RECENZE: Ah, Wilderness!, Young Vic Theatre ✭✭

Ach, ta divočina! (Ah, Wilderness!)

Young Vic Theatre

25. dubna 2015

2 hvězdičky

Je to hotová písečná symfonie. Písek je všude, sype se z dveřních rámů domu. Některé věci jsou v něm pohřbeny, jsou vykopávány a používány během hry, jiné jsou zasypávány v rámci děje. Rodina v tomto domě žije a zdá se, že je písek vůbec nevyvádí z míry. Kromě momentů, kdy se v něm přehrabují, ho v podstatě ignorují, ačkoliv chůze po něm bývá občas obtížná. V jednu chvíli dokonce ze země vyvěrá malé jezírko, které v té písčité krajině tvoří prapodivnou oázu.

Kombinace písku, vody a romantického měsíce vytváří ke konci hry působivý obraz. Scéna je nádherně nasvícena talentovaným Charlesem Balfourem a v ten jediný moment se zdá, že ta proměnlivá, drsná přítomnost nehybného písku měla snad i smysl.

Jedná se o inscenaci málo známé hry Eugena O'Neilla Ach, ta divočina! v režii Natalie Abrahami, kterou právě uvádí londýnský Young Vic. V programu k inscenaci je citován scénograf Dick Bird:

„Fascinovaly mě snímky města duchů v Namibii jménem Kolmanskop. Kdysi prosperující město pro těžbu diamantů bylo od 50. let opuštěné a písek postupně vnikl do polorozpadlých domů. U vybledlých omítek se vytvořily obrovské duny a vznikla tak surreálná pouštní krajina, kterou narušovaly jen nepatřičné zárubně a zdánlivě obří dveřní otvory.

Lákala nás představa, že O'Neillovo dějiště zasypeme pískem – tím kouzelným prachem, který nám po zasypání očí dovoluje snít a vytvářet nejistou, proměnlivou vnitřní krajinu znázorňující plynutí paměti a času.“

Kdykoliv se mi kdy písek dostal do očí, snění rozhodně nebylo mou první reakcí. Na pocitu drsného škrábání pod víčky není nic magického. Vskutku, existuje jen málo otravnějších věcí než písek na místech, kde nemá co pohledávat. A přesně takový je Dickův absurdní set: otravný.

Divadlo Young Vic bylo v poslední době zaplaveno inscenacemi klasiků, které se je snaží „dekonstruovat“ – ne-li přímo německým způsobem, pak způsobem, který představuje vrchol anglo-německé asimilace. Některé z nich byly působivě zapamatovatelné, v případech, kdy byl design nedílnou součástí celkového dekonstrukčního přístupu a pomáhal osvětlit, rámovat a odhalit režisérův záměr a to, jak text na tento záměr reaguje.

Ale Ach, ta divočina! není ten případ. O'Neillova hra byla při svém prvním uvedení uváděna jako komedie a často je považována za jeho „jedinou komedii“. Apokalyptická vize rozkladu s pískem pronikajícím úplně všude ve mně okamžitě nevyvolává nutkání procvičit si bránici. Je těžké pochopit, proč Dicka a Abrahami tak „lákala“ představa vtisknout O'Neillově scéně atmosféru Kolmanskopu. Otřepané představy o písku v přesýpacích hodinách symbolizujícím plynutí času, a tedy i vzpomínek, k ospravedlnění scény nestačí – zvláště s ohledem na atmosféru, která z trosek domu zasypaných pískem sálá: zmar, zoufalství, melancholie. To nejsou klíčové prvky komediálního prostředí.

Ale to není všechno. Abrahami do textu vkládá a vnucuje mu novou postavu. Tento nepojmenovaný muž má zjevně představovat samotného O'Neilla, který reflektuje svůj vlastní život, jenž se v rámci hry odehrává. Tato postava hraje také několik vedlejších rolí, ale její hlavní funkcí je předčítat útržky scénických poznámek, aby se podtrhl fakt, že tato hra vychází z O'Neillových vzpomínek. Jde o naprosto zbytečný a nekonečně rušivý prvek. Účelu ani vyznění textu nic nepřidává, ale naopak diváka okrádá o možnost nechat se pohltit jemnou komediální hrou uvnitř rodiny. Přítomnost tohoto vetřelce neustále brání plnému napojení na rodinu Millerových; a ať čekáte na pointu nebo divadelní opodstatnění tohoto tahu sebevíc, žádné nepřijde.

Stejně jako ten absurdní písek, i všudypřítomná postava autora je režisérským přehmatem epických rozměrů.

