RECENZE: Anyone Can Whistle (Kdokoli umí pískat), Union Theatre ✭✭✭

Oliver Stanley jako Hapgood a soubor v muzikálu Anyone Can Whistle. Anyone Can Whistle

Union Theatre

11. února 2017

3 hvězdičky

Rezervovat vstupenky

'Anyone Can Whistle' (Pískat umí každý), ano. Ale psát muzikál, to už každý nesvede. Tento kousek se pyšní brilantní hudbou Stephena Sondheima, která v každé notě a slabice předznamenává genialitu, jež měla naplno rozkvétat v dílech jako 'A Funny Thing Happened On The Way To The Forum', 'Company', 'Follies', 'Merrily We Roll Along' či 'Sweeney Todd'. Zároveň má však libreto od Arthura Laurentse, které vám ani v nejmenším nepřipomene, že jde o téhož autora, jenž stojí za scénáři k 'West Side Story' a 'Gypsy'. Hudební složka je napsána tak mistrně, že vás – pokud slyšíte jen písně – přesvědčí o kvalitách celé show. Písně jsou tak skvěle prokreslené, vtipné a elegantně vystavěné, že z logiky věci musí být stejně úžasné i celé představení. Skutečnost, že dílo nikdy nedosáhlo úspěchu, se tak zdá být jen nepochopením ze strany diváků a kritiky; těch samých, kteří při katastrofálním uvedení na Broadwayi v roce 1964 zajistili jeho stažení po pouhých devíti dnech. Na základě skladeb člověk hledá jiné vysvětlení. Ale marně. Scénář je fatálně poškozen a – upřímně řečeno – měl by být od Sondheimových lahodných melodií oddělen a nahrazen čímkoliv jiným, co by mu nedělalo takovou medvědí službu jako Laurentsovo naprosto neobratné libreto.

Produkce v Union Theatre bohužel nemá pravomoc k takové záchranné misi. Musí nám naservírovat tentýž scénář, který potopil show už před lety. A dělají to svědomitě. Režisér Phil Willmott nám dává okusit dravou energii Laurentsova manického dramatu v celé jeho neúprosnosti a ze samotného tahu na branku se snaží udělat přednost. Herecký soubor pobíhá po schodech nahoru a dolů s rukama nad hlavou jako statisté v nějakém vyšinutém filmu Hanse Richtera. Úvodní číslo v invenční choreografii Holly Hughes funguje báječně: plakátový tón inscenace je trefen přesně a my se do příběhu vrháme s optimismem, který si udržíme jen do chvíle, než zazní první věty Laurentsova textu. Pak už nás realita rychle dožene.

Soubor inscenace Anyone Can Whistle.

Penn O'Cara oblékl soubor do téměř uniformních kostýmů, z nichž vyčnívají jen oděvy bizarních vládců tohoto panství. Zejména starostka Cora Hoover Hooper (v níž se snad snoubí odkazu Cory Pearl, prezidenta Herberta Hoovera a bulvární šíbařky Heddy Hopper?), kterou v korpulentním podání Felicity Duncan připomíná spíše společenskou hostitelku Elsu Maxwell. Duncan zpívá starostčiny kabaretní písně s precizností, i když trocha víc vokálního „drajvu“ by neškodila. Už první představitelka této role Angela Lansbury si stěžovala na nedostatek lidského tepla v postavě a Sondheim jí ho dodává pouze skrze své nádherné melodie. (Laurentsův scénář jí nedává nic: zdá se, že tuto postavu i všechny ostatní upřímně nenáviděl.)

V show nechybí ani „mladí milenci“ – věřili byste tomu? – a ti dopadli o něco lépe. Dostali jediný lidský moment v celém dvouhodinovém festivalu misantropie a hořké satiry: 'With So Little To Be Sure Of' je mistrovské dílo plné soucitu a jemnosti – oáza klidu a upřímnosti v díle, které se jinak těmto hodnotám úporně vyhýbá. Mezitím Sondheim jinde míchá sarkastické koktejly vtipů namířených proti mocným a samolibým své doby.

Felicity Duncan (Cora), James Horne (Schub), Rachel Deloose (Fay) a Oliver Stanley (Hapgood) v muzikálu Anyone Can Whistle.

Zajímavé je, že u skladatele, kterému je často vyčítán chlad, je to právě on, kdo do autorského týmu vnáší lidskost. Už jen kvůli tomu stojí za to vidět, kolik citu Sondheim prokazuje i tváří v tvář tomuto plochému příběhu. Rachel Delooze coby profesionální sestra Apple a Oliver Stanley jako „geek“ Hapgood dělají, co mohou, aby vdechli život svým papírovým postavám. Když zpívají, jsou v úplně jiném světě: v Sondheimově světě. A je to nádhera. Jakmile však dojde na Laurentsovy dialogy, veškerá přesvědčivost se vytrácí.

Soubor je početný a hudební nastudování pod vedením Richarda Bakera je prvotřídní. Baker skvěle zvládá nekonečné změny taktů a tempa, dává vyniknout bohatosti partitury a z ansámblu doluje skvělé výkony. Sondheimova hudba se sice tančí asi stejně snadno jako Stravinského 'Svěcení jara', ale obsazení je v nejlepší formě právě v atletických explozích choreografie Holly Hughes, které připomínají, že v žilách postav koluje skutečná krev. Je velká škoda, že jim scénář nedovoluje být víc než jen pouhým pozadím pro (většinou zlomyslné) hlavní hrdiny.

Takové to tedy je, v dobrém i zlém. Tvrdí se nám, jak jde o „aktuální“ připomínku korumpující moci a sobeckých politiků, s ozvěnami děl jako 'Of Thee, I Sing' (které má ovšem mnohem lepší scénář). Možná. Ale v roce 1964 tahle show hradby Jericha nezbourala a nemyslím si, že by dnes otřásla základy jakékoliv Trump Tower. Hudební výkony potěší milovníky geniálních písní a snad podnítí fantazii k vytvoření jiného, lepšího příběhu, který by je obklopil. Jednou se ho snad dočkáme. Ale teď ještě ne.

Hraje se do 11. března 2017

REZERVOVAT VSTUPENKY NA ANYONE CAN WHISTLE V UNION THEATRE