ROZHOVOR: Robert Lindsay – Nechte mě mluvit

Robert Lindsay se v průběhu své bohaté kariéry na divadelních prknech i stříbrném plátně stal držitelem mnoha ocenění, včetně dvou cen Olivier, jedné Tony a jedné BAFTA.

Robert Lindsay jako Richard III. v Savoy Theatre. Foto: Paul Rider (Shoot). Phil Matthews zjišťoval, jak se rodila jeho hvězdná kariéra. Před rokem jsem pro naše první číslo dělal rozhovor se Zoë Wanamaker. Nedá mi to, abych se nezeptal – jaké to je pracovat s ní na seriálu Moje rodina?

Ironií osudu je, že se se Zoë známe už od studií. Ona byla na Central, jak jistě víte, a já na RADA, a měli jsme společné přátele. Pamatuji si, jak jsem byl u ní v bytě na večírku – muselo to být tak v roce 1969. Jeden z těch klasických studentských mejdanů. Taky jsem velmi dobře znal jejího tátu. Hrál jsem v úplně první produkci v místě, kde dnes stojí The Globe – tehdy to byl jen stan, kterému jsme říkali „The Tent“. Pamatuji si, že přišel takový liják, až to všude teklo. Odbory chtěly představení zastavit, ale Sam nás prosil, abychom pokračovali. Všichni jsme ho podpořili a hráli dál. To je taková malá historka, na kterou jsem úplně zapomněl.

Takže se se Zoë známe vážně dlouho. A jak se s ní pracuje? Sdílíme podobný smysl pro humor, což je podle mě klíčové, když děláte na takhle dlouhém sitcomu. Máme oba dost černý, pokřivený humor, který se v komediích vysílaných před desátou večer ne vždycky úplně nosí. Rozumíme si náramně. Ale čím déle to děláme, tím víc se k sobě chováme jako staří manželé. Myslím, že s tím budeme muset brzy seknout! Ta chemie je tam rozhodně vidět. Na obrazovce to funguje skvěle. O tom není pochyb. Myslím, že nebýt Zoë a našeho vztahu, tak dlouho bychom nevydrželi. Tedy, Kris, který hrál mého staršího syna, byl úžasný a měl svou vlastní základnu fanoušků. Ale věřím, že skutečný úspěch seriálu stojí na vztahu těch dvou, je to prostě hrozná sranda. Mluvil jste o začátcích na RADA. Jak jste se vlastně rozhodl stát hercem? Samozřejmě jsem o tom napsal knihu, kde popisuji ten katarzní moment – ten zlomový okamžik je tam vždycky. Chodil jsem do dost drsné školy v Derbyshire, která měla hodně pochybnou pověst. Měli jsme tam učitele výtvarky, byl to výjimečný chlapík, který založil spolek jménem The Grand Order of Thespians (Vznešený řád herců), na což se většina kluků dívala dost podezřívavě. Bylo to trochu jako ve filmu Společnost mrtvých básníků, prostě nás to chytlo. Jednoho dne se mnou ve školní aule zkoušel monology na přijímačky na vysokou v Nottinghamu. Rozebírali jsme hru – pasáž „Ještě jednou do průlomu, přátelé“ – co to znamená, jak to burcuje lidi k akci, o té propagandě a tak dále. Zazvonilo na konec hodiny a všichni kluci se hrnuli ven. Ale John je nechal všechny stát a donutil mě ten proslov odrecitovat před 400 kluky, z nichž většina byli moji nepřátelé a zoufale se chtěli jít někam na záchod vytratit na cigáro. A když jsem skončil, začali všichni tleskat a jásat. Tehdy jsem si uvědomil, že je to ono. (Nasadí teatrální hlas) Tohle je to, co chci dělat. A tak jste šel na konkurz na Královskou akademii (RADA)?

