RECENZE: Na dotek (Closer), Donmar Warehouse ✭✭✭✭

Na dotek (Closer)

Donmar Warehouse

13. března 2015

4 hvězdičky

V programu k prvnímu profesionálnímu londýnskému uvedení oceňované hry Patricka Marbera Na dotek (Closer) z roku 1987 autor rozebírá zrod tohoto díla. Uvádí:

„Už dříve jsem říkal, že mě v určitých ohledech ovlivnil neuvěřitelný film Stevena Soderbergha Sex, lži a video. Ale ve skutečnosti jsem chtěl vytvořit něco, co by vyjádřilo hovory, které jsme vedli s přáteli ve svých dvaceti a třiceti letech o životě, lásce, Londýně, romancích, sexu a smrti – o všem, co nás tehdy trápilo a zaměstnávalo. V tom období života, než se usadíte, najdete si partnera, nebo nenajdete, na tom nesejde. Velkým vlivem pro Na dotek byly také hry Zrada a To pravé, ale ty mi připadaly jako hry o dospělých lidech, kteří mají děti, zatímco podstatou Na dotek je, že vypráví o lidech, kteří děti ještě nemají.“ Při sledování stylové inscenace Davida Leveauxe v Donmar Warehouse, kde se hra právě uvádí, se Na dotek nejeví ani tak jako hra o lidech, kteří ještě nemají děti, jako spíše o dospělých dětech. Hry, intriky, lži, zrady, pomsta, tajemství – pletichy čtyř postav (cizinců, kteří se stávají milenci, a milenců, kteří se stávají cizinci) připomínají dění na školním dvoře. Tedy možná na školním dvoře uprostřed vykřičených čtvrtí Soho. Marberovy dialogy jsou ostré, drsné a kruté; často jsou ale také velmi vtipné. Autor chytře manipuluje s divákem, aby uvěřil, že kultivované diskuse ústřední čtveřice jsou dospělé, ačkoli jsou ve skutečnosti spíše dětinské. A právě v tom tkví síla hry Na dotek a klíč k jejímu trvalému úspěchu. Nemilosrdně zkoumá „generaci na jedno použití“, moderní londýnskou smetánku, která vyhledává potěšení, kdekoli se jí zachce, bez kompromisů a bez ohledu na následky. Duch vnitřního Londýna je ve hře hluboce zakořeněn, a to nejen díky důrazu na Blackfriars Bridge, Postman's Park a další konkrétní místa, ale také díky archetypům, které Marber používá: odvážná, rebelsky ztracená dívka; dravý podnikatel; roztržitý, sympatický spisovatel a sofistikovaná umělkyně. Tito čtyři – Alice, Larry, Dan a Anna – prožívají v Londýně navzájem propletené a nepravděpodobné životy a Na dotek je nemilosrdně pitvá, přičemž cestou odhaluje záhady a stopy, které se jako dílky skládačky na konci hry spojí v jeden celek.

Leveaux režíruje s precizností a jasností, buduje napětí a zároveň dokáže udržet nesympatické postavy zajímavé. Scéna Bunny Christie je elegantní a moderní, plná hladkých čistých ploch, s obří obrazovkou pro projekce obrazů a počítačových zpráv a současným modulárním nábytkem. Vzhled a atmosféra scény odrážejí mezilidské vztahy hlavních hrdinů – barevná paleta se točí kolem černé, bílé a šedé.

U hry Na dotek máte pocit, jako by se nad ní vznášel Pinterův stín, ale v dobrém slova smyslu. V upřímnosti odhalených vztahů je cítit také Stoppard, Hare nebo Rattigan. Marber je skutečným následovníkem moderního britského dramatu. Leveaux vdechuje život chladným, zrádným a rozpolceným postavám, takže i když se vám možná nebude zdát, že je dobře znáte, pochopíte, co je pohání kupředu. Budete jim o kousek blíž.

