RECENZE: Ballroom, Waterloo East Theatre ✭✭✭

Ballroom

Divadlo Waterloo East Theatre

Pondělí 15. května

3 hvězdičky

Pokud jste se někdy ptali, co dělal Michael Bennett poté, co sklidil takový úspěch s muzikálem Chorus Line, nyní máte skvělou příležitost to zjistit.  Šikovná scéna se stovkou sedadel pod nádražím Waterloo East slaví své sedmé výročí uvádění neobvyklého a často neznámého muzikálového repertoáru. Zakladatel a umělecký šéf Gerald Armin připravil k této příležitosti svůj možná nejvelkolepější počin: čtrnáctičlenný ansámbl a pětičlenná kapela zcela zaplnily prostor ve skvostně kýčovité, ale láskyplně zašlé replice newyorského tanečního klubu 70. let, Stardust Ballroom.

Představení přichází v pravou chvíli – těsně předtím, než se na nás v National Theatre vyřítí „Follies“ – a podobně nahlíží do životů starších lidí a umění zralých interpretů.  Na rozdíl od bývalých hvězd zlatého věku broadwayské varieté ve „Follies“ nám však „Ballroom“ představuje obyčejné lidi z nemódního Bronxu, čtvrti vzdálené mnoho stanic metrem od třpytu a slávy Broadwaye.  Scházejí se jednou týdně v prostém, poněkud fádním tanečním sále (scéna a osvětlení Paul O’Shaughnessy), kde malá kapela vyhrává melodie v přísném tempu (vše zní naprosto věrohodně díky preciznímu aranžmá původní velkolepé broadwayské partitury od Ingy Davis-Rutter).  Tam, obklopeni nevkusně přehnanými i nedotaženými kostýmy Neila Gordona, tančí rumbu, valčík, bossa novu či hustle a mhouří oči do jisker vrhaných diskokoulí, zatímco ze sebe energicky setřásají pochmurnou realitu vnějšího světa.

Ústřední postavou tohoto mikrosvěta je nově příchozí: vdova a majitelka vetešnictví, kterou rok po ztrátě manžela přesvědčí její energická nejlepší kamarádka Angie (v podání temperamentní Natalie Moore-Williams), aby se pokusila „být zase šťastná“.  Jmenuje se Bea Asher a hraje ji Jessica Martin, která se v této velké roli vrací na scénu ve velkém stylu, za pomoci zázračného omlazení (či v tomto případě zestárnutí) díky parukám Richarda Mawbeyho.  Rád bych také věděl, kdo odvedl tu skvělou práci na jejím líčení; dodal jí unavenou pleť a vytvořil z ní osamělou, zoufalou ženu, která se statečně snaží urvat si kousek života pro sebe nejen na parketu, ale i mimo něj s Alem Rossim (Cory Peterson sice pochází z Minnesoty, ale zde trefil naprosto autentický newyorský tón v citlivém portrétu zdrženlivého záletníka, který vnáší do Beina života podzimní teplo).  Je to klasický muzikálový příběh, ale v tomto případě je dlážděn kameny všednosti a každodennosti.  Dokonce i konfrontace s nesouhlasnou a dotěrnou rodinou v druhém dějství, která nás téměř posouvá do teritoria Fassbinderova snímku Strach jíst duši, se vyhýbá citovým výbuchům a místo toho ukazuje, že problémy lze řešit v klidu, rozumně a bez zbytečných dramat.  Je to lidské a přímočaré poselství.