Jo, a tehdy jsem to nikomu neřekl. V 60. letech v hornickém průmyslovém městě se prostě neříkalo, že chcete být hercem. Bylo to skoro jako přiznat jinou orientaci, lidé na to hleděli s velkým despektem. Takže jsem to dlouho tajil a všem tvrdil, že ze mě bude učitel češtiny a dramatu. Ale potají jsem vyrazil na RADA na přijímačky, tehdy tam byli lidé jako Richard Beckinsale, herci, které jsem hluboce obdivoval. Od kamarádky Clare Monks jsem si půjčil pětilibrovku na zápisné a na vlak. Pět liber, věříte tomu? A vzali mě. Doslova napoprvé, a už nebylo cesty zpět.

Jaké to bylo být v té době na RADA? Byla to tehdy zvláštní směsice. Částečně to fungovalo jako takový „ústav pro ušlechtilé panny“ pro velmi krásné a velmi bohaté slečny. Byl to hodně eklektický mix. Revoluce dělnické třídy teprve začínala – sice tam v 50. letech měli lidi jako Tom Courtenay, ale pořád to byla škola, která vám v podstatě chtěla změnit osobnost. Opravdu se nás snažili zlomit, hlavně můj přízvuk, který byl strašně silný, ale vážně silný. Byl tak hutný, že mi tam nikdo nerozuměl. Někteří lektoři byli dost excentričtí. Moc rád vzpomínám na Toscu Fedru z ruského baletu, která nás učila pohyb. Živě si pamatuji, jak jsem přišel na její hodinu v legínách a trikotu a strašně se styděl. Jako asi každý student herectví! No, úplně jsem se toho děsil… a ona si mě hned vyhlédla. Řekla (nasadí ruský přízvuk): „Drazí moji, chci, abyste se procházeli po místnosti, chci, abyste vycházeli ze svých 'balls' (gulí).“ Já na to: „Z vnitřností (bowels), madam?“ Nikdy jsem totiž nikoho neoslovoval „madam“, pro mě to tehdy znamenalo bordelmamá, chápete?! V tu chvíli jsem nemohl uvěřit, že někoho takhle tituluju. „Ne, drazí moji, z vašich gulí,“ a ukázala mi na rozkrok. A tak jsem dva a půl roku na RADA hrál „koulema“. Bylo to dobré i špatné zároveň. Trochu lituju, že jsem jim dovolil, aby mi vzali kus mé osobnosti, protože ve mně vyvolali hrozný sebeuvědomělý stud. Myslím, že jsem se po škole na dlouhou dobu ztratil. Nevěděl jsem, kdo jsem, kam patřím, ztratil jsem své pravé já. Mám pocit, že se to děje i dnes, i když už se tolik netlačí na změnu přízvuků, mám pravdu? Dnes je to spíš o tom, jak vybudovat herce z toho, kým už jste. Přízvuky se nutně nepotlačují, záleží na každém. Jo. Nemyslím si, že by mi můj přízvuk tehdy nějak pomohl. Nebyl ani severský, ani jižanský. Vím, že i můj bratr si svůj přízvuk hodně hlídá, když je se mnou v Londýně. Ten váš je slyšet, hned jak začnete mluvit o bratrovi! Když se vrátím na severovýchod, ten můj taky hned vyleze.

To je pravda. Vždycky tam někde hluboko zůstane.

