RECENZE: Beyond Bollywood, London Palladium ✭✭

Beyond Bollywood

London Palladium

11. května 2015

2 hvězdičky

Pokusy o přenos slávy bollywoodské muzikálové tradice z indického stříbrného plátna na britská divadelní prkna mají za sebou poněkud rozporuplnou historii. Už v roce 2002 stál Andrew Lloyd Webber u zrodu inscenace Bombay Dreams v Apollo Victoria a nyní se v London Palladium až do konce června usídlila show Beyond Bollywood. Na první pohled se Palladium zdá být ideálním místem pro bujaré a extravagantní vystupování Bollywoodu v jeho plné parádě. Před divadlem se o premiéře tísnili paparazzi, aby zachytili hvězdy, které měly stanout na jevišti. Když se pak zvedla opona při úvodním čísle „Namaste India“, spojení mezi plyšem a blýskavou nádherou Matchamova úchvatného divadla a energií, švihem a barevnými kostýmy tanečníků a bubeníků na scéně působilo dokonale. Od té chvíle to však šlo z kopce a jen občas tento pád zastavila zdařilá série tanečních čísel v druhé polovině večera. Problémy jsou v mnoha ohledech podobné těm, které kritika pojmenovala už v roce 2002. Tehdy byla Bombay Dreams kritizována za přílišnou snahu přizpůsobit příběh a formát západním konvencím a očekáváním, čímž ztratila kontakt s hlavními přednostmi bollywoodské filmové tradice. Totéž lze říci i zde.

Základní dějová linie je v pořádku: sleduje obvyklý ambiciózní příběh o cestě z chudoby k bohatství, plný překážek – rodinných, milostných i finančních – které vedou hrdinu a hrdinku od snů k úspěchu, přes zklamání až k závěrečné apoteóze, to vše prokládáno velkolepými tanečními sekvencemi. Na tom není nic špatného – ostatně je to přinejmenším stejně propracované jako zápletky mnoha vznešených oper západní klasické tradice. Tento styl děje nám navíc poskytuje záminku k návštěvě rozmanitých exotických míst a řadu příležitostí pro oslnivé ukázky různých tanečních kultur a choreografických tradic z celé Indie. V nejlepších momentech druhé půle tato osvědčená formule skutečně funguje a bylo opravdovým požitkem sledovat taneční vystoupení z Gudžarátu a Paňdžábu, která ke svému doprovodu nepotřebovala žádný příběh ani komentář. V průběhu představení se objevily i vynikající ukázky klasického tance Kathak, zejména v podání Pooji Pant v roli matky hlavní hrdinky, což naznačovalo, že v Bollywoodu někdy méně znamená více.

Tyto silné stránky však bohužel na mnoha místech podkopávala snaha vysvětlovat a adaptovat materiál pro západní publikum, které by podle mého názoru mnohem více nadchl nezměněný originál. Po úvodním čísle následovala zcela zbytečná ukázka klíčových nástrojů indické tradice. Domnívám se, že lze předpokládat, že divák, který přijde na bollywoodský muzikál, už zná vlastnosti a zvukové kvality sitáru a tably. Stejně tak nebylo třeba zatěžovat hrdinku Shaily komplikovanou minulostí v Mnichově, která slouží pouze k prodloužení už tak natahované první poloviny. Shaily se snaží oživit rodové divadlo, které jí zanechala matka, a vrátit mu úspěch prostřednictvím show založených na indických lidových tancích. Odjíždí do Bombaje, aby se zdokonalila v tanci, a tam potkává Raghavu, který musel slevit ze svého nadšení pro lidové tradice kvůli práci na projektech spojujících Západ a Východ. Díky její podpoře a příkladu znovu objevuje pravdu a autentičnost své choreografie. Poté proputují Indii a show mohla klidně skončit tam, bez křečovitého návratu do Mnichova a obnovy divadla, což je věčný „MacGuffin“ celého děje. Cestou narazíme na dlouhé pasáže těžkopádných dialogů, které brzdí akci a nijak nepřispívají k věrohodnosti postav. Ve chvílích, kdy děj potřebuje pořádně postrčit, se zjeví Shailyina zesnulá matka a povzbuzuje ji slovy: „Následuj své srdce, tam se sny stávají skutečností.“ Bylo by mnohem lepší držet se tradiční bollywoodské formule, nechat dialogy krátké, v původním jazyce a vázané na rétorické konvence tradičních hodnot – rodinu, povinnost, vzpouru, sebeobětování a melodramatické shody náhod. To je autentické a publikum by to respektovalo. Jinak se ocitáme v laciném patosu…

A co výkony? Opět můžeme rozlišit mezi výhodami věrnosti formuli a nebezpečím podbízení se určité představě o londýnských očekáváních. V klasičtějších indických tancích byla patrná vynikající sólová disciplína a skvělá přesnost ve společných sestavách. V různých lidových prvcích prokázal soubor čítající až 45 tanečníků skvělou týmovou práci i fantazii a umožnil nám nahlédnout do náboženských tradic a rituálů, jejichž součástí tance v základu jsou. V momentech, kdy se však choreograf pokoušel o fúzi Hollywoodu s Bollywoodem, byla technika nejistá a výsledek nepůsobil přesvědčivě a v rámci celého večera byl spíše ke škodě. Čtyři hlavní protagonisté, a zejména dva mladí představitelé hlavních rolí, jsou velkými tanečními talenty. Je škoda, že se více nezpívalo naživo a méně na playback, ale jak Ana Ilmi, tak Mohit Mathur se chopili svých příležitostí s opravdovým nasazením a jakmile se oprostili od scénáře, našli svobodu a souhru, která byla působivá, zejména v druhé polovině. Skladatelé Salim a Sulaiman Merchantovi vytvořili partituru, která se vyrovnala barevnosti a energii tanečních čísel, a choreografie Rajeeva Goswamiho plně využila bohatých prostředků, které měl k dispozici. Všechna tato pozitiva tvůrčí strany jen umocňují lítost, kterou cítil tento recenzent i mnozí v publiku – že nevidíme více z té bezprostřední, původní podoby. Při přenosu velkých uměleckých tradic mezi kulturami je nejlepší zariskovat a představit je v syrové a plné síle a vyzvat diváky k překonání výzvy, než ředit jejich podstatu, aby jim šla naproti. Pokud takto přistupujeme k Shakespearovi a dalším západním autorům, u nichž vnímáme možné obtíže v přijetí, měli bychom stejnou důvěru prokázat i Bollywoodu. Doufám, že příští podobný počin ukáže odvahu tak učinit.