RECENZE: A Naughty Night With Noel Coward, divadlo Old Red Lion ✭✭✭

Nezbedná noc s Noëlem Cowardem

08/08/15

Divadlo Old Red Lion, Islington

3 hvězdičky

„Nikdy jsem neměl jinou ctižádost než být u divadla. Možná snad ještě v chirurgii. Být tak lékařem. Nebo chirurgem. Viděl jsem snad každou významnou operaci – hrozně rád je sleduji. Možná to souvisí s tím, že lidé mě fascinují ze všeho nejvíc.“ – Noël Coward. V Cowardových textech nalezneme napětí, které z něj činí mnohem komplikovanějšího, méně vypočitatelného a ne tak okamžitě „hotového“ dramatika, než by naznačovala jeho dokonale vykonstruovaná a udržovaná veřejná maska. Onen obraz „Mistra“ byl ve skutečnosti navržen tak, aby zakryl a odrazil zvědavost ohledně těchto vnitřních rozporů a detailů jeho osobního i uměleckého zrání. Pomineme-li rané revue pánů Cochrana a Charlota, pak se první řada her od Lehké mravnosti přes Vítr nad mořem až po Plán pro tři čte jako Bernard Shaw na benzedrinu. Mají nemilosrdně úspornou a analytickou kvalitu, která je alarmující i opojná zároveň. Nemáte tušení, kde ono odkrývání slabostí a povah skončí. Vtip balancuje na hraně krutosti, postavy se tříští směrem k nervovému zhroucení a žádná společenská norma neunikne onomu jedinečně skeptickému, blýskavému oku. Jak se pak 20. léta přelévají do let třicátých, vítr se obrací. Do popředí vystupuje druhá strana Cowarda – ta, která jej nakonec dovedla až do nejvyšších kruhů britského establishmentu jako válečného patriota, hvězdu kabaretů, hollywoodskou osobnost, přítele Churchilla, Mountbattenových či královny matky a tvůrce vybroušeného stylu Art Deco, z nějž vzešly kousky jako Hravý duch, Rozmarný duch a další skvěle napsané, stylové, ale v jádru neškodné lehké komedie. Hra Soukromé životy stojí na pomyslném rázcestí, kde jsou obě strany jeho divadelní osobnosti zastoupeny rovným dílem, aby se pak na sklonku jeho kariéry, úplně na konci, onen raný uštěpačný Coward znovu vynořil (tentokrát parodující sebe sama) v Písni před soumrakem.

Bylo tedy trefnou volbou spojit dvě jednoaktovky, které tak ostře reprezentují obě polohy Cowardova řemesla, ovšem byl to i krok riskantní, neboť k úspěšnému ztvárnění každé z nich je zapotřebí zcela odlišný herecký styl.

We Were Dancing (Tančili jsme) je jednou z deseti krátkých her tvořících cyklus Dnes večer v 8.30, původně napsaných jako herecké příležitosti pro Cowarda a Gertrude Lawrence v různých kombinacích. Patří k těm slabším kusům a její úspěch závisí na silných a stylových výkonech v hlavních rolích, které utáhnou i tenký scénář. Děj se odehrává v country klubu na ostrově v jižních mořích – v místě, jaká známe z povídek Somerseta Maughama. Během tance se vdaná Louise (Lianne Harvey) zamiluje do Karla (James Sindall), okouzlujícího obchodního cestujícího v lodní dopravě, a navrhnou, že spolu odejdou, což vyvolá konvenční rozhořčení manžela Huberta (John MacCormick) a jeho sestry Clary (Beth Eyre). Jakmile však svítá, kouzlo okamžiku vyprchá a oni zjistí, že nemají vůbec nic společného.

Technickému herectví tohoto souboru mladých čerstvých absolventů nelze nic moc vytknout, ale konkrétně pro tuto hru v ní není po stylové stránce téměř nic správně. Aby tato křehká hříčka fungovala, potřebujete herce blížící se střednímu věku, kteří dokážou vyvolat strach ze stárnutí a s tím spojenou zoufalou touhu žít pro daný okamžik. Nic z toho v hlavních rolích nevidíme a ani láteření představitelů konvenční morálky není o moc přesvědčivější. Cowardovi „škrobení panáci“, podobně jako v Soukromých životech, si zaslouží skutečně oddané ztvárnění, jinak totiž chybí onen protipól, od kterého se svobodní duchové mohou hravě a vtipně odrážet. Sindall je jediným hercem, který zde skutečně pochopil pravý Cowardův styl: nachází správnou směs odtažitosti, preciznosti jazyka i tempa, aniž by upadl do pasti přímého napodobování samotného dramatika. Daří se mu ukázat, že pokud najdete ten správný rytmus a přednášíte Cowardovy repliky s naprostou věrností textu, dojde k náhlé alchymii – strojenost začne znít naprosto přirozeně.