S těmito těžkými okovy na rukou se herecké obsazení snaží s milým úsilím hru uvést v život. Je to jemná, křehká a poměrně lyrická hra, v podstatě příběh o dospívání, ale s náznaky směru, kterým se O'Neill později vydal v Cestě dlouhým dnem do noci, a s tóny, které silně připomínají jeho dřívějšího vítěze Pulitzerovy ceny – Za obzor.

Novinář Nat Miller žije v šťastném manželství s Essie. Mají tři syny: Arthura, Richarda a Tommyho. Richard je zamilovaný do Muriel, ale její otec varuje Nata, aby jejich vztah ukončil, a předává mu dopis, který Muriel Richardovi napsala a v němž odmítá jeho city. Richard to nese těžce, pohádá se s rodiči a vyrazí na tah (v duchu roku 1933), který skončí opilostí v doprovodu lehké ženy. Rodiče trnou strachy.

S rodinou žije i bodrý alkoholik Sid, kterého pojí komplikovaná minulost se starou pannou Lily. Po velkém strachování a upřímném lamentování ze strany Essie a Nata se Sid vzpamatuje a Richard si uvědomí, že dospěl. K tomu druhému dopomůže měsíční setkání s Muriel, k tomu prvnímu zase písečná lázeň. A cestou dojde na spoustu citování básníků a Tommy si užije spoustu legrace s prskavkami – protože děj se odehrává převážně 4. července. Ukazuje se, že toho roku neslaví nezávislost jen Amerika.

Bohužel v hereckých výkonech není dostatek lehkosti na to, aby se dílo skutečně vzneslo. Všechno působí těžkopádně a přehnaně důležitě, částečně nepochybně i kvůli tomu písku. Stylu hereckého projevu dominuje všudypřítomný pocit „skomírající ušlechtilosti“; tam, kde by měla být srdečnost a svižná lehkost, je cítit pachuť špatně zahraného Čechova.

Dominic Rowan je hlavní, nikoliv však jedinou výjimkou. Jeho rošťácký Sid je plnokrevný a z role vytěžil maximum. Dokonce dokáže vypadat přesvědčivě i při koupeli v písku a jeho nevhodné chování nad talíři s polévkou je skutečně nezapomenutelné. Do role vnáší každou špetku svého lakonického šarmu a tvoří příjemnou protiváhu k upjatějšímu pojetí mužství, proti kterému mladý Richard rebeluje.

George Mackay je jako Richard působivý – živelný, podmanivý a patřičně posedlý. Je to tak dobrý portrét dospívající úzkosti, jak jen lze doufat, ačkoliv působí až příliš moderně na to, aby hladce zapadl k textu nebo stylu ostatních herců. Nejlepší scéna hry, noční dobrodružství s Muriel, funguje tak dobře právě díky neklidu, který Mackay do celého dění vnáší. Silnou oporu má v rebelující Muriel v podání Georgie Bourke a jejich společný moment u vody dává na chvíli zapomenout na otravné písečné duny.

Martin Marquez a Janie Dee jsou jako Millerovi rodiče naprosto sehraní. V jejich hře je cítit křehká odtažitost, která má zřejmě vyvolat dojem vzpomínky na tyto postavy, spíše než postavy samotné. Pokud to byl záměr, trefili se oba do černého, a v rámci této inscenace to byla možná ta nejmoudřejší volba. Více vřelosti a méně strojeného stylu by však umožnilo jejich výkonům rozkvétat způsobem, který by autor pravděpodobně ocenil více. Oběma se daří vystihnout povahu jejich manželství, vzájemné pouto i starost o děti. Dee je z této dvojice o něco lepší, kdykoliv může, nachází ve slovech hudbu. Marquez a Rowan budují věrohodné přátelství a obzvláště povedená byla Marquezova interakce s Mackayem. Rozhovor o „včelkách a kytičkách“ je rozkošný.

Ostatní výkony se pohybují na škále od kompetentních až po absurdně iritující. Abrahami neudržuje tep inscenace dostatečně silný a občas, či spíše často, je rozmarná radost v textu pohlcena těžkopádností odrážející se od písku. Toho nekonečného písku.

Toto je inscenace zajímavé hry z O'Neillova středního tvůrčího období. Není to však zajímavá inscenace. Bez onoho písku a v podobě, jakou autor zamýšlel, by Ach, ta divočina! mohla být skutečně tím komediálním klenotem, kterým slibuje být, uvážíme-li, že šlo o O'Neillovu jedinou komedii. Je škoda, že Abrahami a Dick nechali svou dekonstrukční agendu zvítězit nad O'Neillovou jemnou, humornou a pronikavou vizí.

Hru Ach, ta divočina! můžete v divadle Young Vic vidět do 23. května 2015.