V minulosti jste zmínil, že seriál Citizen Smith nebyl vaším skutečným průlomem, i když bulvár tvrdí opak. Vy za něj považujete práci v Royal Exchange v Manchesteru. Bylo to proto, že jste divadlo vnímal jako „opravdovější“ umění? Tehdy jsem neměl žádné ambice dělat v televizi. Televize byla pro ty, co byli sice hezcí, ale neměli moc talentu. Nerad to říkám, ale tak se tehdy na televizi pohlíželo. Jenže po škole mi postupně došlo, že taky musím platit složenky. Hrál jsem v Northcott Theatre v Exeteru, natočil film That'll Be the Day. Došly mi peníze a doslova jsem neměl co jíst. Neměl jsem rodiče, za kterými bych mohl jít a říct: „půjčte mi pár kaček.“ Takže jsem byl zoufalý. Šel jsem na konkurz do seriálu televize Thames Get Some In! o vojně. Producentem byl skvělý chlapík Michael Mills a ten mi řekl: „Tuhle roli ti dám.“ Nemohl jsem popadnout dech, protože jsem věděl, že je to třináct dílů a honorář byl kolem 200 liber za epizodu, což mělo vyřešit… ...spoustu problémů. Jo, zachránilo mi to život. A on mi řekl: „Hele, než to podepíšeš, chci, abys něco věděl. V momentě, kdy to podepíšeš, navždy ztratíš své soukromí a anonymitu.“ Vůbec jsem ho neposlouchal. Bylo mi to fuk, zaplatil jsem účty za elektřinu, daně, byl jsem prostě v plusu. A samozřejmě to na mě dolehlo, až když jsem naskočil do Citizen Smith – tehdy mi to docvaklo. 24 milionů diváků – najednou jsem byl televizní hvězda, což jsem nikdy neplánoval. Chtěl jsem jen dělat divadlo, nic víc. Tenhle byznys má ale divné zvraty. Jaké pak bylo jít do Royal Exchange? Byl jsem nadšený z toho pozvání, protože na konci sedmdesátých a začátku osmdesátých let byli lidé kolem tamní scény považováni za absolutní špičku. Michael Elliott, Jasper Raider, Braham Murray a James Maxwell. Celý ten koncept, design, bylo to zkrátka to místo, kde jste chtěli být. Hráli tam Redgrave, Mirren, Hoskins, prostě každý, kdo v branži něco znamenal. I Zoë tam v jednu chvíli byla. Pamatuji si, že jsem po konkurzu dostal celou sezónu, a to bylo ono. V té době už jsem ale byl televizní celebrita, což bylo divné. Lidé mě všude zastavovali. Vzpomínám, jak jsem v Royal Exchange hrál Hamleta a fronty na lístky byly až za roh. Tehdy mi řekli: „Vy si uvědomujete, že k nám do divadla táhnete úplně nové publikum, které tu nikdy nebylo?“ To musel být skvělý pocit, ne?

No... (Dlouhá pauza) Víte, já jsem se za svou televizní slávu asi vždycky trochu styděl. Nikdy mi to úplně nesedlo. Vždycky jsem se vnímal především jako herec. A s televizní celebritou se pojí spousta věcí, které mi nebyly příjemné. Teď už jsem si zvykl, ale trvalo to dlouho.

V Old Vic jste hrál v The Entertainer (na snímku výše). Jaké to bylo pracovat v tak ikonickém divadle s Kevinem Spaceym? K tomu se váže dlouhý příběh. Kevin měl na tu hru práva, ale já už ji četl rok předtím v Royal Court. David Hare to režíroval a všichni říkali, že je to role pro mě. Už když jsem hrál v Me and My Girl v Adelphi, tak mi sám Laurence Olivier, který tu roli původně hrál, řekl, že bych se jí měl jednou chopit. Ale Kevin měl ta práva a já si myslel, že to bude chtít hrát sám. David Hare mi řekl: „Zavolej mu,“ a já na to: „Vždyť ho neznám.“ On řekl: „To je jedno, prostě mu zavolej. Určitě o tobě slyšel.“ Tak jsem mu nechal vzkaz na záznamníku a on mi během pár minut zavolal zpátky, což úplně vyřídilo mou dceru, která to zvedla. Myslím, že se z toho doteď úplně nevzpamatovala. Kevin byl skvělý. Řekl: „Roberte, ty do toho musíš jít, ale pod jednou podmínkou – bude se to hrát tady.“ Což bylo perfektní, byl to Olivierův domov a na premiéře jsme měli i jeho úžasnou vdovu, takže to bylo mimořádně silné. Vyhrál jste nespočet cen, řekl byste, že byly důležitou součástí vaší kariéry?

