RECENZE: Hra Clarion v Arcola Theatre ✭✭

Clarion

Divadlo Arcola Theatre

22. října 2015

Dvě hvězdy

Recenze: James Garden

Pokud se pouštíte do tematicky podobných vod, jaké kdysi brázdili mistři scénáristiky typu Paddyho Chayefského – jehož vizionářský scénář k filmu „Network“ prý nechtěně inspiroval styl dnešních pravicových televizních křiklounů – měli byste v rukou mít pořádný kalibr a značnou dávku obratnosti, abyste tomu hnusnému světu britské bulvární „žurnalistiky“ (ve stylu Mail/Star/Express) uštědřili takový výprask, jaký si právem zaslouží.

Mark Jagasia ale nejenže onen kalibr nemá, on jej ani nedokáže zvednout ze země. Hra „Clarion“, kterou nyní uvádí Arcola, je tou nejrozplizlejší kritikou novinářského prostředí, jaká se za poslední léta na jevišti objevila – a to počítám i pokus Národního divadla o reflexi odposlechových afér ve hře Great Britain.

Je vcelku příznačné, že tištěná média dala tomuto kusu tak vysoké hodnocení. Je přece hezké poplácat se po zádech – Jagasia je jedním z nich a toto je jeho prvotina. Jenže v konečném důsledku selhává ve dvou zásadních ohledech. Zaprvé, Clarion trpí naprostým nedostatkem dějové struktury a vývoje postav. Tuto prázdnotu pak autor vyplňuje druhým velkým nešvarem: meta-vtipy na účet etnických menšin a LGBT komunity a ne tak úplně meta-pohrdáním kýmkoliv pod třicet let.

K prvnímu problému: Ano, příběh tu v podstatě je – redakce na pokraji profesního (nikoliv finančního) kolapsu se chystá vyhodit svou vedoucí novinářku, alkoholičku, která chce „věci napravit“, protože i když se možná v minulosti zaprodala, pořád má nějaké zásady. Ovšem onen životně důležitý koloběh, který pohání dobrý scénář – tedy reakce na děj odhalující charakter, jenž následně posouvá děj dál (a ten odhaluje další vrstvy postavy) – jako by tomuto začínajícímu dramatikovi unikal. Víme všechno, kromě závěrečného zvratu, hned jakmile se objeví „ten dopis“, což je už v druhé scéně.

Když je zápletka od začátku jasná, musí to být postavy a jejich cesta, díky čemuž stojí za to hru sledovat. To se zde neděje. Postavy jsou jen plakátovými náčrty toho, jak vypadají „skuteční novináři“ – v té satiře je právě tolik pravdy, aby působili „autenticky“. A moje přirovnání k plakátům v recenzi na hru o novinách je asi tak hluboké, jako celý meta-svět „Clarionu“.

Už jsme ale viděli postavu alkoholičky-novinářky napsanou na mnohem vyšší úrovni – bravurně od Diane Englishové v podání Candice Bergenové v její pěti cenami Emmy ověnčené roli v seriálu „Murphy Brown“. Murphy měla pro svůj alkoholismus pádný důvod a vypořádávala se s ním věrohodně. Verity, se jménem tak absurdně prvoplánovým („Ach podívejte, našel jsem latinský výraz pro ‚pravdu‘ a dal ho bulvární novinářce“), je napsaná ve srovnání s ní jen ve velmi hrubých rysech.

Alkoholismus Verity je vysvětlen pouze skrze dialog dvou mladých postav o její minulosti – to je amatérská scénáristika v té nejhorší podobě. Nemusí nám být říkáno, proč máme postavě odpustit její chyby, měli bychom to prostě vidět skrze její činy. Později se navíc dozvíme, že ona historie, kterou jsme slyšeli, byl vlastně nesmysl a jen zástěrka pro další pití. Je to pořád ten samý problém – o všem jen slyšíme, nic nevidíme. Je to škoda, uvážíme-li, že Clare Higgins, jejíž výkon v inscenaci Vincent in Brixton byl legendární, dělá s tím málem, co dostala, maximum. Bohužel toho materiálu věru moc není.

