RECENZE: Bullets Over Broadway, St James Theatre ✭✭✭

Výstřely na Broadwayi (Bullets Over Broadway)

St James Theatre

12. dubna 2014

3 hvězdy

Byla to podívaná plná absurdní velkoleposti. William Ivey Long se o to postaral. Směšně odění, ale přesto maskulinní sboristé, tančící v precizně naplánovaných choreografiích Susan Stromanové, vyvolávali bouřlivé a nečekané salvy smíchu. V čísle o párcích v rohlíku. Převlečení za zmíněné párky v rohlíku. A k tomu fantastická Heléne York v roli gangsterské milenky Olive, která to celé odzpívala v tom nejlepším broadwayském stylu.

Ano, jak praví píseň, teď už „máme banány“. A to vyloženě „allenovské“. V divadle St James má totiž premiérovou sezónu muzikálová adaptace slavného filmu Woodyho Allena Výstřely na Broadwayi. Show sahá pro hudební doprovod do archivů; Glenn Kelly zodpovídal za úpravu starých šlágrů tak, aby seděly do Allenova příběhu, a tam, kde to bylo nutné, doplnil nové texty.

Tento druh divadelní laskominy chutná nejlépe právě na Broadwayi. Pod taktovkou Stromanové je každému okamžiku věnována okázalá pozornost s jediným cílem: pobavit a rozesmát publikum. A v tom představení uspělo, často až velkolepě.

Nepochybně se najdou tací, kteří dávají přednost tónu a provedení filmu. Jistě se najdou lidé, kteří si myslí, že téma gangsterů pletoucích se do řemesla divadelníkům lépe zpracoval muzikál Kiss Me, Kate, nebo že parodie na muzikálový svět se lépe povedla v Producentech.

Jenže tito lidé úplně míjejí podstatu věci.

Film nelze nikdy doslova přenést na jeviště a upřímně, jen blázen by to čekal. Divadelní verze filmů mohou fungovat (a fungují), ale pouze tehdy, když si najdou svůj vlastní, bytostně divadelní způsob vyjádření.

Stejně tak není důvod, proč by úspěšná divadelní díla nemohla zpracovávat podobná témata jako jiné hity. Kdyby tomu bylo jinak, museli bychom odsoudit Večer tříkrálový za to, že si pohrává s genderovou záměnou podobně jako u Jak se vám líbí, nebo zatratit Hamleta za přílišnou podobnost s Macbethem, protože oba kousky řeší následky vraždy milovaného krále.

Každé divadelní dílo si zaslouží být posuzováno podle vlastních měřítek, podle toho, čím je a čím se snaží být. Inscenace Výstřely na Broadwayi v režii Stromanové má za cíl pobavit a okouzlit – a to se jí daří na plné čáře. Je o poznání lepší než například Kinky Boots nebo Nice Work If You Can Get It.

Choreografie Stromanové je vitální a strhující jako vždy. Její tanečníci a tanečnice – krásné ženy a pohlední muži – s elegancí a naprostou přesností provádějí náročné rutiny, ze kterých čiší radost a energie.

Santo Loquasto vytvořil fantastickou scénografii, která chytře a jednoduše zvládá nejrůznější proměny. Na jevišti je k vidění spousta lesku a třpytu, který se ale v pravou chvíli vytratí a uvolní místo intimním prostorám s velkým kouzlem a hřejivou atmosférou (ideální pro jednu či dvě chladnokrevné vraždy). Obzvlášť zapamatovatelná je sekvence ve vlaku, stejně jako scéna fiktivního divadla, kde spoře oděné sboristky zastupují sochy, které běžně vídáme v krásných art decových sálech.

Kostýmy Iveyho Longa jsou senzační. Některé z nich vyvolávají smích samy o sobě. Všechny jsou to dokonalé obleky z dvacátých let, ze kterých dýchá styl a prvotřídní řemeslo.

Představení má svižné tempo, i když trocha citlivého krácení, zejména v prvním dějství, by mu asi prospěla. Ale to je jen malá výtka. Diváci nejeví žádné známky neklidu nebo netrpělivosti.

