RECENZE: Únos ze serailu (Die Entführung aus dem Serail), Bloomsbury Theatre ✭✭✭✭✭

Foto: Richard Lakos Únos ze serailu (Die Entführung aus dem Serail)

Pop-Up Opera, Bloomsbury.

10. března 2015

5 hvězdiček

S veškerou pozorností médií upřenou na velké londýnské operní domy a na to, co je v jejich financování správně či špatně, se snadno zapomíná na to, kolik vzrušujících a originálních komorních operních projektů vzniká takříkajíc pod radarem. Stejně jako byly velké operní scény nejprve konfrontovány s tradicí nezávislých oper na venkovských sídlech, nyní se objevil fenomén „pop-up“ scény, který hledá nové způsoby uvádění a přetváření starých mistrovských děl pro moderní publikum. Opera-in-Space, Merry Opera a – v tomto případě – Pop-up Opera, jsou jen některé ze společností, které v posledních letech představily působivé sezóny. Avšak stejně jako u komerčních pop-up trhů a stánků s občerstvením, není vůbec snadné tento recept úspěšně realizovat: pohodlí, přístupnost a novost jsou sice fajn, ale pokud není zachována základní kvalita a integrita původního díla, projekt selhává. S radostí mohu oznámit, že toto představení Mozartova Únosu (ze serailu) v udržení této křehké rovnováhy triumfálně uspělo.

Tato opera z roku 1782 byla Mozartovým prvním jevištním dílem, které sklidilo skutečný úspěch i mimo Vídeň. Je to velkolepá, až nadmíru štědrá přehlídka Mozartova fenomenálního talentu: vždyť právě tato opera vyvolala proslulou poznámku Josefa II.: „Příliš mnoho not, můj drahý Mozarte!“ Orchestrální part je vynalézavější, barvitější a exotičtější než cokoliv, co se Mozart do té doby pokusil pro scénu napsat, a každému z pěti hlavních hrdinů náleží série dlouhých virtuózních árií, které prověřují techniku a citovou expresivitu až na samou hranici možností. Navíc se zdá, že skladatel v některých bodech staré formy zcela opouští.

Předjímá zde Figarovu svatbu tím, že se rozchází s umělostí barokní operní tradice a posouvá děj v reálném čase, přičemž v jedné opojné a svižné jízdě vpřed spojuje hudbu s akcí. Vzhledem k těmto kvalitám je škoda, že se neuvádí častěji (částečně kvůli potřebnému orchestrálnímu obsazení a částečně snad kvůli citlivosti vůči „orientalizující“ komediální satiře na tureckou, potažmo islámskou kulturu obecně). Tato produkce v komorním měřítku je proto vítaná jak sama o sobě, tak i pro způsob, jakým nutí diváka o díle jako celku znovu přemýšlet.

Únos je pro zjednodušení a zmenšení formátu obzvláště vhodný, protože děj původního lehkého singspielu jen stěží unese váhu extrémních emocí, které jsou do něj vloženy. V jádru jde o příběh dvou párů, z nichž jeden tvoří služebnictvo toho druhého, a kde jsou ženy drženy v harému: uprostřed mnoha zvratů hrozí zneužívání ze strany dozorce jednajícího jménem vzdáleného a tajemného sultána, ale svítá i naděje na záchranu či únos ze strany mužských protějšků. Spíše než o vysoké drama jde o břesknou komedii ve stylu „Carry-On“, a přesto hudba často využívá tklivé a hrdinské kontrasty opery seria.

Inscenační tým Pop-Up Opera našel příjemné rozuzlení tohoto potenciálního estetického střetu tím, že zvolil formát, který komedii aktualizuje a brilantně zasazuje přehnaný, sebedramatizující emocionalismus do kontextu, který dává smysl celku. Ocitáme se v křehkém světě závislostí na sociálních sítích a celebrit, které se neumějí chovat.

Nenacházíme se tedy v harému, ale v odtučňovacím táboře lázní, kterým předsedá Paša Selim (mluvená role vtipně proměněná v postavu zpovědnice z Big Brothera) a jeho chtivý poskok Osmin (Marcin Gesla). Zde se Konstanze (Eve Daniell) uchýlila se svou sekretářkou Blondou (Emily Phillips), aby si vypracovala postavu před setkáním s Belmontem (Paul Hopwood), svou španělskou internetovou známostí. Jakmile jsou však uvnitř, nemohou odejít a začínají komické peripetie, z nichž většinu iniciuje Pedrillo (Tom Morss), Belmontův „Sancho Panza“, na účet Osmina.

Dějí se věci až příliš známé z povrchního světa televizních reality show: hrozby mučením a krutými tresty se proměňují v přehnaně horlivé cvičební rutiny; praní prádla a „trocha terapeutického žehlení“ tvoří pozadí pro hudbu plnou lahodných pokusů o svádění a zveličeného zoufalství; vědomá operní strojenost v podobě přimíchaných uspávadel do drinků a rafinovaně plánovaných útěků se vrací jako nová senzacebulvárního televizního vysílání.

Nic z toho by však nemělo valný význam, kdyby pětice zpěváků a klavírní doprovod nestačili na nároky partitury. Mozart byl k mimořádným výkonům vybičován právě kvalitou původní skupiny zpěváků, pro které psal, a tento kus proto stojí a padá s kvalitou klíčových interpretů. Je třeba zdůraznit, že hudebně zde nebyl žádný slabý článek a z celého ansámblu se vyklubali i zdatní herci, kteří plně využili nejrůznější rekvizity i bohatě zdobené kulisy bloomsburyjské pobočky Robert Kime Antiques.

Bylo radostí slyšet dílo v německém originále, ale s vtipnými, stylizovanými anglickými titulky shrnujícími dialogy, které se věrohodně objevovaly na obrazovkách tvořících součást lázeňského vybavení a komunikace na sociálních sítích. Přístupnost a autenticita zde fungovaly v dokonalém souznění, což v operních inscenacích nebývá pravidlem. Hudební nastudování Berrak Dyer nabídlo brilantní ztvárnění Mozartova doprovodu a dodalo přesně tu správnou rovnováhu mezi dravým tempem a momenty klidu, které tato partitura potřebuje, aby vyzněla v plné síle.

Být v takové blízkosti děje a tak silných hlasů, to zbořilo „čtvrtou stěnu“ stimulujícím a osvěžujícím způsobem. Aniž bych chtěl lehkost této obratné a stylové inscenace zatěžovat přílišnou interpretací, není právě toto cesta, jak k opeře přivést nové publikum, které dnes možná odrazuje cena vstupenek a odstup kukátkového divadla? Lze najít zlatou střední cestu mezi věrností emocionální logice partitury na straně jedné a aktualizací, která baví a provokuje moderní publikum bez hlubších znalostí operní historie a konvencí na straně druhé. Disciplína, s níž je dílo osekáno na samý základ a noc co noc znovu objevováno v mnoha velmi odlišných lokacích, oživuje ducha repertoárové tradice, která byla základem a silou British Theatre. Z toho by si mohli vzít ponaučení i ti nejvěhlasnější režiséři a operní domy.

Pokud se tedy v nadcházejících měsících ocitnete poblíž některé ze stodol, tunelů, hospod, venkovských sídel, lodí či jiných nečekaných a komorních míst, která si tato neohrožená trupa vybrala, neváhejte a strávte večer v jejich skvělé společnosti. Mohlo by to změnit váš pohled na operu jako uměleckou formu!

Únos se hraje do 25. dubna. Pro více informací navštivte webové stránky Pop Up Opera.