I přes nedávnou kritiku Stephena Sondheima je to bod, který platí i pro Cowardovu hudbu. Tom Self u klavíru zazpívá dvě z nejznámějších písní jako předehru a mezihru při přestavbě scény. Písně jsou samozřejmě záměrně brilantní nebo sentimentální, ale stále dokážou skvěle navodit náladu a dramaticky uspět, pokud jsou pojaty jako přesná cvičení v rétorickém výkonu. Skladbě „Dance, Dance, Dance, Little Lady!“ chyběl onen posedlý drajv a rychlejší tempo potřebné k naladění na první hru; jeho podání „The Party’s Over Now“ však přesně vystihlo tón světem unavené, vědoucí a teskné lítosti, který nás plynule přenesl do temnějších vod druhého kusu, hry The Better Half.

Tato hra je nedávným znovuobjevením. Byla uvedena pouze jednou v roce 1922 a až do roku 2007 byla považována za ztracenou, než badatelé našli kopii v archivu úřadu Lorda Chamberlaina. Je to skutečný poklad – prvotřídní ukázka Cowardovy rané a nejzajímavější tvůrčí fáze.

Okamžitě vás udeří do očí nemilosrdně ořezaný text. Dialogy mají dravou, nespoutanou kvalitu a odhodlání nenechat nitku suchou na žádné vrstvě sebeklamu nebo uspokojivé iluze. Někdy se tak děje s opravdovým vtipem, jako v poznámce, že „pochopení a odpuštění jsou až příliš často rozvěšeny po domě jako zvadlé vánoční dekorace“. Většinou je však využito velmi úsporných prostředků – je jasné, proč se Coward v 60. letech na sklonku svého života těšil velkému respektu u autorů jako Orton nebo Pinter, a oni u něj.

Hra je pro tři postavy. Alice (Tracey Pickup) je nešťastně vdaná za Davida (Stephen Fawkes), který má temperamentem i zájmy mnohem blíže k Alicině nejlepší kamarádce Marion (Beth Eyre). Děj se odehrává v Alicině ložnici – šikovná změna scény proběhla za pomoci samotných herců během mezihry, přičemž detailní dobový výsledek dělá čest Oliveru Daukesovi (návrhář) a Andree Marsden (rekvizitářka). Alice se nudí sama se sebou i ve svém manželství a vnímá, že její manžel a nejlepší přítelkyně jsou příliš ušlechtilí na to, aby si začali románek. Pokusí se vyvolat změnu tím, že prozradí, že ona sama žádné takové zábrany neměla. Hra se rozkošně točí kolem pravdy či fikce za těmito tvrzeními a skvěle si pohrává s tím, jak tradiční morálka dokáže kombinovat sebeklam a sebechválu. Režisér Jimmy Walters správně nasadil zběsilé tempo a je tu spousta pohybu i fyzické interakce, která je spíše naturalistická než stylizovaná. Tentokrát jsou mladí herci s textem zcela v souladu a využívají všech skvělých příležitostí, které jim autor dává. Hra naplňuje Cowardovo tvrzení, že krátká hra má „velkou výhodu oproti té dlouhé v tom, že dokáže udržet náladu bez technického skřípání nebo zbytečné vaty“.

The Better Half by si zasloužila mnohem širší publikum a tvořila by skvělý doplněk k Rattiganově Browningově verzi, k níž se v minulosti nepodařilo najít ideálního partnera v podobě Harlequinade ani South Downs od Davida Harea. Obě hry demaskují konejšivé iluze o manželském životě, ovšem s velmi odlišnými výsledky a v kontrastním literárním tónu – potenciální vynikající „double-bill“. Jedna závěrečná výtka: „Nezbedná noc s Noëlem Cowardem“ je pro tento divadelní večer skutečně nešťastný název. Zavání to lacinou podívanou ve stylu britských lechtivých komedií Carry On. Ač Coward prohlašoval, že píše lehké komedie, rozhodně nepsal komedie vulgární nebo prvoplánové. Lepším názvem by byly třeba Duety pro tři, když uvážíme, že v obou případech figurují tři partneři tam, kde nakonec mohou zůstat jen dva – což je námět k smíchu, ale i k ironii a patosu.

Suma sumárum jde o naprosto pohlcující večer v divadle s vysokou profesionální úrovní ve všech ohledech, kde však ty pravé odměny a odhalení přicházejí až ve druhé polovině.

Nezbedná noc s Noëlem Cowardem se hraje do 29. srpna 2015.