ROZHOVOR: Richard Marsh – spisovatel a herec

Edinburghský hit ‚Wingman‘ se chystá na svou další štaci v Soho Theatre; E. L. Hardy vyzpovídala autora a herce Richarda Marshe.    Byl to závěrečný den festivalu Fringe v Edinburghu a mě čekal poslední úkol, než nasednu na noční Megabus zpět do reality. Sbalená a s opuchnutýma očima jsem naposledy v tomto roce vstoupila do Pleasance Dome, kde mě jako vždy přivítal nezaměnitelný závan chlóru. Pohodlné boxy v Dome (pro mě letos klíčový prvek Fringe) už byly ulepené od zaschlého piva, ale káva zde byla naštěstí stále stejně dobrá jako zdejší divadlo. Vlastně moje první výměna názorů s Richardem Marshem v tento den spočívala v mém přiznání, že jsem právě dopila cappuccino velikosti své hlavy. Richard zdvořile souhlasil – „Páni, to tedy skutečně ano!“ – načež mě začal pošťuchovat pohledem na lákavé dortíky, které bohužel nebyly pro mě, ale jako poděkování pro zasloužilejší tým inscenace Wingman.

Scéna Pleasance byla jako vždy nepopiratelným dodavatelem prvotřídního divadla. Naši recenzenti udělili letošním kusům celé zástupy hvězdiček. 4 pro The Curing Room, 4,5 pro Travesti, 5 pro Lorraine and Alan... a seznam pokračuje. Vzhledem k tomu, že jsme za 25 dní napsali 62 recenzí (přičemž na celém Fringe proběhlo 49 497 představení v rámci 3 193 show), je těžké si představit, že by v někom konkrétní kousky uvízly na delší dobu. Jdete z jednoho na druhý a máte jen minimum času na rozjímání. Přesto se našla jedna nebo dvě show, které tichým způsobem rozvířily mou tvůrčí představivost a strašily mě v hlavě dny a teď i týdny poté. Wingman Richarda Marshe – poetická komedie o usmíření – byl jedním z těchto vzácných drahokamů. S vědomím nadcházejícího turné jsem cítila potřebu zjistit víc. A tak jsem si v tento náš poslední den, jen pár okamžiků před závěrečným představením na Fringe, popovídala s autorem a hercem Richardem o minulosti, současnosti i budoucnosti Wingmana.

„Psát jsem začal na univerzitě. Vždycky jsem psal přání k narozeninám, taková ta hodně špatná s očividnými rýmy pro kamarády. Takže například...

Všechno nejlepší k narozeninám, Emily, k tvému představení gratuluji.

Mělo sice jen dvě hvězdy, ale i tak ti v očích děkuji!“ – třeba takhle.“

Působivé.

„To by byla ta rychlost a lehkost, s jakou mi šlo psát špatně. A pak se konala dramatická soutěž pro prváky. Napsal jsem vánoční pantomimu v rýmovaných kupletech s názvem Popelka a fazole, což byl v podstatě dnešní ‚mash-up‘. Byla to moje první hra a v soutěži vyhrála cenu za nejlepší komedii. Nechal jsem se svést smíchem publika a také jsem si uvědomil, že čím horší rým, tím větší smích sklidíte. Ale to se nedá dělat pořád.“

„Četl jsem a moc se mi líbila Zlatá brána od Vikrama Setha, která je celá napsaná v sonetech. To mě naprosto nadchlo. Rýmy mě tehdy úplně pohltily. Ale po té pantomimě jsem se snažil být dramatikem a psát hry bez poezie – čistě dialogové. Mými vzory totiž byli Arthur Miller a Timberlake Wertenbaker, takže jsem se dost dlouho snažil psát jako oni. Jenže to jsem nebyl já. Postupně jsem začal zjišťovat, kdo vlastně jsem: někdo, kdo lidi rád rozesmívá, ale zároveň jimi chce pohnout. Rád píšu o jemných detailech lidských vztahů, o postřezích ze života a o příbězích se silným obloukem – s postavami, které se během děje proměňují.“

Ve hře Wingman svému slovu nezůstává nic dlužen. Je to příběh o svobodném muži (Richard), kterého v dětství zklamal otec. Tento nevítaný otec se znovu objevuje v jeho životě v nemocnici, kde Richardova matka umírá na rakovinu. Přestože se Richard později sám stane otcem, bojuje s tím, jak se smířit s tátou, který se usilovně snaží napravit důvěru zlomenou před mnoha lety.