Hra zkoumá roli pravdy ve vztazích, pokud v nich vůbec nějakou má. Je-li tu potřeba pravdy, jde o pravdu absolutní, nebo jen o tu část, která dovoluje životu jít dál? Marberova hra velmi chytře propojuje čtyři lidi v sérii scén, které zahrnují všechna první i poslední setkání postav. Chtíč je tu zkoumán po boku lásky, pravda proti klamu. Je to švédský stůl lidské intimity, masek a motivací moderního života.

Z hereckého hlediska nabízejí tyto čtyři postavy jak velkou příležitost, tak hrozbu nevkusného selhání. Je těžké hrát chladné, tvrdé lidi, kteří jdou bezhlavě za uspokojením svých tužeb, aniž by si odcizili publikum nebo působili dojmem, že v nich dřímá vnitřní teplo toužící po úniku. Leveaux naštěstí i působivě zajistil, aby jeho ansámbl po celou dobu zůstal v „ledovém“ režimu.

Nancy Carroll, jedna z nejpřívětivějších a nejchytřejších hereček na londýnských prknech, je v roli fotografky Anny velmi přesvědčivá. Její Anna je vyrovnaná a profesionální; je to postava, která nejaktivněji zkoumá tezi, že pravda vás osvobodí. Její až nečekaně syrová konfrontace s Larrym, kde mu barvitě líčí svou nevěru s Danem, je dramatickým i emocionálním vrcholem hry. Carroll pečlivě váží každý pohled, každou pauzu i každou větu; její Anna je komplexní bytost, fascinující portrét ženy, která si dělá, co chce, dokud ji to nepřestane bavit.

V roli Dana, bezradného chlapíka, který chce to, co vidí, ale nevidí, co chce (alespoň dokud není pozdě), je Oliver Chris ve skvělé formě. Má přirozený cit pro komiku a využívá ho zde ve svůj prospěch, když zdůrazňuje ty potrhlé stránky ctižádostivého spisovatele. Scéna, kdy je Chris online, vydává se za Annu a snaží se jejím jménem svést Larryho, je vtipná i nepříjemně mrazivá zároveň. Dramatickým vrcholem Chrisova výkonu je úžasná scéna, kdy si v jediném okamžiku jeho postava uvědomí svou lásku k Alici, zatímco ona si uvědomí, že ho nemiluje. Skvěle vystiženo.

Jako elegantní, dravý a ani trochu strýčkovský Larry využívá Rufus Sewell svého „vnitřního pantera“ s velkým úspěchem. Je to tajuplný, vypočítavý výkon překypující intenzitou a ledovým šarmem. V úvodní scéně druhého dějství, kdy Larry hledá útočiště v lap-dance klubu, je Sewell naprosto uhrančivý a jeho brutální lhostejnost, kterou postavě propůjčuje, je dokonale přesná. Má v sobě prázdnotu a neklid, které jsou téměř hmatatelné a brání tomu, aby postava byla vnímána jako čistě odporná. Sewellův Larry je uvážlivý, hrozivý a velmi zapamatovatelný.

Rachel Redford doplňuje kvarteto jako Alice, ale na úroveň ostatních interpretů nedosahuje. Má dobré soustředění a představuje Alici jako ostrou a odměřenou, což je docela poutavé; v konfrontační scéně v klubu je však příliš nejistá a po celé představení působí křečovitě. Redford se nedokázala dostatečně vžít do kůže a krve své postavy.

Osvětlení (Hugh Vanstone), zvukový design (Fergus O’Hare) i původní hudba (Corin Buckeridge) jsou pro vyznění inscenace natolik podstatné, že by mohly být samostatnými postavami. Každý z těchto prvků přispívá k atmosféře Londýna i k celkovému odtažitému a ambivalentnímu vyznění díla.

Jedná se o zdařilé znovuuvedení vynikající a provokativní hry. Marberův text je v některých ohledech aktuálnější dnes než v době svého vzniku. Pečlivá práce režiséra Leveauxe zajišťuje, že tato mistrovská sonda do komplexního a sexuálně nabitého chování získává nové, zajímavé nuance.

Hra Na dotek se v Donmar Warehouse uvádí do 4. dubna 2015.