RECENZE: Aspects of Love, Southwark Playhouse ✭✭✭✭

Julian Eaves recenzuje muzikál Aspects Of Love od Andrewa Lloyda Webbera, Charlese Harta a Dona Blacka, který se po úspěšném uvádění v manchesterském Hope Mill Theatre přesunul do londýnského Southwark Playhouse.

Felix Mosse a Kelly Price v Aspects Of Love. Foto: Pamela Raith Aspects of Love

Southwark Playhouse

10. ledna 2019

4 hvězdy

Rezervovat vstupenky V současné době jsme svědky pozoruhodného návratu muzikálů Andrewa Lloyda Webbera na scénu, a zde máme další kousek, který k životu skvěle probudili producenti Jim Kierstead a Katy Lipson ve spolupráci s domovskou scénou Hope Mill Theatre v Manchesteru. Nyní tento kus s velkou slávou doputoval do Southwark Playhouse v jižním Londýně.  Na čtvrteční novinářské premiéře nechyběli autoři písňových textů Don Black a Charles Hart, aby se stali svědky této velkolepé reinkarnace v podobě komorního muzikálu té nejvyšší kvality. Bylo úžasné vidět a slyšet, jak skvěle dílo funguje v obsazení deseti herců za doprovodu dvou klavírů a perkusí.  Stejný dojem mělo i obsazení a všichni se shodli, že jde spíše o činohru, v níž všichni zpívají a – občas, s dechberoucím efektem – tančí.

Jerome Pradon, Kelly Price a Felix Mosse v Aspects Of Love. Foto: Pamela Raith

První věc, která vás na tomto představení upoutá, je nádherná scéna Jasona Denvira. Nevstupujeme ani tak do kulis, jako spíše do prostředí – strop je ověšen světly z nočního klubu, zadní stěnu tvoří bílé lamelové dveře a pověstné čtvercové jeviště divadla s otevřeným hledištěm lemují kabaretní stolky a židle.  Pár velkých reklamních poutačů signalizuje (mnohé) změny místa děje a světelný design Aarona J. Dootsona citlivě reaguje na každou jemnou změnu nálady, zatímco se pohybujeme mezi městem a venkovem, divadlem a domovem, železničním kupé nebo vojenským táborem v zámoří. Tento neklidný, epický příběh o lásce a ztrátě v průběhu 17 let obsáhne opravdu vše.  Adaptaci stejnojmenného románu Davida Garnetta z roku 1955 vytvořil fascinujícím způsobem – a jak je pro umělce stále hledajícího nové cesty výrazu typické – sám Lloyd Webber.  Napsání textů – a jsou to slova vytříbená, jasná a krásná – bylo svěřeno týmu dvou jeho osvědčených spolupracovníků: Don Black přinesl intimitu známou z „Tell Me On A Sunday“ a Charles Hart operní rozmáchlost „Fantoma opery“.  „Aspects“ tak spojují komorní, bezprostřední atmosféru jednoho s romantickým dramatem druhého, a to s naprosto vynikajícím účinkem.

Madalena Alberto v Aspects Of Love. Foto: Pamela Raith Show se při svém prvním uvedení v Prince of Wales theatre v roce 1989 hrála úctyhodné tři roky, udělala hvězdu z Michaela Balla a vystřelila řadu skvělých nových písní do populárního repertoáru.  Dílo od té doby procestovalo svět, hrálo se na Broadwayi, v Jižní Africe i v Nizozemsku a dočkalo se několika obnovených uvedení v Británii s opravdu hvězdným obsazením.  Kdesi uvnitř jsme však cítili, že tu čeká osobnější příběh, který chce ven, což poprvé ukázala verze Trevora Nunna v Menier Chocolate Factory v roce 2010.  O pět let později vytvořil Lloyd Webber vlastní verzi pro komorní produkce a nyní, díky úsilí režiséra Jonathana Boylea z Hope Mill, vidíme premiéru této edice.  V Londýně sledujeme prakticky stejné obsazení, pouze s jednou změnou v hlavní roli: Madalena Alberto nahradila Kimberly Blake.

Jerome Pradon a Madalena Alberto v Aspects Of Love. Foto: Pamela Raith

A právě skrze životy jejich postav tento příběh skutečně prožíváme.  Alberto měla zázračně pouhé dva týdny na přípravu před přesunem do Londýna, přesto v roli sochařky Giulietty Trapani podává mistrovský výkon. Její hlas je úžasný, skvěle technicky zvládnutý, díky čemuž k nám každá slabika doléhá jasně a srozumitelně – své pasáže frázuje s péčí umělce tvarujícího půvabnou sošku.  Svým intenzivním lyrismem si podmaní srdce diváků.  Její protihráčkou je Kelly Price v roli panovačné, impulzivní a rozmarné herečky Rose Vibert. Je to další prvotřídní výkon; Price v průběhu děje roste a mění se nám přímo před očima, jak se její city k lidem – a zejména k mužům – kolem ní vyvíjejí, proměňují a rozpadají.  Tato show je v jádru příběhem těchto dvou žen.  Je zajímavé, že podobně jako nedávné uvádění „The Woman In White“ v Charing Cross Theatre, i zde se potvrzuje, že Lloyd Webber píše pro ženy jedny z nejlepších dramatických rolí v tomto žánru.  Zde, když je všechno pozlátko a okázalost velké produkce pryč, vidíme jejich osudy, pocity, strachy i naděje vepsané do každého vybroušeného pohybu doprovázeného jeho líbeznými melodiemi.

