RECENZE: Consensual, National Youth Theatre v Soho Theatre ✭✭✭

Julian Eaves recenzuje hru Consensual (Se souhlasem) od Evana Placeyho v podání National Youth Theatre v Soho Theatre.

Soubor National Youth Theatre v inscenaci Consensual v Soho Theatre. Foto: Helen Murray Consensual

Soho Theatre

25. října 2018

3 hvězdičky

Před třemi lety uvedl soubor National Youth Theatre tuto hru v rámci své sezóny v Ambassador’s Theatre, kde sklidila poměrně slušné recenze. Ty chválily především zajímavý a poutavý první akt, zatímco u druhého aktu, který je komornější a konvenčnější, si všímaly úbytku energie i dynamiky. Hra navíc končila spoustou nedotažených konců, které působily dojmem, že na ně autor prostě zapomněl.  Nyní se hra dočkala obnovené premiéry, ale ke změně nedošlo.  Stále je tu onen živelný mumraj první poloviny, kterému dominuje burácející ansámbl školáků dělajících přesně to, co se od „divadelních“ dětí očekává (představte si cokoli na škále od seriálu Grange Hill až po muzikál Everybody's Talking About Jamie). Vše se odehrává v nápady hýřící a pružné režii Pii Furtado (a pomocné režisérky Anny Niland). Poté však následuje druhý akt tvořený výhradně statickým dialogem dvou hlavních postav.  Problémem zůstává, že zatímco úvod do nás pere obrovské dávky mrštně choreografované dospívající energie (skvělý pohyb od Temujina Gilla – ano, člověka napadne Jarní probuzení, a to myslím tu muzikálovou verzi, protože i tady se hodně zpívá díky šikovně aranžovaným vokálům hudebního režiséra Jima Hustwita) a my si vytvoříme silné pouto k náčrtům postav obklopujících „zlobivou“ učitelku, která vlezla do kalhot jednomu ze svých žáků, veškeré toto kouzlo se ve zvláštní mezihře dalšího aktu prostě vytratí. Působí to upřímně jako úplně jiná hra, která se k té předchozí stylisticky téměř nehlásí.

Situaci nepomáhá ani časová hříčka autora Evana Placeyho (Severoameričan žijící v Británii): první akt se odehrává v „současnosti“, ale druhý skáče o sedm let zpět, abychom na vlastní oči viděli a slyšeli to, o čem v prvním aktu všichni mluvili.  V divákovi to vzbuzuje obrovské očekávání, že se ve třetím aktu vrátíme do přítomnosti, aby se tato hra s časovou perspektivou ve stylu J. B. Priestleyho uzavřela.  Jenže ten třetí akt nikdy nepřijde.  Placey prostě přestane psát a nechává prý „diváky se spoustou otázek“.  Já měl rozhodně jednu: Opravdu to takhle stačí?  Ten pocit zklamání je hmatatelný, což je velká škoda, protože skvělý ansámbl i tvůrčí tým dělají první poslední, aby to celé fungovalo.

Marilyn Nnadebe na svých bedrech nese těžké břemeno mladé učitelky sexuální výchovy, po které se žádá, aby se chovala zcela neprofesionálně. Divákova víra v uvěřitelnost děje dostává zabrat, když se tato hrdinka vrhne na (mírně) problémového patnáctiletého žáka, zatímco má doma za manžela naprostého alfa samce. Přesto odvádí skvělou práci, i když scénář jejímu jednání občas nedává smysl.  Je to tak trochu role ve stylu „Slečny Julie“, i když na rozdíl od Strindberga není Placey ke své hrdince tak krutý, přestože trvá na tom, že když si má vybrat mezi touhou a povinností, vždycky to zpacká.  Cate Blanchett dělala totéž ve (velmi podobných) Zápiscích o skandálu.  Slečna Jean Brodieová taky.  V oboru, kde ženy odvádějí většinu práce, a tudíž dosahují většiny úspěchů, se zdají být učitelky na jevišti navždy odsouzeny k tomu, aby byly vykresleny jako slabé a neschopné oběti svých (poněkud devatenáctistaletých) „neovladatelných“ emocí.  Vážně?  Musíme to slyšet znovu?  K tomu snad divadlo v 21. století neslouží.

