace nám pomáhají lépe pochopit příběh a vztahy mezi postavami.“

Giles při kabaretním vystoupení.

Rosmersholm Gilese zaměstná až do 19. července, ale pracuje i na dalších projektech, včetně nápadu, který vyvíjí s producentem Cameronem Mackintoshem – zatím může prozradit jen to, že půjde o „historickou osobnost“. Rozpracovanější je hra The Meaning of Zong pro Bristol Old Vic, líčící masakr na otrokářské lodi v roce 1781, který podnítil hnutí za zrušení otroctví. Pracuje také na knize pro mladé herce. „Pomáhat mladým umělcům je důležité, protože pro herce z určitých sociálních poměrů je to dnes čím dál těžší.“ I proto přijal místo v radě Mountview Academy, aby podpořil výchovu další generace talentů.

Giles si našel čas i na tři koncerty v londýnském Crazy Coqs v Brasserie Zédel (12. a 26. května), kde oslaví hudbu ze svých představení i klasické písně, které ho inspirovaly. „Dříve jsem koncertoval často, ale kvůli Hamiltonovi jsem na to poslední dva roky neměl čas,“ dodává. „Moc se na to těším. I když stojím u mikrofonu s kapelou za zády, stále vyprávím příběh o člověku v určité situaci. Způsob vyprávění je jiný, ale příběh zůstává příběhem.“

Rosmersholm se hraje v Duke of York's Theatre v Londýně od 24. dubna 2019.

REZERVOVAT VSTUPENKY NA ROSMERSHOLM