Muži zde naopak musí hrát tak trochu druhé housle.  Nový objev Rose, nezkušený sedmnáctiletý Alex Dillingham, je v podání talentovaného nováčka Felixe Mosseho ztvárněn sympaticky a uvěřitelně. Má nádherný hlas a s rozvojem dalších stránek svého řemesla jistě dojde daleko; časem nepochybně získá i větší dramatickou jistotu (to se u mladých zpěváků, a dovolím si říct, že zejména u mužů, stává pravidelně).  Mosse to má o něco těžší ve chvílích, kdy má zestárnout o 17 let a hrát mnohem starší postavu, než je on sám – to není lehký úkol.  Naproti tomu Jerome Pradon jako zralejší postava strýce George Dillinghama si užívá napětí mezi generacemi. Své party, které obsahují jedny z Lloyd Webberových nejhlubších momentů (což se k nejstarší a nejmoudřejší postavě hodí), zpívá precizně a s grácií, i když v charakterizaci postavy občas působí trochu nejistě.  Minal Patel v roli Marcela Richarda přináší velkou hlasovou vřelost, zatímco Eleanor Walsh hraje v Jenny Dillingham pozoruhodně přesvědčivou dospívající svůdnici.  Každý je tu zamilovaný do každého... a zdá se, že co nejzmatenějším a nejkomplikovanějším způsobem.  Kdybychom vedle nich měli bydlet, asi bychom se jim vyhýbali, ale v doprovodu lyrické poezie Blacka a Harta a podmanivých melodií Lloyda Webbera nakonec toužíme být jako oni!

Felix Mosse v Aspects Of Love. Foto: Pamela Raith

Kolem těchto hlavních hráčů se pohybuje sympatický malý soubor: Elizabeth v podání Julie J Nagle, atletický a pohotový Hugo Le Meunier (a mnoho dalších rolí) Jasona Kajdiho, Jerome Jacka Churmse a Eleanor Jackson jako půvabná servírka a herečka.  Tito dobře vybraní performeři zaplňují role, které by ve filmu obsadili skvělí herci malých rolí; právě oni dodávají pocit „reality“, který musí životy ústředních postav obklopovat.

Samotná hudba je kvalitně interpretována hudebním nastudováním Richarda Batese – zkušeného profesionála. Hraje na jeden ze dvou klavírů (druhého se ujímá Tom Chippendale a s vedoucím tvoří dokonalý celek), a to jasně a inteligentně, s krásnými efekty perkusí Jess Clarke.  Je tu však rozdíl v použití pianin (jako zde) oproti křídlům (jako v nedávném „Mikadu“ v Charing Cross).  To není výtka interpretům, ale tato hudba si opravdu zaslouží ty nejlepší nástroje, které Bates a Chippendale nemají k dispozici. Lze namítnout, že divadlo pro ně nemá místo, ale protože jsou amplifikované, mohly by být umístěny i mimo scénu.  Problematické je také ozvučení hudby i herců; zvukař James Nicholson se ještě po skončení představení, kdy jsme už v baru oslavovali, snažil odstranit dosti patrné technické nedostatky.  Doufám, že se to podaří vyladit.

V celkovém pohledu O’Boyle nabízí mnoho šťastných momentů, kdy je souhra postav uvolněná a především spontánní a přirozená, naprosto věrná dramatickým konturám – jejichž složitost je až čechovovská a dalece přesahuje běžný muzikálový scénář!  Zároveň se ale vyskytují chvíle, kdy je režisérovo aranžmá čitelné, ale chybí mu stejná míra detailu v provedení.  Na jevišti Southwark Playhouse nemají herci před takovými prázdnými místy kam utéct.  Občas se zdá, že jen postávají a čekají, až budou mít co dělat.  Odpouštíme jim to, protože víme, že je z těchto pauz vzápětí vysvobodí kouzlo partitury a textů.  Když dostane Sam Spencer-Lane šanci předvést své choreografické svaly (vlastně jde jen o jedno číslo ve druhém dějství, kde se to naplno a fantasticky rozjede), přichází na scénu mnohem více potřebné dynamiky.  Možná by jí neuškodilo víc i jinde.  S přibývajícími reprízami si dovedu představit, že se tato „hluchá místa“ zaplní a vize této inscenace se dočká ucelenějšího naplnění.  Aspoň v to doufám.

Celkově jde totiž o skvělý počin.  Znovu nás utvrdil v tom, že Andrew Lloyd Webber je jedním z nejpozoruhodnějších a nejvýraznějších tvůrců muzikálového divadla nejen v této zemi, ale kdekoli a kdykoli.  Je to krásná inscenace, která tuto skutečnost připomíná a přenáší nás do vzácného a vzrušujícího světa jeho tvůrčí představivosti.  Běžte na to a zvuk jeho hudby vám bude znít v uších ještě dny a týdny poté, ruku v ruce s elegantními a vytříbenými slovy dvou velikánů britského muzikálového světa, textařů Dona Blacka a Charlese Harta.

Uvádí se do 9. února 2019

KOUPIT VSTUPENKY NA ASPECTS OF LOVE