RECENZE: Blafuj jako Beckham, Phoenix Theatre ✭✭✭✭

Hounslow Harriers v muzikálu Blafuj jako Beckham. Foto: Ellie Kurttz Bend It Like Beckham (Blafuj jako Beckham)

Phoenix Theatre

25. června 2015

4 hvězdičky

Rezervovat vstupenky

Nejsem si jistý, zda je to ironické, nebo úsměvné (možná obojí), že v době, kdy Británie neustále mluví o zlech imigrace a politické strany kážou o zachování „britské“ Británie, vítá West End nový muzikál, který přímo překypuje elánem, možnostmi a čirou radostí z multikulturalismu. Nenechte se mýlit, Blafuj jako Beckham, který se právě hraje v Phoenix Theatre, není jen o fotbale – je o londýnském tavicím kotli, o přirozené úžasnosti žen a o kráse kultur, které se od sebe navzájem učí.

Adaptace filmu z roku 2002 (který se do širšího povědomí zapsal především představením Archie Panjabi) sice nikdy nevyhraje literární ceny. Je to v lecčem neotesané, povrchní a sentimentální – ale v muzikálu to nejsou žádné překážky. S libretem Paula Mayedy Bergese a Gurinder Chadhy, texty písní Charlese Harta a hudbou Howarda Goodalla je muzikál Blafuj jako Beckham něčím důvěrně známým a zároveň úžasně novým. Naštěstí mu bez debat nechybí srdce.

Příběh je prostý. Jess je posedlá fotbalem a zejména Davidem Beckhamem. Její starší sestra Pinky se má brzy vdávat a její rodina je tradiční indická rodina, pandžábští Sikhové, konzervativní, ale vřelí. Otec šetřil každou libru, aby Jess mohla na univerzitu: její budoucnost právničky je nalinkovaná, aby se měla lépe než její rodiče po emigraci do Británie. Jess si však všimne Jules, ambiciózní sportovkyně, která chce hrát ženský fotbal profesionálně, a přemluví ji, aby se přidala k jejímu týmu. Jess tak učiní bez vědomí rodiny a kouč Joe brzy zjistí, že má talent – a to nejen na práci s míčem.

Následuje série vzestupů a pádů, kdy se Jess snaží prosadit ve fotbalovém světě, zamiluje se do Joea, pohádá se s Jules, která Joea tajně miluje, a čelí hněvu rodiny kvůli svému klamu. Navíc se musí tvářit šťastně v den sestřiny svatby, i když by raději hrála velké finále za svůj tým. Nakonec to samozřejmě dopadne dobře, ale cestou k cíli nás čeká pár dojemných chvil.

Chadha, spoluautorka filmu, se ujala i režie. Není pochyb o tom, že by muzikálu prospělo, kdyby se inscenace zhostil někdo s čerstvým pohledem. První dějství je příliš dlouhé a překombinované – potřebovalo by prořezat a dát mu jasnější tvar. Hlavně by ale mělo „letět“ tak svižně, jako jedna z Jessiných střel na bránu.

Celá vedlejší dějová linka o zrušení svatby Pinky kvůli jejím budoucím tchánům (ve stylu snobských sousedů ze seriálu Margo a Jerry) by se dala s klidem vypustit – je to slepá ulička, protože rodiče ve druhém dějství nevysvětlitelně povolí. Tím by se ušetřilo dobrých deset minut. V tomto i v jiných ohledech mohl někdo, kdo nemá k původnímu filmu tak blízký vztah, zajistit, aby hlavními hesly byly stručnost a švih.

Druhé dějství je však prakticky dokonalé. Začíná fantastickým číslem dívek Glorious a od té chvíle nepoleví. Je plné skvělé Goodallovy hudby, u níž je rozsah žánrů pozoruhodný. Efektivně využívá pandžábské melodie, zazní skvělé sólo matky Jules There She Goes, melodický a radostný duet Bend It, strhující kvintet a nesmírně radostná scéna, která oslavuje svatbu Pinky a Teetua v kontrapunktu s oslavou vítězství ve fotbalovém finále. Než skončí druhé dějství, na zdlouhavé momenty z toho prvního dávno zapomenete a nakazí vás neutuchající pocit harmonie a štěstí.

Tohle je jeden z těch muzikálů, u kterých je téměř nemožné se v posledních dvaceti minutách nesmát nebo neplakat, a kde jsou potlesk, smích a tanec nevyhnutelnou reakcí na finále.

Scéna Miriam Beuther vypadá trochu levněji, než jaký byl nejspíš rozpočet. Nákupní centrum je obzvlášť kýčovité a Jessin domov nepůsobí dostatečně věrohodně, aby vystihl život její rodiny. Nicméně je to vše funkční a svatební scéna, která musí být v každém ohledu velkolepá, taková skutečně je. Povedený je i úvod druhého dějství (moment s odhalením šatny) a dramatický závěr první půle. Větší, jasnější a propracovanější scéna by však příběhu dovolila více rozkvést.

Rodina Bhamrových v muzikálu Blafuj jako Beckham. Foto: Ellie Kurttz

Choreografie a pohyb od Aletty Collins jsou stylové a nápadité, v mnoha momentech skvěle provedené kondičně zdatným a soustředěným obsazením. Zvláště vydařená byla čísla v UB2, Glorious a finále druhého dějství. Jelikož je tématem fotbal, neobejde se to bez kopání do míče; použité efekty byly úspěšné s proměnlivým výsledkem, ale pokud přistoupíte na určitou nadsázku spojenou s představou inscenovaného fotbalu na West Endu, nebudete zklamáni.