Marin Mazzie je ztělesněná dekadence a mírné zoufalství v roli primadony Helen Sinclairové. Stárnoucí broadwayská hvězda, která se zuby nehty snaží vypadat mladší, nepohrdne sklenkou ředidla a je ochotná skončit v posteli s jakýmkoli mužem, který jí pomůže splnit její umělecké ambice. Zpívá naprosto úžasně, v každé flitrované róbě vypadá dokonale afektovaně a s velkým komickým efektem si „ukrádá scénu pro sebe“. Výzvu „Don't Speak“ zvládá levou zadní. Kdykoli je na pódiu, scéna plane energií a stylem. Je to vynikající, vítězný výkon.

Při svém debutu na Broadwayi i v muzikálu se Zach Braff představuje ve skvělé, bláznivé formě jako David Shayne. Možná není nejlepším zpěvákem na světě, ale ví, jak prodat píseň, a do klíčové ústřední role vnáší komický zápal. Vytěžil maximum z komiky a zároveň je naprosto přesvědčivý jako romantický hrdina i bezradný obětní beránek. V těchto typech rolí je stejně dobrý jako kdysi Matthew Broderick.

Nick Cordero je úžasný coby vysoký, literárně nadaný gangster Cheech, který tajně vylepšuje Shayneův scénář a udělá z něj hit. Nebezpečný, vzdělaný a mocný – zpívá skvěle a jeho pojetí evokuje postavy jako z povídek Damona Runyona. Stejně dobrá, možná i lepší, je Heléne York jako potrhlá, náročná a po slávě toužící Olive – přítelkyně mafiánského bosse Nicka Valentiho (Vincent Pastore), která postrádá jakýkoli talent. Zpívá a tančí jako bohyně a její nosové vokály dodávají vtip každé replice, kterou s dechberoucí obratností vypustí z úst. Má nejvtipnější jevištní smrt v moderním muzikálu.

Betsy Wolfe v roli Ellen, skutečné Shayneovy vyvolené (pokud ho zrovna nerozptyluje primadona se svým „Don't Speak“), je čiré potěšení. Wolfeová naplňuje roli upřímností, je obdařena nádherným hlasem a působí naprosto rozkošně. S rolí si hravě poradila a zajistila, že závěrečný zvrat v jejím příběhu funguje skvěle.

Méně přesvědčiví jsou Karen Ziemba a Brooks Ashmanskas ve vedlejších komických rolích. Postava Eden Brentové, kterou hraje Ziemba, by se dala bez problémů vyškrtnout. Texty a písně, které má, působí dojmem, že byly vloženy spíše kvůli herečce než z jakéhokoli dramatického důvodu.

Ashmanskasův výstup v roli neustále se cpoucího herce, který se tak zvětšuje, že mu kostýmy nikdy nesedí, není nijak zvlášť vtipný. Buď by potřeboval zkrátit na krátké, úderné momenty, nebo naopak více rozpracovat a dát mu jasnější smysl (i když američtí diváci ho zřejmě milovali, takže jde možná o nějaký interní vtip z branže, který ne-Američanům, nebo alespoň mně, uniká). Přesto ani Ziemba, ani Ashmanskas nejsou špatní a rozhodně představení nijak nebrzdí.

Zatímco ostatní hlavní představitelé těží z hudebního materiálu, oběma zmíněným by prospěly písně napsané přímo na míru jejich příběhu. Pokud lze mít k této show nějakou výhradu, je to právě chybějící původní partitura. Postava Ziemby mohla mít píseň o svém psovi, lásce svého života, a Ashmanskas mohl předvést velké „showstopper“ číslo o tom, že nemůže přestat jíst. Oba tak trochu postrádají výrazný hudební motiv.

To ovšem neznamená, že by představení nebylo plné dobrých melodií. Je jich tam dost. A bylo vynaloženo velké úsilí, aby k sobě ladily. Orchestrace jsou skvělé a orchestr hraje báječně.

Výstřely na Broadwayi nabízejí vizuální hody, lahodnou lehkou komedii a famózní výkony hlavních hvězd. Je to radostný, perlivý a osvěžující večer plný divadelní zábavy. Najdete tu spoustu věcí, které si zamilujete.

A to nepočítám tu neskutečnou choreografii s párky v rohlíku.