RECENZE: Dara, Divadlo Lyttleton ✭✭✭

Zubin Varla jako Dara a Prasanna Puwanarajah jako Tálib. Foto: Ellie Kurtz Dara

Lyttleton Theatre

1. března 2015

3 hvězdičky

Je to velmi vysoký, velmi ramenatý eunuch. Královským služebníkem je už od svých jedenácti let, kdy ho unesli z rodného domu, opili opiem, vykastrovali a nechali se zotavit v písku. Přežil jako jeden z pouhých dvou z dvanáctičlenné skupiny. Jako eunuch maughalského císaře střežil harém a hrál velkou roli v císařské vychovně. Královskou rodinu zná důvěrně; miluje je jako své vlastní blízké.

V paláci se objeví nečekaná návštěva. Chtějí vidět eunucha. Ten je zmaten; mimo palác nemá žádné přátele. Císař pojme podezření a obává se, že ve vzduchu visí zrada. Císař patří k těm nedůvěřivým povahám, dost možná proto, že on sám není hoden důvěry. Návštěvníci vstoupí. Stará žena a starý muž. Eunuchovi rodiče. Přišli ho prosit o peníze.

Eunuch vybuchne vztekem; celoživotní lítost, bolest a muka z něj tryskají v podobě žlučovitých invektiv. Vypráví rodičům, jaká pro něj byla kastrace, jak nemůže močit jako muž ani jako žena. Připomene jim, že poslední slova, která od nich slyšel, byla: „Vezměte si ho.“ Nařídí, aby je odvedli a každému uštědřili 20 ran bičem.

Co se týče scén domácí brutality, tato patří k těm nejpozoruhodnějším, jaké byly na prknech National Theatre za mnoho let k vidění. To niterné zranění je hmatatelné, až k nesnesení. Ohromující.

Toto je Dara, adaptace hry Šáhida Nadíma z pera Tanyi Ronder, kterou původně uvedlo pákistánské divadlo Ajoka Theatre. Nyní se hraje v Lyttleton Theatre v režii Nadii Fall, s pohybovou spoluprací talentovaného Liama Steela a soubojovými sekvencemi Kate Waters. Jde o nelineární historickou hru, která se ohlíží za určitou kapitolou dějin Indie a zaměřuje se na rodinu muže, jenž nechal postavit Tádž Mahal.

V programu Fall uvádí: „...je to příležitost nabídnout epickou a silnou hru jihoasijským hercům. A protože samotní Mughali pocházeli z různých zemí – od dalekého Uzbekistánu přes Afghánistán až po Persii – naše obsazení odráží rozmanitost této říše i dnešní Indie. To, co Tanya napsala, je filmové – široké záběry i detaily. Scény se střídají tak rychle, že nemá smysl stavět scénu například s nábytkem. Takže Katrina Lindsay v rámci scénografie zvolila úsporný, až antický styl. Prostor může být palácem, válečným táborem, čímkoliv, co daný moment vyžaduje. Snažili jsme se však o určitou autentičnost v kostýmech – máme v Indii konzultantku, která dohlíží na specifické mughalské siluety. Také zvukový design a hudba jsou inspirovány súfijskou hudbou, poezií i myšlením, což je velké téma hry i filosofie našeho hlavního hrdiny, prince Dary.“

Vize, kterou mají Fall, Ronder a jejich tým pro Daru, je stejně velkolepá a úchvatná jako samotný Tádž Mahal. Nádherná scéna Lindsay využívá celou délku, šířku i výšku rozlehlého prostoru Lyttletonu. Využívá se řada krásně vzorovaných zástěn, které se v neustále se měnících konfiguracích pohybují po scéně i nad ní, což celému dění dodává skutečně exotický nádech. Působí téměř jako závoje, které částečně zakrývají akci. Lidé tančí nebo se pohybují v rytmických vzorcích kolem zástěn i za nimi; Steelova choreografie zajišťuje, že pocit exotična je umocněn a trvalý.

Kostýmy jsou barevné a živě zasazují děj do vzdálených krajů. Fall a Steel dbají na to, aby vše běželo ve svižném tempu; barevný kaleidoskop aktivit, obrazů a designu je vizuálně opojný. Vypadá to velkolepě.

V prvním dějství Ronder představuje královskou rodinu (v různých obdobích v průběhu sta let) a vnitřní boje, žárlivost a náboženské doktríny, které formují každého z nich. Ústředním tématem je boj o moc mezi Aurangzébem a Darou, syny vládnoucího Šáhdžahána. Aurangzéb uvězní svého otce a nejstarší sestru a pronásleduje Daru, jeho syna i dalšího bratra, nejmladšího Muráda.

V podstatě jde o to, že Aurangzéb věří, že Dara řádně a správně nedodržuje muslimskou víru. Výsledkem je, že Dara je souzen za odpadlictví a Aurangzéb se vydává na cestu (údajně ve jménu Koránu), na níž využije jakýchkoli prostředků, včetně těch zkorumpovaných, aby dosáhl tvrdé linie, kterou považuje za souladnou s učením, jež ctí.

Soud s Darou je fascinující. Nadaný a hbitý žalobce Tálib (může být to jméno náhodné?) metodicky, ale nečestně rozebírá Darovy názory, využívá důkazy k tomu, aby ho vmanipuloval do úzkých, a jako noční šelma drásá Daru, dokud neodhalí jeho srdce. Během toho všeho se divák dozvídá mnoho o muslimském světě a víře, která na něm stojí. Je to v mnoha ohledech objevné.

Druhé dějství přebíhá sem a tam, což působí poněkud rušivě a zdaleka ne tak působivě jako první část. Kromě mimořádných sekvencí s eunuchem a zajímavé scény s mudrcem Mijánem Mírem, kde Dara poznává hodnotu svého království (která není větší než sklenice vody), druhé dějství až příliš bloudí. Postavy nejsou tak dobře napsané ani zahrané, aby bylo možné se o jejich osud hlouběji zajímat. Příslib prvního dějství nebyl naplněn a hra nikdy nedosáhne svého přirozeného, patřičného vyvrcholení.

Vynikající výkony podávají Prasanna Puwanarajah (čilý a rtuťovitý jako žalobce Tálib), Chook Sibtain (pozoruhodně uvěřitelný císařský eunuch Itbar), Nathalie Armin (zmatená a věrná jako nejstarší sestra Dary a Aurangzéba, plná citu), Ranjit Krishnamma (Miján Mír) a Ronak Patani (Darův syn Sipihr). Plný počet bodů si zaslouží i Scott Karim, který posouvá hranice v roli spoře oděného súfijského mistra Fakíra, jehož proroctví uvádějí do pohybu kola nenávisti a pomsty.

Zubin Varla a Sargon Yelda mají nejvýraznější role, Daru a Aurangzéba. Varla je úspěšnější, zejména v soudní scéně. Oba však mají potíže s vyjádřením nitra a lidského rozměru těchto pozoruhodných mužů. Je tu příliš mnoho křiku a hněvu, ale málo kontrolované, precizní zuřivosti.

Možná je klíčem ono filmové zpracování textu, o kterém mluvila režisérka Fall. Na jevišti není možné dělat detaily, a to může být důvod, proč ono nezbytné silné napojení chybělo.

Dara je rozhodně epickou událostí, kterou podtrhuje opulentní výprava. V nejlepších momentech je provokativní, poutavá a plná historických zajímavostí. V těch slabších je zklamáním, ale nikdy není špatná. Je to přesně ten typ náročného díla, které by National Theatre mělo uvádět.

Rozhodně stojí za vidění i k zamyšlení.