Režisér Michael Fentiman o neobyčejném kouzlu muzikálu Amélie z Montmartru

Michael Fentiman sleduje cestu muzikálu Amélie z plátna a Broadwaye až do londýnského The Other Palace. Reportáž připravil Mark Ludmon.

Muzikál Amélie. Foto: Pamela Raith Osmnáct let po premiéře úspěšného francouzského filmu Amélie z Montmartru je jeho divadelní adaptace podle režiséra britské produkce Michaela Fentimana velmi aktuálním dílem pro naši „rozdělenou“ dobu. „Film vždy mluvil o odtažitosti, ale jeho poselství je prosté – nakonec, i v dobách, kdy se cítíte nejvíce odpojeni od světa, vás osud a lidská přirozenost přitáhnou zpět k něčemu společenštějšímu, nadějnějšímu a laskavějšímu.“ Snímek z roku 2001 s Audrey Tautou v hlavní roli si získal srdce diváků po celém světě svým svérázným, romantickým příběhem o mladé Pařížance, která se uzavřela před světem, ale potají koná dobré skutky pro ostatní. Pro jeviště jej s hudbou a texty Daniela Messé a Nathana Tysena a libretem Craiga Lucase adaptovali tvůrci poprvé v Los Angeles v roce 2015, odkud se v roce 2017 přesunul na dva měsíce na Broadway. Po vlažném přijetí ve Státech prošel kus pod Fentimanovým vedením „výrazným přepracováním“, než v dubnu letošního roku vtrhl na prkna Watermill Theatre u Newbury v hrabství Berkshire. Na tento úspěch navázalo britské turné, které tento měsíc vrcholí v The Hexagon v Readingu a v Liverpool Playhouse, než se inscenace od 29. listopadu do 1. února usadí v The Other Palace jako hlavní vánoční titul.

Michael Fentiman

Fentiman se domnívá, že původní americká produkce narazila proto, že ztratila část francouzského ducha a „dikce“ filmu. „Myslím, že hrát to s americkou kulturou v zádech, s americkým přízvukem, americkou hudbou a pocitem američanství, bylo tónově asi matoucí,“ vysvětluje. „Navíc byla ta produkce mnohem nákladnější, velkolepá a v mnoha ohledech impozantní, což možná jen udusilo něco, co je ve své podstatě velmi malé, křehké a krásné.“ Společně se skladatelem a orchestrátorem Barnabym Racem se vrátili ke všem verzím textu a písní v historii show, aby se pokusili odhalit původní záměr autorů. Nyní představení trvá dvě a půl hodiny včetně přestávky (oproti broadwayským 90 minutám v kuse), ale vystupuje v něm menší soubor 13 herců-hudebníků, včetně Chrise Jareda v roli Nina – postavy, kterou na turné ztvárnil Danny Mac. Fentiman dodává, že studovali i původní filmovou hudbu Yanna Tiersena, plnou odkazů na klasiky jako Debussy nebo Mahler – ne proto, aby ji kopírovali, ale aby pochopili jejího „ducha, srdce a podstatu“. S výtvarnicí Madeleine Girling se snažil „vykouzlit“ vlastní verzi filmového „poetického realismu“, což ho také vedlo k rozhodnutí pro inscenaci, kde herci sami hrají na všechny nástroje. „Jsou věci, které film dokáže a divadlo ne. Když se divadlo snaží film napodobit, vždycky to v různých rovinách skřípe, protože se nepohybuje fyzicky ani emocionálně stejným způsobem. Forma hereckého muzikantství nám dala odrazový můstek k nalezení vlastní verze onoho filmového kouzla.“ Dodává, že přitažlivost díla zůstala nedotčena velikostí sálů během dvacetizastávkového turné po Británii, které show zavedlo z dvousedačkové stodoly Watermill Theatre přímo do londýnského New Wimbledon Theatre s 1600 místy. „Zdá se, že ve všech různých prostorech na to diváci slyší stejně.“

Francouzsko-kanadská herečka Audrey Brisson, známá z pohybového divadla jako Cirque du Soleil nebo z inscenace The Flying Lovers of Vitebsk, byla Fentimanovou favoritkou pro titulní roli díky svému „jedinečnému bizarnímu šarmu“, který poznal při společné práci na hře Lev, čarodějnice a skříň v londýnských Kensington Gardens v roce 2012. (Hrála tehdy ježka.) „Audrey do role vnáší lehce autistický prvek, který je u Audrey Tautou patrný také, ale v jejím podání to trochu ubírá na té přeslazenosti,“ naznačuje režisér. Výsledkem je, jak doufá, show, která balancuje mezi dojemností a nesentimentálností. „Zajímavé je, že někteří lidé film zbožňují, a pokud ano, tak se jim naštěstí líbí i muzikál. Skvělé ale je, že i když film rádi nemáte a přijde vám až moc sladký, muzikál vás osloví – a to je zčásti zásluha právě výkonu Audrey.“

https://youtu.be/bvdYgX0HtxA

Věří, že muzikál Amélie bude rezonovat zejména u londýnského publika. „Myslím, že Amélie je o izolaci, konkrétně o izolaci ve velkoměstě, v tomto případě v Paříži. Je o tom, že i když jste obklopeni lidmi, můžete si život naplnit věcmi, které vás od nich vzdalují a udržují vás v odloučení. Neřekl bych, že se Amélie pokouší o nějaká velká politická prohlášení, ale řekl bych, že v současné době žijeme v docela složité, někdo by řekl rozdělené době.“ Její poselství na turné oslovilo zejména mladé lidi, dodává. „Zjistili jsme, že máme fanoušky z řad mladých, kteří představení viděli mnohokrát a následují ho po celé zemi. Mám pocit, že mladí lidé v příběhu poznávají životní etapu, kdy se cítí izolovaní – možná o to víc v dnešní době sociálních sítí. Žijeme v době, kdy u mladých probíhá krize duševního zdraví, úzkostlivost vyletěla vzhůru, řeší se otázky identity. Být dnes mladým člověkem je složité a můžete se cítit velmi osaměle. Co mě na tom dojímá, je, že vidí naději v postavě Amélie nebo v postavě Nina. Vidí cestu ven ze své vlastní izolace.“

Amélie se nyní hraje v londýnském Criterion Theatre