RECENZE: Club Gelbe Stern, Laurie Beechman Theatre ✭✭✭✭✭

Alexis Fishman v Clubu Gelbe Stern. Foto: Hunter Canning Club Gelbe Stern

Divadlo Laurie Beechman

13. října 2015

5 hvězdiček

K čemu je sedět sám v pokoji? Pojďte do Kabaretu...

Tak zpívá Sally Bowles v muzikálu Kabaret od Kandera a Ebba, díle, které je vysoce ceněné pro svou konfrontaci s hrůzami nacistického Německa. Jiné muzikály pracují s tímtéž tématem, ale zcela odlišným způsobem: kapitán von Trapp v Za zvuků hudby neochvějně odporuje nacistům a vede svou rodinu přes hory do bezpečí; Producenti zase ukazují nejhorší show v historii, muzikál o Hitlerovi, který se nečekaně stane hitem. Jsou i další, ale tyto muzikály nejčastěji podněcují představivost o Hitlerově Německu.

Žádný z nich ale plně nevystihuje hrůzu, kterou pociťovali židovští obyvatelé v letech poté, co se Hitler chopil moci: ano, pan Schultz v Kabaretu trpí, ale nejvíce si pamatujeme Sally Bowles; pamatujete si děti a jeptišky ze Za zvuků hudby; a v Producentech je Hitler redukován na postavičku pro satirickou zábavu. Utrpení průměrného Žida není v populárních muzikálech hlavním tématem, ačkoliv existují skvělé kultovní kousky, které se tomu věnují, například The Grand Tour.

V divadle Laurie Beechman se nyní uvádí pozoruhodný kus hudebního divadla Club Gelbe Stern (Klub Žlutá hvězda), který napsali Alexis Fishman a James Miller v režii Sharone Havely. Přímo se noří do strachu a děsu z toho, co to znamenalo být židovským talentem v momentě, kdy nacistický režim začal ovládat německý vzduch. Skrze písně, chucpe a drsný, dojemný příběh splétá Club Gelbe Stern nekompromisní tapiserii: sex, radost, zlomené srdce, krutá realita, vzdor a nakonec naděje.

Prostředí a způsob prezentace (vynikající scéna Jeffreyho T. Perriho Jr. a náladové, kouřové osvětlení Davida Goldsteina) vás může svést k domněnce, že jde o kabaret jedné ženy, ale takové hodnocení by bylo naprostým nepochopením toho, čeho zde tvůrci dosáhli. Jedná se o komorní muzikál, kurážný a vybroušený, který si pohrává s kabaretní formou, ale ve skutečnosti jde o mistrovsky vystavěné vyprávění příběhu prostřednictvím hudby. Stylově zrežírované dílo stojí na přínosu každého hudebníka i postavy, včetně těch, které se neobjeví, ale jsou dokonale definovány tím, jak se o nich mluví.

Hlediště bylo upraveno tak, aby připomínalo onen typ podzemních německých kabaretů 30. let, jaké představuje Kit Kat Klub v Kabaretu: laciné, zakouřené, sexy, oduševnělé a zdobené rezidentní sirénou, která vás dozpívá k orgasmu a zanechá ve vaší duši pocit, že otisk jejích síťovaných punčoch tam zůstane navždy. Ještě než představení začne, poznáte, že je to přesně takové místo.

Když dění začne, působí to trochu zvláštně. Kabaretní hvězda Erika Stern přichází pozdě a zadýchaná. Zastaví se u svého toaletního stolku lemovaného žárovkami a čte si soukromý dopis. Popletený pianista Otto, „teplý geek“, improvizuje a uvádí hvězdu... pak to udělá podruhé, když se stále neobjevuje. Panika je na spadnutí.

Nakonec se na pódium dostane, náhodně si lokne něčeho ze sklenky diváka (což pro její hlasivky musí být každý večer překvapení) a spustí „Lolu“. Během této a několika dalších minut působí výkon nejistě, křečovitě, dikce je nejasná, soustředění rozostřené. Je to snad ještě horší interpretka než zamýšlená Sally Bowles?

Ale kdepak, tak to není. Ve skutečnosti je to přesně naopak.

Vyžaduje to skutečnou kontrolu a obrovské úsilí, aby člověk předvedl „falešnou“ muzikálnost způsobem, který je naprosto přesvědčivý, a to je přesně to, co Fishman v této roli dělá. V první části kusu je Erika otřesena tím, co si přečetla v dopise, ale drama funguje nejlépe, když to není zcela jasné – když hlodavá úzkost pomalu vyvěrá z jejího nitra a nakonec ji pohltí, což ji donutí reagovat jediným způsobem, který zná: s hlasovou brilancí a virtuózní jízlivostí.