V sále je ještě potřeba dopilovat rovnováhu mezi zpěváky, orchestrem a zvukem. Na nový muzikál bylo těžké rozumět mnoha textům. V hromadných číslech nebo když sólisté zpívali s doprovodem sboru, nebylo rozumět téměř ničemu. Pro takové problémy se zvukem neexistuje omluva; neschopnost porozumět slovům u nové hudby je pro diváka značně odrazující.

Obsazení je celkově ve vynikající formě a jeviště je plné talentů. Natalie Dew je jako Jess, dívka, která chce mít všechno, plná elánu a života. Působí naprosto přesvědčivě jako fotbalová nadšenkyně i jako mladá žena rozpolcená mezi dvěma světy. Její přátelství s Jules a Tonym jsou vykreslena velmi věrohodně a je milé sledovat, jak podléhá kouzlu Joea. Stejně tak skvěle zvládá roli Pinkyiny sestry a dcery svých rodičů – rodinné pouto je pevné a uvěřitelné. Zpívá s lehkostí a chutí, její sladký a čistý hlas dává vyniknout Goodallově hudbě. Má výbornou dikci a cit pro tiché, pomalejší momenty v jinak rychle plynoucím ději.

Preeya Kalidas je jako Jessina sestra Pinky úžasná. S neuvěřitelnou vervou se vžila do života na předměstí; hází jedno „innit“ za druhým a v blyštivých doplňcích se cítí stejně přirozeně, jako když vaří tradiční kari. Kalidas vnáší do role energii a sexy náboj; na scéně to zkrátka rozbalí. Raj Bajaj se statečně snaží jejímu tempu stačit jako zamilovaný přítel a posléze manžel Teetu, a většinou se mu to díky jeho charisma daří.

Lauren Samuels udělala z Jules jedinečnou postavu. Je důkazem jejího energického a upřímného výkonu, že když si ji matka splete s lesbičkou, část publika jí to také uvěří. Ale ona není – je to prostě cílevědomá, ambiciózní budoucí kariéristka a její houževnatost jít si za svým je obdivuhodná. Stejně jako její proměna z kluka v sukních v elegantní dámu po vítězství týmu v Německu. Samuels je komplexní herečka a radost ji sledovat.

Sophie-Louise Dann je ve špičkové formě jako Paula, Julesina matka, která je „v kondici, ale bez chlapa“. Vypadá, jako by si odskočila z hospody Queen Vic v seriálu Eastenders, a je naprosto skvělá – vtipná, vřelá a zoufale osamělá. Její krásně zazpívaná There She Goes ze druhého dějství vám v hlavě zůstane ještě dlouho po odchodu z divadla.

Jamal Andréas v muzikálu Blafuj jako Beckham. Foto: Elie Kurttz

Jamal Andréas podává přirozený a skvěle odstíněný výkon v roli Tonyho, Jessina nejlepšího kamaráda. Jeho projev má nakažlivou kvalitu; pokaždé, když je na scéně, rozzáří prostor a jeho tanec je obzvláště působivý. Zpívá s citem a přesností, je vtipný i dojemný zároveň a vyzařuje z něj dobrota. Jamie Campbell Bower má v roli kouče Joea, který Jess a Jules dovede k úspěchu, asi nejtěžší úkol. Role není v textu příliš hluboce propracovaná a jeho sólo ve druhém dějství patří k těm slabším baladám. Bower se však snaží a je dostatečně sympatický a „chlapácký“, aby roli ustál.

Jako Jessini rodiče jsou Tony Jayawardena a Natasha Jayetileke tak dobří, jak jen to u poněkud klišovitých a stereotypních rolí lze. Jayawardena dodává postavě otce vážnost a autentičnost; Jayetileke se daří být brutálně přísnou i hřejivě laskavou zároveň, což je obdivuhodný výkon. Společně tvoří naprosto srozumitelnou dvojici.

Zbytek souboru tančí, zpívá a hraje skvěle, přičemž Sohm Kapila vyniká ve své roli nafoukané Teetuovy matky. Dívky z fotbalového týmu jsou dravé i ženské – skutečná parta osudových žen, každá z nich je skvělá. Je skvělé vidět na scéně takovou nefalšovanou „girl power“ (a je trochu humorné, ale zcela na místě, že někteří muži ze souboru jsou zde objektem zájmu v obráceném gardu). Pobaví i camea imitující Beckhama s Victorií a možná postřehnete i moment jako z Klece bláznů (dívejte se pozorně).

Tento muzikál se rozjíždí pomalu. Trvá většinu prvního dějství, než najde svůj rytmus, ale jakmile se tak stane, vystřelí jako radostný ohňostroj. Nenese žádné velké sociální poselství, ale pár témat se dotkne, a to s obdivuhodnou lehkostí a elegancí. Nabízí skvělou hudbu, tanec, barevné kostýmy, trochu slz i nadšení – a propojení tradiční pandžábské svatby s kmenovou oslavou fotbalového vítězství je jednou z nejzábavnějších scén, které byly v původním muzikálu na West Endu za poslední dobu k vidění.

Muzikál Blafuj jako Beckham dělá multikulturním produkcím skvělé jméno – a to zcela zaslouženě.

REZERVUJTE SI VSTUPENKY NA BLAFUJ JAKO BECKHAM V PHOENIX THEATRE