Je to uznání, že ano. Nepohrdám tím. Je hrozně snadné nad cenami ohrnovat nos. Pokud jsou od kolegů z branže, potěší to dvojnásob, a když od diváků, je to taky skvělé. Ironií je, že jsem nikdy nedostal cenu pro Objev roku, ale zrovna teď jsem dostal cenu za celoživotní přínos od Televizní společnosti, což znamená, že bych měl začít hodně rychle chodit do fitka! Nestydím se přiznat, že je mám vystavené na polici, i když jsou trochu schované před běžným zrakem. Nepoužívám je jako zarážku do dveří ani nic podobného, jsem na ty okamžiky, kdy jsem je přebíral, docela hrdý.

A právem. Mimochodem, dvakrát jste hrál Tonyho Blaira. Setkal jste se s ním někdy? Ne a myslím, že už se to ani nestane. Vždycky jsem se netajil tím, že nejsem jeho fanoušek. Byl jsem silně proti válce. Proto jsem taky natočil ten druhý film. A proto jsem v něm přestal dělat tu jeho imitaci. Režisér Simon Cellan Jones mi řekl: „Roberte, myslím, že musíš nechat té imitace – sice je skvělá, ale tohle je film, který ji nepotřebuje. Potřebuješ hrát postavu tak, jak je napsaná.“ Tedy muže pronásledovaného svými chybami. Máte za sebou dlouhou a pestrou kariéru s mnoha rolemi. Co byste poradil těm, kteří v profesi teprve začínají? Moje dcera je zrovna na herecké škole a miluje to. Odmítla jít na univerzitu, což mě nejdřív úplně omráčilo. Otočila se na mě a řekla: „Tati, už nechci sedět za stolem, chci do toho vlítnout a dělat to rukama.“ Jsem na ni moc pyšný, protože Syd viděla, co tenhle průmysl dokáže, zná ty vrcholy i pády. Já těm dnešním reality show říkám „spotřební zábava“. Žijeme v době na jedno použití – rozbije se televize, vyhodíte ji, už nikoho nevoláte na opravu. A stejné je to s těmi pěveckými a talentovými soutěžemi. Ti lidé nemají ponětí o tom, co je to kariéra, o oboru, kde se musíte naučit techniku, jak udržet výkon osmkrát týdně v divadle nebo jak sedět na mrazu na place a čekat na tu jednu vteřinu výkonu. Syd obdivuje lidi jako Julie Walters nebo Helen Mirren – to jsou mé skvělé kamarádky, lidé, kteří v tomhle byznysu pracují celý život. Nejsou to žádné hvězdičky na jedno použití. I oni si, jako každý z nás, prošli neúspěchy. A neúspěchy jsou nesmírně důležité, vážně. Vždycky jsem otevřeně mluvil o svých hereckých i osobních selháních, protože ty vás posouvají dál. Věřím, že v tom je herecká škola úžasná – můžete si dovolit selhat v bezpečném prostředí.

Přesně tak! Kevin to říkal v Old Vic, když vybíral hry, které kritika pak úplně rozcupovala. Říkal: „Víte, proto jsem k divadlu přišel – abych věci zkoušel a experimentoval.“

Dobře, pane Lindsay, na tohle se musím zeptat. Kolují zvěsti, že jste se v zákulisí popral s jiným velmi známým hercem. Je to pravda?

Rozhodně ano. Mám jako důkaz zlomený nos.

Ale neřeknete nám s kým, že?

Ne.

No tak, dejte nám sólokapr…

Ne, ne, myslím, že už je to dávno pryč. Víte, ega se občas srazí. Je to byznys založený na egu, dáváte kůži na trh, neustále vás kritizuje veřejnost i kolegové. Někdy na place nebo v divadle vznikne tření a vy to musíte vyřešit, jinak to dopadne takhle.

Pravý gentleman. Všechno nejlepší, Roberte. ● Autobiografie Roberta Lindsayho s názvem Letting Go je právě v prodeji ve všech dobrých knihkupectvích nebo prostřednictvím Thorogood Publishing. www.thorogoodpublishing.co.uk