RECENZE: 46 Beacon, Hope Theatre ✭✭✭✭

46 Beacon

Hope Street Theatre

5. 10. 2015

4 hvězdičky

Koupit vstupenky

Scéna je jednoduchá, ale výstižná – manželská postel doplněná o stolky na různých místech. Nezbytné ingredience pro gin s tonikem, gramofon a hromada LP desek z konce šedesátých let... Judy, Sondheim, Streisand – to jsou záchytné body. Působí to spartánsky, ale úhledně a čistě. Je to levný penzion na Beacon Street v Bostonu, kam se stahují herci během divadelní sezóny.

Úvodní, podmanivě okouzlující monolog vykresluje Robertovu (Matthew Baldwin) postavu a zasazuje děj do historického, geografického i emocionálního rámce. Píše se rok 1970 v divadelním světě Bostonu a inscenace je právě v plném proudu. Robert se po delší době vrátil do Ameriky a v práci i v soukromí si to náležitě užívá. Nacházíme se v éře, která pro něj představuje sexuální osvobození a nespoutanost, kdy padají tradiční bariéry. Dokonce i pro někoho jako Robert, jemuž se blíží střední věk, nebyl život nikdy tak skvělý. Robert je typický Brit v zahraničí: sardonický, skeptický a zdrženlivý, ale zároveň si plně uvědomuje, že v USA, a zvláště v této době, se může beztrestně stylizovat do kohokoli jiného.

Postupně zjišťujeme, že budeme sledovat příběh jednoho zásadního setkání v ložnici, které zanechalo hlubokou stopu – záznam jedinečného okamžiku, kdy dva lidé prožívali přítomnost naplno, a od té chvíle už jen ve vzpomínkách. Monolog je klíčový pro navození atmosféry romantického a sexuálního očekávání s podtónem lítosti a nabízí ukázkovou lekci v tom, jak nastolit a proměňovat náladu inscenace. Je to jen první z mnoha ukázek umu dramatika Billa Rosenfielda, který dokáže vykreslit postavy detailními tahy ironické komedie i uvěřitelné romance v momentě, kdy se děj začíná odvíjet.

Robert je herec pociťující svůj věk i následky rozhodnutí, kterých nyní lituje. Poté, co roky těžil ze svého vzhledu v rolích milovníků a v romkomech, má pocit, že promarnil šanci skutečně rozvinout svůj talent v riskantnějších projektech. I v osobním životě uvízl na mrtvém bodě. Doma má dlouholetého partnera, ale domluvili se na pauze, aby přehodnotili společnou budoucnost.

V hotelovém pokoji se Robert setkává s Alanem (Jak Ford-Lane), který u stejné produkce pracuje jako asistent inspicienta. Je to mladý kluk z Ohia, nejistý svou sexualitou a vůbec netuší, co od Roberta a s Robertem chce, kromě toho, že ho jeho společnost mnoha způsoby přitahuje.

Od začátku je jasné, že tato hra – která běží osmdesát minut bez přestávky – je potenciálně dramatem o coming-outu a sexuální iniciaci, a obojím se skutečně stává. Je však poklonou umu dramatika i herců, že se z ní stává i něco mnohem hlubšího. Rosenfield vynáší karty opatrně a nechává nás dlouho v napětí. Navíc se zde objevuje stejné citlivé střídání tónů a intenzity jako na samotném začátku.

Jsou tu pasáže nabité skutečným sexuálním napětím – včetně masáže nohou, která jen potvrzuje, že méně je často více, jakmile zapracuje divákova představivost! Najdeme zde však i několik okamžiků klidu a reflexe, které nám umožňují v reálném čase vnímat a pochopit Alanovy obavy, úzkosti a zmatek. Především je tu ale spousta vtipu, humoru a něhy. Jde o velmi vyvážený a texturovaný text, kde ústřední narativ svádění doplňují jemné nuance a odlišné perspektivy, které s sebou přináší dvacetiletý věkový rozdíl.

Jen závěr, ač stále uvěřitelný, působí jako nevyužitá příležitost. Poté, co nás autor zavedl tak hluboko do nitra obou mužů a vybudoval význam jejich setkání, jsem měl pocit, že pozvolné vyšumění děje bylo – ač možná životně pravdivé – dramaturgickým zklamáním. Nejde mi o laciné melodramatické zvraty, spíše o symetrické zarámování závěrečným monologem – například dopisem jedné postavy druhé, který by zrcadlil a vyvažoval vynikající vykreslení nálady v úvodu.

Základem úspěchu večera jsou dva vynikající herecké výkony. Baldwin využívá své bohaté zkušenosti s tímto repertoárem jako herec i autor a zanechává v nás nezapomenutelný portrét Robertova šarmu, výčitek a v podstatě nevyřešeného života. Představit obraz sebevědomého svůdce vedle muže zmítaného vnitřními konflikty a napětím je ošemetná disciplína, ale on ji zvládá s velkým umem, humorem a znamenitou prací s tempem.

Neméně subtilní je Ford-Laneovo pojetí zdánlivě nevinného a naivního Jaka. Jak se hra vyvíjí, jsme nuceni se ptát, zda je Jak skutečně tím nepopsaným listem, za kterého se vydává. Kolik z toho, co říká, je pravda? Co od tohoto setkání skutečně očekává? Navíc skrze tento silný, pečlivě promyšlený výkon postupně v pozdějších scénách vnímáme, jak se misky vah autority přelévají na jeho stranu.

Právě skrze Jaka, nikoli Roberta, jsou kladeny některé z nejdůležitějších otázek o gay vztazích – ať už jde o propojení či oddělení lásky a sexu a důsledky plynoucí z různých životních cest; nebo o to, zda volby Robertovy nově osvobozené generace byly z dlouhodobého hlediska ty nejmoudřejší. Je osvěžující vidět tyto problémy diskutovat mimo perspektivu HIV/AIDS, což je další důvod k pochvale autorova rozhodnutí zasadit děj do roku 1970. Režisér Joshua Stamp-Simon nasadil dobré tempo a zajistil, aby herci plně využili omezený prostor.

Hudba a muzikálové divadlo se v pozadí této hry vznášejí jako důležitý prvek. Rosenfield řadu let v New Yorku dohlížel na nahrávky představení, včetně mnoha Sondheimových děl. Není proto překvapením, že hra obsahuje výmluvné hudební vstupy a mnoho vědomých odkazů na Sondheimovy písně. Explicitně se odkazuje na muzikál Company – a v jistém smyslu je celá tato hra rozvinutím písně „Barcelona“. „Má vina, obávám se,“ říká jedna z postav ke konci, a při tomto citátu z Malé noční hudby (A Little Night Music) si najednou uvědomíte onen společný tón milostné lítosti, polofraškovitých promarněných příležitostí a zdroje dilemat, která se hra snaží zdramatizovat. Může jít o hru se specificky gay tematikou, ale její emocionální pilíře stojí pevně jako obecná a věčná témata. Poslední, doufám, že ne příliš rýpavá poznámka... Hope Theatre je malý, komorní prostor, který si zaslouží velké uznání za odvážný výběr repertoáru a ukázkový přístup k honorářům pro herce a tvůrce. Bylo by však úžasné, kdyby nějaký bohatý mecenáš z nedalekých honosných sídel v Barnsbury zafinancoval lepší odhlučnění. V tomto křehkém dramatu byly sirény a šum projiždějících aut v dešti na Upper Street velmi rušivé. Herci si zaslouží něco lepšího. 46 Beacon se hraje v Hope Theatre do 12. října 2015