To zřejmě úzce souvisí s původem hry, která vznikla podle televizního scénáře Jeroma Allana Kasse, pro něhož byl tento kus jediným výletem do světa muzikálu.  V jistém smyslu je to také vyznání lásky Kassovu rodnému Bronxu a prostým, ale vtipným lidem, které tam vídal a znal.  Jeho dialogy bublají jako velký hrnec maminčiny nejlepší slepičí polévky, na mírném ohni vydávají příjemné zvuky a vtipné repliky: když si puntičkářský zákazník v Beině obchodě prohlíží neškodnou cetku z mušlí a ptá se „Je to originál?“, dostane bleskovou odpověď „Originál ČEHO?“  Je to mírný, srdečný a skromný svět, kde nikdo nechce vyčnívat, ale nikomu nevadí se zasmát, když vyhrají první cenu v soutěži v tangu, pokud si to ostatní přejí.  Tohle není úplně typický muzikálový terén, a tak není divu, že dobová kritika i diváci tehdy úplně nevěděli, jak k dílu přistoupit.

Věřím však, že ve Waterloo East se s tímto odkazem příliš trápit nemusíme.  Choreografka Nancy Kettle dává ansámblu pořádně do těla a ten ji za to odměňuje skvělými výkony.  Nezasloužilejším členem je dvaasedmdesátiletý Gerry Tebbutt, u něhož je fyzická síla a ohebnost po letech strávených v oboru až neuvěřitelná.  Možná jste ho viděli v show ve West Endu před desítkami let; strávil také 17 let jako vedoucí muzikálového oddělení na Guildford School of Acting (GSA).  Podobně působivý životopis je u této pozoruhodné společnosti, která se nesešla jen kvůli inscenaci, ale spíše kvůli společnému „happeningu“, naprostým standardem.

Každý z herců má za sebou zkušenosti z nejzajímavějších a nejlegendárnějších titulů, které těšily celé generace.  Colette Kelley (jako křehká Shirley) byla v původním britském obsazení Hair a Grease.  Jill Francis (Martha, další ze stálých návštěvnic sálu) začínala s Dannym La Ruem a později se stala přední choreografkou muzikálů, oper i pantomim. A mohl bych pokračovat: Annie Edwards (rázná Pauline), Garry Freer (vždy odměřený Lightfeet), Olivia Maffett (střídavě platinová blonďatá kráska a rýpavá švagrová), Dudley Rogers (elegantní Harry), Tim Benton (v dvojroli strýčka Jacka a šviháka Billa) a James Pellow (přívětivý Petey) přinášejí do souboru mimořádnou hloubku zkušeností a řemeslného umu, díky nimž je tento kus opravdu výjimečný.

Skutečnost, že to všechno dali dohromady za pouhých čtrnáct dní, je o to úžasnější.  Jistě, představení by možná potřebovalo ještě trochu „vychodit“, aby bylo v tanci naprosto precizní, ale už teď má spoustu momentů, kdy se mu to daří. V tomto komorním, intimním prostředí se k postavám dostáváme stejně blízko jako kdysi televizní diváci.  Pokud jde o hudbu Billyho Goldenberga, kterou známe z desítek tehdejších televizních pořadů, má příjemnou, kulisovou kvalitu, které sice chybí výraznější osobitost, ale udržuje děj v pohybu a zároveň naznačuje, že jde o životy v kruhu, kde se vlastně nic zásadního neděje.  I kabaretní vystoupení hostitelů sálu Danielle Morris (jako Marlene a Beina dcera Diane) a Adama Andersona (Nathan a Bein syn David) plynule přecházejí z jedné písně do druhé, a přesto se zdá, jako by zpívali stále totéž.  Jessica Martin však dostala šanci zazpívat velkou píseň „Fifty Cents“, onen klasický vrcholný kousek před koncem, s vervou, energií a dokonalým frázováním.  Texty Alana a Marilyn Bergmanových říkají upřímnou a přímou pravdu o neskromných životech; jsou úhledně vypointované, v perfektním mixu Andyho Hilla srozumitelné jako zvon a – stejně jako tanečníci – neudělají jediný chybný krok.  Možná by to byla vzrušující show, kdyby se tak stalo, ale tady je vše až příliš pod kontrolou, než aby došlo k nějakému nečekanému zaškobrtnutí.

V uvádění do 4. června 2017

Foto: Robert Piwko

REZERVUJTE SI VSTUPENKY NA BALLROOM V DIVADLE WATERLOO EAST THEATRE