Rýmované schéma, které Richard Marsh používá, nás dokáže vtáhnout i rozesmát – je to hypnotické a zároveň k popukání. Na Richardově práci s poezií se mi ale obzvlášť líbí ty dětské asociace a ozvuky, které s sebou nese. Jednoduché, hravé rýmování mi připomíná například Dahlův styl, a v důsledku toho udržuje protagonistu ukotveného v dětství, v jakémsi regresivním stavu – uvízlého v okamžiku, kdy ho otec zklamal, a neschopného jít dál. Postava otce (Len), kterého hraje Jerome Wright, nemluví v Richardových verších, dokud si postavy nezačnou rozumět. Podobně jako shakespearovské postavy přecházejí z prózy do poezie, Richarda a jeho tátu znovu spojuje společný slovník.

Vzhledem k pozoruhodné emocionální hloubce jsem předpokládala, že Wingman je autobiografický. Zdá se však, že tomu tak úplně není. Richard je na toto téma poněkud tajuplný, udržuje si jistou dávku tajemna a nikdy neprozradí příliš.

„Ve všech svých postavách, ať píšu o komkoli, nacházím něco lidského. Čerpám detaily ze svého života, ale také ze životů svých přátel, rodiny i lidí, které vidím v metru nebo v restauracích. Sbírám drobnosti lidského chování. A pak všechny detaily změním, než je dám na scénu. Protože se postavy, které hraju, jmenují Richard, lidé se na to ptají. Ta nejednoznačnost se mi líbí.“

Pomáhá při procesu psaní, když jste přímo na scéně a cítíte ten dopad – přímo vstřebáváte reakce publika, zatímco říkáte své vlastní řádky?

„Hra se od příjezdu do Edinburghu změnila. Oproti publikovanému textu jsme upravili tři scény. Pro mě proces psaní nikdy nekončí. Píšu velmi rychle, ale pak strašně moc škrtám a věci neustále měním. Miluji testování práce před diváky, kdy vidím a cítím, co funguje a co ne. Být zároveň hercem je ale těžší; přes den zkouším jako herec a pak jdu v noci domů a dělám práci autora na další den. Momentálně píšu muzikál pro Nuffield Theatre v Southamptonu a na začátku července jsme měli workshop, což byl pro mě luxus. Seděl jsem u stolu s notebookem, poslouchal ty úžasné herce, jak zpívají, a za pochodu jsem dopisoval a tiskl změny. Na konci dne jsem měl hotovo. Mám rád oba způsoby práce.

Spoustu věcí si také zkouším na večerech slam poetry. Je to velmi osvěžující, když děláte práci, která může být dost osamělá – sezení doma u počítače. Také miluji spolupráci. S Katií Bonnou jsem napsal Dirty Great Love Story a na svých muzikálech samozřejmě spolupracuji se skladateli. Je to vzrušující. Díky tomu je to pořád zajímavé.“

Z té šílené únavy jsem byla natolik omámená a poněkud zaskočena Richardovou vyřídilkou (na poslední den Fringe vskutku impozantní), že jsem svou další otázku zformulovala tak mizerně, až jsem i já měla problém pochopit, na co se to vlastně ptám. Moje schopnost tvořit souvislé věty vypověděla službu někde po pár loších té obrovské kávy, ale k mému štěstí okouzlující Richard soucitně přeložil mé blábolení a dopracoval se k tomu, že jsem se prostě jen ptala na jeho celkový zážitek z Fringe 2014 – jaký má pocit z přijetí hry.

