RECENZE: Billy Budd v divadle Southwark Playhouse ✭✭

Billy Budd

Southwark Playhouse

11. srpna 2013 2 hvězdičky

Postavu Billyho Budda lze pojmout mnoha způsoby a text interpretovat z nejrůznějších úhlů, je však krajně nepravděpodobné, že by si Herman Melville kdy představoval své nedokončené mistrovské dílo v takové podobě, jakou mu vtiskl Seb Harcombe ve své adaptaci (kterou také režíroval) v divadle Southwark Playhouse.

Melville mohl zkoumat ničivou sílu nevinné krásy, mohl argumentovat proti trestu smrti, mohl analyzovat souboj dobra se zlem a roli „Pontského Piláta“, mohl rozebírat potíže spojené s potlačovanou homosexualitou či to, že věci nejsou vždy takové, jak se zdají, nebo se mohl věnovat politice nucené služby v Britském královském námořnictvu – co však rozhodně nezkoumal, byl dopad hlasitých zvuků v uzavřených prostorách, techniky křiku, důvody kolektivních bludů nebo vztah mezi výrazovým tancem a činohrou.

A přesto je Harcombova inscenace právě o těchto věcech víc než o čemkoli jiném. Výsledek připomíná spíše „paskvil“ než Billyho Budda – a to hlavně proto, že charismatický Charlie Archer, který Billyho hraje, je nepochopitelně nucen stylizovat se do špíny, fyzické i mentální neschopnosti a zanedbanosti, přestože text neustále připomíná jeho přirozenou krásu a šarm.

Jde o jedno z nejnepochopitelnějších režijních rozhodnutí, s jakým se lze v divadle setkat, a Harcombe jím hned v zárodku zbavuje vyprávění jeho přirozeného ohniska a smyslu. Jen díky tomu, že je Archer mimořádně zdatným hercem, zůstalo z Melvillových myšlenek alespoň něco zachováno.

Rozhodnutí prezentovat Billyho tímto způsobem má však i další následky: v prvé řadě staví Claggarta v podání Gerrarda McArthura do téměř nemožné situace – bez oné krásy zde není nic, čím by mohl být tak posedlý.

McArthur se s tím vypořádal nejchytřejším možným způsobem a vykreslil Claggarta jako labilního, prudkého a lstivého člověka, ale není pochyb o tom, že by mohl předvést mnohem lepší výkon, kdyby mu režisér nenasadil pouta tím, že ho zbavil hlavní motivace. Ostatně nejlepší a nejpůsobivější scéna inscenace nastává ve chvíli, kdy Claggart vstoupí do Billyho kajuty a pomalu stahuje přikrývku z jeho nahého spícího těla – zda je pohnutkou nenaplněný chtíč, nebo násilí, zůstává provokativně nejasné. McArthur na to navazuje naprosto úchvatným a vysoce poetickým monologem, který je napínavý, tísnivý a doručený s naprostou přesností. Právě tento moment jasně ukazuje, o jak silný herecký zážitek je divák po zbytek času ochuzen.

I přes nepřízeň okolností odvádí vynikající práci Ian Batchelor v roli námořníka Jenkinse, Billyho přítele a ochránce a Claggartova nepřítele, a Joel Gorf, který je skvělý jako námořník Pavel, jenž potlačuje vlastní zájem o Billyho, aby se stal dalším z jeho strážců.

V nesmírně složité roli kapitána Verea působí Luke Courtier nevhodně zvolený (vzhledem ke Claggartovu věku je příliš mladý), a ačkoli se mu daří zachytit smysl pro společenské postavení a vyvolenost, které jsou pro Vereovu psychologii klíčové, režie ho zbavuje všech ostatních textur a vrstev, které by měly být patrné. Nikdo, včetně Verea, nechápe, proč nad Billym vynese rozsudek smrti. (Je vlastně s podivem, proč roli Verea nedostal právě Batchelor.)

Harcombe zaměňuje křik a bouchání do kovu za hloubku myšlenek – a to ovlivňuje celý soubor. Nikolai Hart-Hansen sice dodal působivou a náladovou scénografii, která by byla ideální pro klaustrofobní inscenaci Melvillova díla, v Harcombových rukou však hra připomíná spíše nedomyšlenou performanci, kde má každý herec svou chvilku, aby ukázal (nebo v případě dvou členů souboru neukázal), čeho je schopen (včetně zpěvu a tance), ale na dílo jako celek nebo jeho hlavní témata a koncepty se nebere téměř žádný zřetel.

Promarněná příležitost, zejména s ohledem na přítomnost Archera a McArthura.