RECENZE: A Delicate Balance, John Golden Theatre ✭✭✭✭

John Lithgow a Glenn Close v inscenaci Křehká rovnováha. Křehká rovnováha (A Delicate Balance)

The John Golden Theatre

15. ledna 2015

4 hvězdičky

Vzduch je prosycen atmosférou vyumělkované ušlechtilosti a vynucené trpělivosti. Tobias v hrůznývh a zároveň pronikavých detailech líčí, jak byl utracen jeho oblíbený mazlíček; Claire popíjí koňak a sleduje Agnes, která upřeně pozoruje Tobiase, jako by hledala trhliny v omítce. Náhle někdo zaklepe na dveře. Jako závan prudkého kyselého deště se dovnitř vpotácejí Edna a Harry. Vypadají naprosto nepatřičně, usedle, a přesto vyděšeně a znepokojivě. Jejich přítomnost mění vše: zavedený rytmus soužití manžela, manželky a její sestry je roztříštěn. Teď zní úplně jiná píseň a nikdo pořádně neví, co je zač. Možná s výjimkou Claire, které její podnapilost v bystrosti spíše pomáhá, než aby jí bránila.

Řeč je o hře Edwarda Albeeho, oceněné Pulitzerovou cenou, Křehká rovnováha, kterou právě uvádí broadwayské divadlo John Golden Theatre v režii Pam Mackinnon. Ta již dříve získala cenu Tony za režii jiného Albeeho mistrovského díla: Kdo se bojí Virginie Woolfové?. Stejně jako Mackinnonová tehdy nově uchopila onen slavný text a objevila v něm ryzí zlato, přistupuje i k této hře s čerstvým pohledem.

Zda je výsledek úspěšný, bude nepochybně předmětem diskusí. Pro mě to byla zdaleka nejvtipnější verze této hry, jakou jsem kdy viděl. A právě díky tomu komediálnímu nádechu působily ty nejponurejší pasáže ještě temněji, výlevy žluči a zlosti zoufaleji a pocit životů prožitých v bídě a nepochopení o to intenzivněji.

Podobně jako u své verze Virginie Woolfové, ani zde Mackinnonová nevnímá Křehkou rovnováhu jako příležitost pro hvězdné sólo. Často se inscenace zaměřují buď na Agnes, pro kterou je image vším, na alkoholičku Claire, nebo na Tobiase, který rozlévá pití, zatímco kolem něj šlehají plameny pekel – ale tady ne. Toto je skutečně ansámblová vize. Každé postavě je věnována opravdová pozornost, čímž se ono pověstné vyvážení sil nevyhnutelně posouvá. Do popředí vystupují jiné aspekty hry, postavy, které jindy nezanechají velkou stopu, najednou nabývají na významu – výsledkem je, že vaše zažité představy o této hře budou vystaveny zkoušce.

Tato produkce si určuje vlastní pravidla, ovšem v naprostém souladu s textem, a výsledkem je energický, konkrétní výklad, který se soustředí na ztrátu, děs, přátelství a otázky morálky. Ticho a bolest. Strach a nakonec i naději.

Většina inscenací této hry obsahuje moment skutečného fyzického děsu, obvykle spojený s Claire a alkoholem. Tady však tento moment přichází nečekaně a brutálně ve chvíli, kdy Edna uštědří Julii silnou facku. Je to skutečně šokující a síla té rány rezonuje celým divadlem.

Edna a Harry jsou zde totiž klíčoví. Jsou vystrašeni nepojmenovaným děsem ve svém vlastním domově a bez ohlášení hledají útočiště u Agnes a Tobiase, svých nejstarších přátel; znají se už 40 let. Působí nenápadně a ustrašeně, ale ukáže se, že jsou z tvrdší oceli než ti, u kterých hledají pomoc. Zprvu se zdají nevýrazní, ale jak hra postupuje, každý z nich nabývá bezohledné moci a prosazuje svá práva tak, jak je vidí oni sami.

Je fascinující sledovat, jak tato dvojice vetřelců převrátí naruby a nově definuje rodinu, která se opevnila ve svých zákopech a stereotypech, to vše v zájmu konvencí a životního balancu.

Clare Higgins je v roli Edny naprosto senzační. Nosí masku předměstské bodrosti, která je pevnější než titan, ale její oči jsou neustále v pozoru – zkoumají, počítají, odhadují a zužují se. Její příchod naznačuje, že ji sevřel strach, ale ten se rychle rozplývá, jakmile se ocitne na půdě, které rozumí a jejíž rytmus zná. Neustále se usmívá, i když je jasné, že z lidí, na které se usmívá, nijak nadšená není. Je to úžasný, inspirativní výkon plný nuancí a vtipu.

Obzvláště zapamatovatelná je scéna, kde ostatním ženám popisuje, jak předešlou noc oklamala Harryho, když za ní přišel do postele, aby uvěřil, že o něj stojí. Je to chladný, mrazivý moment, který ji suverénně pasuje na alfa samici skupiny. Zároveň se otevírá otázka, zda to nebyla právě Edna, s níž měl Tobias kdysi pletky – Claire Tobiase provokuje tím, že o incidentu ví, ale nikdy není jasné, o jakou ženu šlo; byla to Claire sama, nebo někdo jiný? Tobiasovo jedovaté odsouzení Edny těsně před touto scénou jeho vztah k ní přímo zpochybňuje. Proč ji tak nenávidí? Higgins vdechuje těmto podtónům život s naprostou lehkostí.

