RECENZE: Dear Lupin, Apollo Theatre ✭✭✭✭

Milý Lupine (Dear Lupin)

Apollo Theatre

10. 8. 2015

4 hvězdičky

REZERVUJTE SI VSTUPENKY HNED A UŠETŘETE Satirický Deník nuly, mapující maloměšťácká dobrodružství smolařského pana Pootera a jeho lehkomyslného syna Lupina, dodnes patří mezi klasiky britské komedie. Jde o nečekané dědictví viktoriánské éry, která nebyla zrovna proslulá jemným humorem či podtextem. Základní vzorec trpělivého, leč frustrovaného otce, který se snaží pochopit výstřelky dospívajícího syna, je ve světové literatuře samozřejmě známý. Roger Mortimer však svou korespondenci se synem Charliem vědomě zasadil do rodokmenu tohoto Grossmithova díla a nenápadně se přihlásil k onomu typu sardonického, sebeironického anglického humoru, který maskuje hlubší bolest. Právě v tom tkví kouzlo a patos této hry.

Mortimer byl dlouhá léta předním britským dostihovým dopisovatelem. Nejlíp se cítil u psacího stroje a tato hra je záznamem jeho neformálního vztahu se synem, který se v 60. až 80. letech potácel od jedné kariéry ke druhé v chaosu alkoholu, drog a milostných afér. Dopisů se před lety chopil Michael Simkins a po nečekaném literárním úspěchu je zdramatizoval, přičemž přidal materiál, který dává Charliemu o něco jasnější obrysy.

Půvab tohoto textu nespočívá jen v Mortimerově pozorovacím talentu, ale i v jeho charakteru. Má nesmírné pochopení pro lidskou povahu a všechny její vrtochy, což mu pomáhá vyrovnat se s každým dalším synovým průšvihem. Zmínit musíme i jeho schopnost vykreslit sousedy a přátele jako vystřižené z Dickense, což je nesmírně zábavné. Je to podobný typ potěšení, jaký nacházíme v denících Alana Clarka – byť Clarkovi se na rozdíl od lidského Mortimera, který si rád střílí sám ze sebe, jen těžko dostává pod kůži.

První otázkou pro kritika je, jak tento materiál funguje na jevišti. Hry založené na dopisech se dramatizují jen obtížně – vlastně jen Nebezpečné známosti mě v divadle plně přesvědčily, a to je možná výjimka díky silné dějové lince. Zde je klíčem vyvážit tok vyprávění s budováním postav. Příliš mnoho detailů v zápletce a začnete si říkat, proč by nás ty postavy měly zajímat. Příliš mnoho vtipných historek a hra uvízne v pouhém vyprávění anekdot.

Simkins to tedy neměl lehké a v první polovině tempo místy vázne, navzdory technické zdatnosti herců. Nejpoutavější částí je moment, kdy Charlie nastoupí do otcova starého pluku. Poté, co překoná nejtěžší výzvy, se těsně před cílem rozhodne vše zahodit – téměř jako vědomý akt vzdoru vůči otci. Tato epizoda je dojemná, v detailech nesmírně vtipná a jde o stejně výstižný popis bizarností armádního života, jaký najdeme třeba u Evelyna Waugha.

Po přestávce atmosféra znatelně zhoustne. Sledujeme, jak se Rogerovo zdraví horší a Charlieho životní styl si vybírá svou daň. Sblížení otce se synem je ztvárněno velmi citlivě, bez zbytečného sentimentu, což je poklona Mortimerově zdrženlivosti i Simkinsově důvěře v herce. Je to jeden z těch divadelních momentů, kdy sice víte, jaké rozuzlení přijde, ale přesto vás dojme lehkost, s jakou k němu dospějete.

Možná budu znít staromódně, ale celkově bych snesl více syrovosti a méně onoho roztomilého přehrávání „anglické výstřednosti“. Charlie v jádru není sympatická postava a jeho hrany se v podání tak šarmantního herce, jakým je Jack Fox, nevyhnutelně obrušují. Navíc, abychom pochopili Rogera Mortimera jako vtipného pozorovatele, potřebovali bychom vědět víc o jeho válečných zkušenostech – o zajetí u Dunkerku a letech v lágru. Jeho skromnost a humor byly jasným obranným mechanismem proti prožité bolesti. Pro skutečné pochopení anglické vyšší střední třídy této generace je třeba kopat hlouběji pod ten sebeochranný krunýř.

Přesto si lze v tomto žánru jen těžko představit lépe zvolenou dvojici než Jamese a Jacka Foxovy. Casting si zaslouží čestné uznání v programu! To, že jsou otec a syn i ve skutečnosti, hře nesmírně pomáhá. Je mezi nimi nenucená intimita – například když Jamesovi po převleku trčel pramen vlasů, syn mu ho prostě automaticky uhladil. Detail, který u cizích herců neuvidíte.

James Fox hrál podobné typy Angličanů po celá desetiletí, ale na jeho výkonu není nic rutinního. Jeho ležérní manýry jsou přesné a dokáže skvěle naznačit, že Roger sám měl pro rebelii jisté pochopení. Není to žádný druhý Denis Thatcher z Dear Bill. Fox navíc ztvárňuje řadu vedlejších rolí – od armádních důstojníků po úředníka či dražebníka – aby doplnil Charlieho verzi příběhu.

Jack Fox to má v mnoha ohledech těžší, protože otec má všechny ty nejlepší repliky i morální převahu. V druhé polovině však dostává větší prostor a svůj závěrečný monolog zvládá výborně, a to i navzdory naprosto neodpustitelnému zvonění mobilu v hledišti.

Velké úsilí bylo věnováno tomu, aby scéna nepůsobila staticky. Je to zásluha režiséra Philipa Frankse, který jako bývalý herec udržuje děj v pohybu. Scéna Adriana Linforda je ideální: působí přeplněně a zároveň flexibilně. Zachycuje onen nepořádek a nahromaděné věci, které byste čekali v Rogerově starém domě, a přitom umožňuje snadný přístup k rekvizitám.

Některé skvělé anekdoty se do hry logicky nevešly a dramatizace není bezchybná. Věrně však zachycuje ducha předlohy a doufám, že přivede další čtenáře ke knize, která se právem stává moderní klasikou. Humor tohoto typu, zrozený tváří v tvář nepřízni osudu, je darem, který pomáhá všem ostatním lépe snášet život.

KOUPIT VSTUPENKY – Milý Lupine (Dear Lupin) se hraje v Apollo Theatre do 19. září 2015