RECENZE: Cymbeline, Royal Shakespeare Theatre, Stratford nad Avonou ✭✭✭✭✭

Naše vlastní divadelní kočka Libby Purves recenzuje Cymbelína v Královském shakespearovském divadle (RST) ve Stratfordu nad Avonou.

Cat White (Helena), Conor Glean (Cloten), Marcia Lecky (Dáma), Peter De Jersey (Cymbelín) a Alexandra Gilbreath jako Královna. Foto: Ellie Kurtz Cymbelín

Royal Shakespeare Theatre

5 hvězdiček

Rezervovat vstupenky POJĎTE BLÍŽ A POSLECHNĚTE SI PŘÍBĚH STARÝ JAKO LIDSTVO SAMO...

Zhluboka se nadechněte a zbystřete: Máme tu starobylého britského krále, který kdysi vyhnal chlapíka, jenž se mu pomstil únosem jeho malých synů. Zbyla jen dcera Imogena, která je momentálně v nemilosti, protože se provdala za neurozeného muže a odmítá svého neurvalého nevlastního bratra. Její pravá láska je vyhoštěna do Říma, kde je lstí donucen pochybovat o její věrnosti a plánuje vraždu, ale – mimochodem, teď jsme ve Walesu, s luky, šípy a mrtvou zvěří přes ramena – Imogena se převlékne za chlapce. A tak nevědomky potkává své ztracené bratry a zdánlivě umírá. Ale je to pravda? Jo, a ještě je tu válka kvůli daním a nějací ti římští legionáři...

Nebojte se. Vážně, nepanikařte. Budete to milovat. Skvělý režisér Greg Doran, donedávna šéf RSC, má mimořádný dar pro jasné vyprávění. Tradiční literárně-vědné dělení Shakespearových her na tragédie, historické hry, komedie a závěrečné vykupitelské „romance“ často vyvolává u učenců spory o to, kam Cymbelín vlastně patří. Na to ale zapomeňte: je to prostě strhující příběh, který se nebojí pár riskantních dějových kliček, a Doran přesně ví, co s ním. Stačí vyprávět a nechat diváky v úžasu sledovat. Citujme jinou hru: „Je třeba, abyste probudili svou víru.“

Amber James (Imogena), Daf Thomas (Anviragus) a Scott Gutteridge jako Guiderius. Foto: Ellie Kurtz

George Bernard Shaw i Dr. Johnson tuhle hru k smrti nenáviděli a jeden významný kritik kdysi usoudil, že autor už byl unavený a začal záměrně karikovat své vlastní dřívější postavy. Jistě, král Cymbelín má momenty jako Lear, Imogena se stejně jako Julie probouzí s pocitem, že leží u mrtvoly milence, vyhnaný patriarcha vychovává děti v divočině jako Prospero a Jachimo je takový levnější Jago s kapkou Richarda III. Máme tu nedůvěřivého milence, intrikánskou královnu, převlékání za opačné pohlaví, shledání sourozenců, kouzelný lektvar, nečekaný sestup z nebes a jednu z nejlepších uťatých hlav, jaké kdy dílny RSC vyrobily – i s tím mrazivým šklebem.

Obsazení Cymbelína. Foto: Ellie Kurtz

Ale není to karikatura: jazyk je velkolepý a emoční hloubka i jemnost jsou v této inscenaci podány s láskyplnou péčí. Scénografie a kostýmy jsou „RSC-velkolepé“. Stephen Brimson Lewis nám předkládá prostý, holý oblouk pod obrovským měsícem, který se mění ze stříbrné přes zlatou až po rudou; každá scéna je vizuálně působivá a plná významu jako plátna starých mistrů. Hudba Paula Englishbyho, komponovaná přímo pro hru, s pomocí irských dud (uilleann pipes), violoncella, fléten a trubek, umocňuje atmosféru příběhu. Conor Glean v roli neurvalého Clotena přináší momenty břitké komiky, stejně jako Alexandra Gilbreath, která si s gustem vychutnává královninu zlou povahu. Mezi napínavými momenty se dokonce ozývají salvy smíchu, když se množství otrhaných, zkrvavených a zmatených postav dopracuje k finálnímu, záměrně překombinovanému rozuzlení. Amber James je odhodlaná a energická Imogena a slavný žalozpěv „Už se neboj žáru slunce“ zpívají dva ztracení bratři v loveckých hadrech s nezapomenutelnou prostou něhou.

Mark Hadfield jako Pisanio. Foto: Ellie Kurtz

Od chvíle, kdy postavy vystoupí ze stínů v pozadí scény směrem k nám, máte pocit, že jste vedeni: jako byste seděli v bezpečí u krbu a poslouchali bouřlivý příběh. Absurdity děje ustupují před uvěřitelností každé postavy: podlézavý Jachimo Jamieho Wilkese sepisuje vybavení Imogeniny ložnice jako slizký realitní agent a později svádí své darebáctví na svůj „italský mozek“ (cizinci, ti si prostě nemůžou pomoct). Je tu věrný sluha Pisanio Marka Hadfielda, lapený mezi city a rozkazy, nervózní dvorní lékař a úzkostné služebné, dobrosrdeční a divocí teenageři ve velšské divočině a samozřejmě prchlivý král sám (Peter de Jersey), jímž královna manipuluje tak obratně, až ho dožene k ustrašenému střetu s majestátním římským generálemv podání Theo Ogundipeho.

Velké i malé postavy, každá s náležitou váhou, drží celou konstrukci Imogeniny cesty pohromadě. Žádné ze zázračných slov nepřijde nazmar, ať už jde o vznešené závěrečné odpuštění – „žij a s druhými jednej lépe“ – nebo o některou z Shakespearových slovních hříček. Třeba Pisaniova skvělá rada Imogeně, když se převléká za kluka: zanech ženských způsobů a buď „drzá a hádavá jako lasička“. Mnohé scény se vryjí do paměti a straší vás ve snech ještě celou noc. Působivý je vzdor chudáka Pisania vůči Imogenině sebevražednému zoufalství (Hadfield je skvělý) i ten krátký smích diváků, když je Cymbelínovi bez obalu řečeno, že mrtvá královna „tě nikdy nemilovala... vzala si tvůj úřad, tvou osobou se hnusila“. Smích pak okamžitě utichne před královým upřímným šokem.

Ano, celou dobu jsme byli v moci vypravěče: vedeni pevnou rukou po divoké, klikaté a kamenité cestě. A je to nesmírně osvěžující zážitek.

Cymbelín se hraje do 27. května. (Podle mě to není dost dlouho, jak se tam mám stihnout ještě jednou podívat??)