Marilyn Nnadebe a Oseloka Obi v inscenaci Consensual. Foto: Helen Murray

Fred Hughes-Stanton jako její terč ovládá jeviště s pozoruhodným klidem. Své pohyby omezuje na naprosté minimum a s brilantní přesností využívá hlas a oči, čímž před námi vykresluje propastný rozdíl mezi svým dospívajícím a dospělým já.  Naproti tomu Oseloka Obi coby manžel padlého idolu v prvním aktu staví svou oslnivou postavu a ocelovou povahu do ostrého kontrastu k manželce, kterou si vybral. Na vysvětlení tohoto zvláštního spojení má v podstatě jen jednu repliku, a ta je pro Placeyho netypicky tak nepovedená, že ji Obi raději obratně přechází v naději, že si jí nevšimneme.  Chlapcův protipól, jeho pracovitý, i když poněkud nekalý bratr Jay Mailer, je další skvělou posilou tohoto souboru NYT a nápadité ztvárnění jeho autodílny patří k mnoha půvabným momentům scénografie Cecilie Carey v první polovině.

Zatímco Diane je ta „zlá“, Laurie Ogden v roli „hodné“ a culící se učitelky Mary si zkazí kariéru tím, že dá postavě Georgie (vynikající Alice Vilanculo) naprosto nevhodnou „radu“ ohledně bondage.  Kde bylo posouzení rizik?  Jaké profesní školení v té škole vlastně mají?  Ale přesně takové šílené nesmysly jsou pro divadlo typické, když se snaží na scénu přenést téma školství.  Věci se skoro vždycky dělají špatně, ať už v říši vtipkujících History Boys nebo pod hrozným režimem slečny Trunchbullové.  Placey patří k autorům, které si vyhlédlo National Theatre a poté je jako misionáře vyslalo do škol po celé zemi vést „workshopy“. Jelikož zde sám nestudoval, právě tato evangelizační role mu poskytla přístup k oné smršti všech obvyklých stereotypů.

Soubor Consensual. Foto: Helen Murray

Dostáváme tak Jeffreyho Sangalanga jako Liama, co si myslí, že je „boží dar pro ženy“, i jeho povolnou a prázdnou Grace v podání Francescy Regis. Pak je tu Taylor (Leah Mains), která je „někde na spektru“, a Aiden Cheng v roli pózujícího gaye Nathana – figurky s jednou polohou, kterého Rhys (hlučný, ale v jádru nejistý Muhammad Abubakar Khan) odbude jako „Toma Daleyho“ – což je klasická ukázka místního školního pošťuchování.  Amanda v podání Simran Hunjun působí možná až příliš slušně z lepších vrstev a Jamie Ankrah se blýskne jako „ten urostlý“ Brandon, ale podobně jako ostatní nedostane prostor postavu někam rozvinout.  Přesto je obsazení nanejvýš politicky korektní, což se o chování učitelů rozhodně říct nedá.  Diverzita a inkluze jsou sice fajn, ale ve vážném světě „vztahů“ existují limity a ty jsou zde opět vykládány s mělkou repetitivností průměrných osnov občanské a rodinné výchovy.  Zbytek týmu tvoří Isabel Adomakoh Young jako Destiny, Olivia Dowd jako Kayla a Christopher Williams, který v nevyužitých rolích Owena a pana Abramovitche předvede zajímavý výkon.

A kde je v tom všem Placeyho srdce?  Nemám tušení.  Působí to jako další dobře míněné cvičení v „odškrtávání políček“, které znovu oře již mnohokrát obdělané pole se zcela předvídatelnými výsledky.  O těch dobrých se ukáže, že nejsou takoví, za jaké se vydávají, a těm zlým obvykle projde to, nad čím ti dobří raději jen lomí rukama.  Proto se tomu říká divadlo.  Dianina okamžitá a naprostá postkoitální úzkost je momentem, kdy se tenhle domeček z karet hroutí.  Veřejné mínění stojí tvůrcům za zády, dýchá jim na krk a trvá na dodržování určité agendy.  A oni ji dodržují.  Pokud se s nimi chcete vydat na tuto cestu, víte, do čeho jdete.  Obdivujte talent a dělejte to, co umí všechny děti a tahle hra ne – dívejte se do budoucnosti.

WEBOVÉ STRÁNKY NATIONAL YOUTH THEATRE