Postava mladé stážistky na „praxi“ je urážlivá v mnoha ohledech. Nejenže je to klišé a sálá z ní autorův odpor k mládí, ale je prostě a jednoduše nudná. Vtipy o tom, že studenti mediálních studií jsou idioti a jak jimi stará garda opovrhuje, jsme slyšeli už tisíckrát. YouTube hit z roku 2011 „Being a Dickhead’s Cool“ si z nich utahuje mnohem lépe a ještě k tomu má rytmus, na který se dá ironicky tancovat. Je zarážející, že takhle prvoplánová postava byla vůbec vpuštěna na jeviště. Herečce nelze nic vyčítat – hraje výrazně až do posledních řad, ale taková je ta postava už na papíře. Mix nafoukaného „já-já-já“ a ignorantského přístupu je, pro nedostatek lepších slov, laciný. I ona však dělá, co může.

Tato postava mě přivádí k nejproblematičtějšímu bodu večera. Diváci v poměrně levicovém divadle Arcola už dávno vědí, že pravicový tisk je z velké části o smyšleném šikanování imigrantů a domnělých příživníků na dávkách. Takže ukázat nám prostořekého šéfredaktora Morrise v podání Grega Hickse (který ho hraje přesně tak jednorozměrně, jak je napsán), jak jen řve na všechny strany o cizincích, gayích a chudých lidech, není žádným odhalením hrůz bulvární žurnalistiky. To se prostě čeká. Je tam jeden moment, kdy se zdá, že svým nesmyslům skutečně věří, což je kupodivu nejupřímnější bod celé hry.

Když ale dramatik sází jeden hrozný rasistický, sexistický a homofobní vtip za druhým jako by „ironicky“ a publikum se jim „ironicky“ směje (poprvé diváci propukli v hromadný smích při Hicksově nenávistném výpadu proti „homosexuálům“), člověk se ptá, kde leží hranice mezi „nad věcí“ humorem a skutečnými nenávistnými projevy. Tato hra to zjevně neví, protože Clarion za jeho špatnosti vlastně odměňuje – jistě, jeden z nich kvůli nim zemře, ale vidíme nějakou skutečnou lidskou reakci na tento okamžik? Ne. Diváci se smějí s těmi prolhanými pitomci... „ironicky“.

Přílišná rozplizlost textu se odráží i v režijním pojetí. V každé scéně z redakce je několik mladých „novinářů“, kteří nemluví, jen reagují a pak pendlují s kulisami. Ale kamenné tváře a trhavé pohyby hlavou ve stylu doprovodných kytaristek z klipu Roberta Palmera „Addicted to Love“ při přestavbách inscenaci nic nepřidávají. Upřímně řečeno, jelikož Arcola dala recenzentům text hry k dispozici, vážně jsem uvažoval, že pojedu domů a druhé dějství si přečtu v metru, protože se nezdálo, že by inscenace mohla přijít s něčím, co by ji oživilo, když se jí to v první půlce nepovedlo. Zůstal jsem a moje obavy se potvrdily.

Mark Jagasia možná čerpá z vlastní novinářské zkušenosti, ale pokud chcete napsat hru, která má kritizovat moderní britskou žurnalistiku, ujistěte se, že děláte víc než jen recyklaci toho, co už si stejně všichni myslíme. Kultovní oscarový film „Network“ fungoval proto, že neukázal jen to, co jsme za zavřenými dveřmi upadající televize čekali, ale dohnal to s ledovým klidem do šíleného extrému. Ten film předpověděl podobu dnešních zpráv o téměř 40 let dříve. Nepotřebujeme „Clarion“, aby nám říkal, co si „myslíme“, že o dnešních zprávách víme – k tomu nám stačí jedno kliknutí na Daily Mail. Řekněte nám, co přijde dál, protože tomu nebudeme věřit, dokud nebude pozdě. Takový příběh by na rozdíl od Clarionu přežil víc než jen jednu téměř zapomenutelnou inscenaci.

Hra Clarion se v divadle Arcola Theatre uvádí do 14. listopadu 2015

Fotografie: Simon Annand