Alexis Fishman a Heath Saunders. Foto: Hunter Canning.

Fishman to vše zvládá naprosto velkolepě. Moment, kdy si uvědomíte, že pečlivě ukazovala Eričin stav skrze jemné sabotování vlastních pěveckých dovedností, je stejně překvapivý a silný jako třeba okamžik, kdy se v Producentech rozezpívá Ulla, nebo scéna s narozeninovým dortem v muzikálu Next To Normal. Silné, divadelní a nezapomenutelné.

Příběh, který Erika odhaluje, se týká prolhaných i laskavých mužů, dobrých i špatných milenců, zásnubních prstenů, zrušených smluv a poznání, že útěk před nevyhnutelnou mocí nacistů je skutečně otázkou života a smrti. Detaily je nejlepší nechat na Eričině vyprávění, protože výkon Fishman je tak mnohovrstevnatý, prostoupený bolestí i grácií, že by mé převyprávění stěží bylo tak bezchybné a intenzivní.

Není to však vůbec ponurý kus, i když zabrousí do hlubokých a temných vod. Tato odrhovačka na motivy Bizetovy Habanery (z Carmen) ukazuje typ přítomného břitkého humoru:

Když je telefon v poruše / když ti vana protéká / když inflace stále stoupá / a daně, to je věc odvěká / když tvůj pes očůrá koberec / když tvá žena je v posteli marná / když ti děti snědí koláče / a i princ je zkrátka „jiná barva“ / Hoď to na Židy, hoď to na Židy / Viník je jasný, žádné pochyby / Mozek k tomu netřeba, stačí jenom chtít / Za všechno můžou Židi, tak budeme mít klid / Tak obviňuj Židy, když máme vady my / Není to naše vina, to Žid je viník jediný / Za všechny naše chyby, to je věru smutná věc / ať pokazí se cokoli, Žid je na to krmelec.

Další úryvek z jiné písně ilustruje satirický a politický náboj mnoha materiálů:

Adolf si myslí, že muž se má ženit, s tím už nic nenaděláš / „každý svobodný Němec platí extra daň!“ / Ale on sám je svobodný, to je zvláštní, uznáš / Nikdo neví proč, ale odpověď je víc než jasná.

Výběr písní je mimořádně působivý a mnohé z nich pocházejí přímo z období, ve kterém se děj odehrává. Závěrečné číslo „If I Leave You“ je neuvěřitelně krásný šanson (torch song), který napsal a zaranžoval Heath Saunders (původní představitel Otta). Zůstane ve vás rezonovat ještě dlouho po odchodu z divadla.

Fishman disponuje úžasně ohebným hlasem, který je v tónech sametový, ale dokáže být i drsný a plný mosazného vzdoru. Zní to, jako by se v její DNA potkaly Ethel Merman a Barbra Streisand – vřelá, bujná a odvážná.

Tento výkon však není jen o zpěvu. Fishman je se svou postavou zcela sžitá a dokáže improvizovat podle potřeb publika, čímž představení dodává nádech spontaneity. Dramatické jádro příběhu je skvěle vystavěno, ať už jde o vyprávění o rasistické pomstě na barovém pultu (kde jsou alkohol i obsluha na dosah ruky) nebo o šokující nález nacistické vlajky na nečekaném místě.

Pomáhá i to, že vypadá senzačně, a své ženské zbraně využívá naplno.

Fishman má k dispozici prvotřídní hudební doprovod: Briana Russella Careyho u piana (hraje také Ottu), Giuseppa Fusca (dechové nástroje) a Steva Millhouse (kontrabas). Všichni hrají naprosto skvěle a někteří i velmi efektivně zpívají.

Pokud tu je nějaký nedostatek – a nejsem si jist, zda skutečně existuje – pak možná to, že je kus omezen na jediné dějství. Člověka napadá, o kolik šokující a uspokojivější by zážitek byl, kdyby existovalo první dějství, kde by se Erika nenechala ničím omezovat, užívala by si a zpívala svůj obvyklý repertoár bez tušení, co se píše v dopise. Rozhodně by bylo fajn vidět Fishman v nespoutaném „výmarském“ stylu.

Club Gelbe Stern je důležitým a nesmírně uspokojivým kusem dramatického hudebního divadla. Každý by ho měl vidět – protože mluví zcela přístupným a zábavným způsobem o době, o které si lidstvo jednoduše přeje, aby ji historie nikdy neopakovala. A navzdory své upřímnosti a syrovosti je tento kus bujaře nadějeplný.

Pokud jste v New Yorku, udělejte cokoli, abyste ho viděli. Pokud jste v Londýně, modlete se, aby ho divadlo Chocolate Menier převzalo.

Triumf.

Club Gelbe Stern se aktuálně hraje v divadle Laurie Beechman