Zdatným partnerem je jí v roli zdánlivě mírného Harryho skvělý Bob Balaban, mistr ticha, pauzy a nenápadné hrozby. I to, jak pije whisky, působí, jako by shazoval atomovou bombu. Jeho závěrečná scéna s Tobiasem, v níž nutí starého přítele k přehodnocení života, je ohromující, plná síly a potlačovaného hněvu. Balaban a Higgins společně dělají z této inscenace takový úspěch. Narušují a vzápětí znovu nastavují rovnováhu v domácnosti, do které vpadli.

Lindsay Duncan ztvárňuje alkoholičku Claire střízlivěji, než jsem kdy viděl, a překvapivě to funguje mimořádně efektivně. Přesvědčivě buduje návyky a manýry celoživotní závislačky; v žilách jí koluje vodka, gin a whisky spolu s ledem, který je obvykle doprovází. Není to nijak zvlášť úsečný nebo okázalý výkon, ale Duncanová vyzařuje bolest i inteligenci stejnou měrou. Pije proto, aby pila, ne aby se s něčím vyrovnala. Její etuda s akordeonem je prostě geniální.

Fyzicky i hlasově působí jako skutečná sestra Agnes Glenn Closeové a teta nevyrovnané Julie Marthy Plimptonové. Mezi herečkami je cítit jasné rodinné pouto. Styl Claire se díky kostýmům odlišuje od Agnesina a je možné, že krátký sestřih a kalhotové kostýmy měly naznačit i narážku na její sexualitu. V každém ohledu je to promyšlená, jemně vybalancovaná a působivá Claire; vtipná a hrozná zároveň.

Marthě Plimptonové se už tak nedaří. Její Julie je příliš uječená a dětinská. Přestože Julie možná nikdy nedospěla, Plimptonová neukazuje nic z životních lekcí, které si musela odnést ze svých čtyř manželství. Přílišná exaltovanost jejího projevu kontrastuje s hlubším tónem zbytku ansámblu, což by mohlo být ku prospěchu věci, kdyby ovšem Plimptonová nepůsobila až tak neřízeně. Možná to byl ale záměr.

John Lithgow jako stárnoucí patriarcha Tobias jako vždy imponuje. V prvním dějství působí lhostejně a nezúčastněně, ale je to jen chytrý způsob, jak ukázat, jak se Tobias vyrovnává s ženami ve svém životě. Rozlévá alkohol, jako by lékař předepisoval léky na epidemii; pečlivě si z baru vytvořil své výsostné území, odkud může konejšit agresory, kteří se potulují v jeho obývacím pokoji.

Prudce ožívá v momentě, kdy mluví o osudu kočky, která nechtěla spolupracovat a zaplatila za to životem. Jeho rostoucí rozhořčení i pocit neschopnosti jsou skvěle vystavěny. Jeho dvě velké scény v posledním dějství jsou prostě fantastické: Agnes mu oznamuje, že rozhodnutí, jak naložit s touto „pohromou“ v domě, je na něm, a Harry mu říká, že s Ednou odejdou, protože jejich přátelství není takové, jaké si mysleli. Lithgow je vynikající zejména v momentě, kdy se hroutí pod klidnou, až skalpelově přesnou analýzou Harryho v podání Boba Balabana.

A nakonec Glenn Closeová, jejíž Agnes je obyčejná a zářivá zároveň. Čiší z ní kultivovaná afektovanost, po většinu času skrývá odpor ke své situaci a trpí pokaždé, když musí uhasit nějaký problém, aby v domácnosti nastolila alespoň zdání rovnováhy. Nejpůsobivější je ve chvílích, kdy pozoruje ostatní, odhaduje je a rozhoduje se, jak s nimi naložit. Každou vteřinu na jevišti je naprosto přítomná a soustředěná.

Nevolí k textu lyrický přístup, což se vyplácí. Scéna, v níž vyčítá Tobiasovi odmítání intimity po smrti jejich malého syna, je drásavá – fascinující kaleidoskop emocí a traumat. Skvěle zvládá dlouhé monology a obzvlášť se mi líbil úvodní a závěrečný projev, kde mluví o strachu ze šílenství a v posledním dějství o léčivé síle slunečního světla. Přišla mi jako ideální Agnes pro tuto inscenaci: noblesní, mstivá, zahořklá, sarkastická a fatálně raněná. Silný koktejl.

Výborné výkony podávají i další dva hlavní hrdinové – strach a alkohol. Oba jsou na scéně neustále přítomni v různých podobách, ale oba jsou nezbytní pro krevní oběh vize Mackinnonové. Zajímavé je, že zatímco po její Virginii Woolfové jste měli chuť běžet do baru, tato inscenace má opačný účinek. Nutí vás se zastavit.

Santo Loquasto vytvořil nádhernou scénu: vypadá jako luxusní domov milionáře na odpočinku. Vidíme patra, místnosti, které se ve hře vlastně ani nepoužívají, honosné schodiště a skutečný pocit zašlé moci a slávy. Bar je příznačně umístěn v centru dění. Kostýmy Ann Rothové jsou stylové i svérázné a podtrhují atmosféru bohatství – rozdíl mezi oblečením Edny a Harryho a ostatních je bije do očí. Brian Macdevitt celou scénu krásně osvětluje a jeho pojetí stmívání a svítání je dojemné a trefné.

Jedná se o hvězdně obsazenou inscenaci klasického amerického dramatu. Není to konvenční představení, a o to je zajímavější.

Běžte se na to podívat. Udělejte si vlastní názor.