„Byl to opravdu dobrý Fringe. Měli jsme hezké recenze a publikum nás přijalo velmi vřele. V podstatě poslední tři týdny bylo vyprodáno. Myslím, že pomohlo, že už jsem tu měl Skittles a Dirty Great Love Story – hodně lidí, kterým jsem dával letáky, říkalo, že některou z těch předchozích věcí viděli. Fringe je zvláštní místo, že? Lidé chtějí vidět něco nového, ale zároveň chtějí něco s dobrou reputací nebo něco, o čem vědí, že se jim to bude líbit. Asi je to pochopitelné. Lidé za lístky utrácejí hodně peněz. Než sem člověk přijede, těžko si dokáže představit, kolik představení tu je k vidění – kolik lidí vám cpe letáky do ruky.“

Když zůstaneme u peněz, probrali jsme s Richardem inscenační jednoduchost Wingmana. Na scéně není jediná rekvizita ani kulisy. Zajímalo mě, zda je to tím, že Richard uvažuje prakticky a píše hry, které je reálně možné produkovat, nebo zda je to šťastná náhoda, že jeho hry jsou kromě toho, že jsou skvělé a zábavné, také docela levné na realizaci.

„Nezapomeň na ty dvě židle, Emily. Sehnat židle není vždycky jen tak.“

Teď už jsme blouznili oba.

„Ne, když jsem dělal Skittles, pár rekvizit jsem měl, včetně misky bonbonů Skittles. Zásadní věc. Dirty Great Love Story byla původně desetiminutová báseň, a protože z toho vyrostla, hra byla bez rekvizit. Vlastně se docela dlouho debatovalo o tom, jestli by to měla být židle nebo stolička, na které budeme sedět, ale po dlouhém zvažování nám stolička vyhovovala lépe. Wingmana jsem koncipoval se dvěma židlemi, ale nechal jsem režiséra Justina Audiberta, aby hru zinscenoval podle svého uvážení. Rozhodl se nechat scénu prázdnou. Můj odhad je, že tohle je poslední z tohoto typu her, víte, kde se jmenuju Richard a na scéně jsou jen dvě židle.“

Toto poslední prohlášení mě trochu překvapilo; na Richardově stylu je něco tak obdivuhodného a silného, že by to podle mě byla škoda. Na Fringe je přirozeně k vidění spousta jednoduchého vyprávění, ale Wingman pro mě vyčníval jako nejprostší kus divadla, který jsem během svého měsíčního pobytu viděla. Jiné soubory používaly vyprávěcí techniky jako zvukové efekty či rekvizity, ale tady nebylo nic z toho potřeba. Bez vizuálního rozptylování, triků nebo pomůcek je Wingman nekomplikovaným závanem čerstvého vzduchu, který soustředí naši pozornost na věci, na kterých záleží.

Richard ve své komické poezii vytváří prostor pro prchavé doteky smyslové obraznosti, která nikdy neodvádí pozornost od samotného příběhu, ale obohacuje ho a podněcuje živou představivost diváků. Navíc je použití mimiky v této hře dvou herců tak důsledné a chytré, že jsem marně vzpomínala, zda na scéně skutečně nějaké rekvizity byly, nebo jestli jsem si je jen vysnila. Tato nepopiratelná stimulace mé fantazie způsobila, že jsem z Wingmana odcházela s přesnou představou, jak všechno vypadalo, přestože tam nebylo nic – nic než slova a samozřejmě ty dvě židle.

Než se Wingman přesune do Soho Theatre, dojde k drobným úpravám, ale se scénářem, který je nyní pevně daný, může Wingman v klidu těžit ze svého kritického úspěchu v Edinburghu.

Marshův Wingman dokazuje, že pokud máte příběh a sílu jazyka v malíčku, nic jiného nepotřebujete. Existuje mnoho divadelních stylů a každý je stejně hodnotný jako ten druhý, ale Richard Marsh vrátil poezii na jeviště, a ta je nejen transformující, ale i dojemná, zábavná a plná pravdy.

Chcete-li se o Richardu Marshovi dozvědět více, navštivte jeho webové stránky.

Původně publikováno v Fourthwall Magazine, Londýn.