RECENZE: Disneyho Aladin, Broadway, New Amsterdam Theatre ✭✭✭

Disneyho Aladin. Foto: Cylla von Tiedemann Disneyho Aladin

New Amsterdam Theatre

15. dubna 2014

3 hvězdičky

REZERVOVAT VSTUPENKY

Když jsem o přestávce Aladina během jeho premiérové sezóny na Broadwayi seděl v hledišti New Amsterdam Theatre, bylo těžké nepodlehnout fascinaci a překvapení z rozhovorů ostatních diváků. Mluvili hlavně rodiče, kteří procítěně hleděli na své ratolesti a ptali se jich, jestli jim to přišlo „peckovní“, „boží“, „hustý“ nebo „top“ (jejich slova). Odpovědí jim většinou bylo jen pokrčení rameny, odvrácená hlava nebo znovu zapnutý iPhone. Rodiče se přesto nenechali odbýt: „A co to stepařské číslo?“ Odpovědí jim byly jen prázdné pohledy.

Když se mě zeptáte, co od Aladina očekávám, první odpověď bude vždy stejná: kouzla! Aladin na magii stojí. Tři přání od Džina, kouzla schopná proměnit všední životy v něco výjimečného, obyčejný koberec, který létá.

Casey Nicholaw, který tuto verzi slavného Disneyho filmu režíroval a vytvořil pro ni choreografii, magii rozumí a servíruje ji v míře vrchovaté. První příchod Džina je ohromující – vypadá to, jako by se vytavil směrem vzhůru z hlubin jeskyně plné třpytivého zlata a drahokamů, kam zlý Jafar vyslal ochotného Aladina. Kombinace kouře z lampy a kruhového propadla vytváří pozoruhodné kouzlo. Je to bravurní divadelní moment a triumf nádherné scénografie Boba Crowleyho.

Magie nechybí ani při letu na kouzelném koberci. Nikde žádné dráty, jen přepychový koberec, Aladin a Jasmína, měsíc a hvězdy. A let. Přesně ten typ létání, o kterém sníte jako děti. Je to spektakulární podívaná. Opět Crowley.

Kouzla jsou i jinde: Džinův karavan, Jafarova proměna (dvakrát) a úplně jiným způsobem také v geniální podívané, kterou je Nicholawova úžasná inscenace čísla „Friend Like Me“.

V divadle může kouzlo přijít z nečekaných míst. Tady se to ale neděje. Magie je přesně tam, kde ji čekáte, a díky tomu není tak čarovná, jak by mohla být.

Zeptejte se mě, co dalšího od Aladina chci, a odpověď bude vždy stejná: sympatického a okouzlujícího hrdinu, milého rošťáka, šarmantního uličníka, beznadějného, bláznivého snílka, který touží po lepším životě. Ve hře plné magie potřebuje hlavní představitel něco speciálního, co by zářilo a celé to představení tmelilo dohromady.

Adam Jacobs se pro roli Aladina snad narodil. Je fyzicky dokonalý, vypadá jako ztělesnění kresleného hrdiny s perfektními vlasy, torzem i úsměvem. Umí i zpívat a tančit. Rozumí tomu, jak si podmanit publikum, a dělá to velmi efektivně. Tedy dokud se na scéně neobjeví Džin – v porovnání s ním pak Aladin působí poněkud jednorozměrně.

Jacobs je sice jen průměrný herec, což zde sice stačí, ale znamená to, že je tu málo prostoru pro hlubší prožitek nebo pro složku, která této produkci chybí nejvíce: srdce. Pravdou je, že Aladinův osud nikoho moc netrápí. Je to spíše pantomima než muzikál, spíše skečová komedie než klasické hudební divadlo.

Zdá se, že má blíže k Book of Mormon než k jakémukoli ze svých Disneyho předchůdců na Broadwayi. To možná nepřekvapí, vzhledem k tomu, že se Nicholaw na režii a choreografii tohoto kusu podílel. Kráska a zvíře, Malá mořská víla, Lví král, Tarzan nebo Mary Poppins – ti všichni hráli podle tradičních pravidel muzikálu. Byly to příběhy vyprávěné opravdově, s hudbou, a jejich úspěch stál na velkoleposti a na tom, jak diváci milovali své hrdiny a drželi jim palce.

Aladin tuhle šablonu rozbíjí. Hraje si s divákem a bourá čtvrtou stěnu. Je plný interních vtípků, narážek na jiné muzikály (ta na Dreamgirls je úžasně afektovaná), břitkých moderních dvojsmyslů a momentů, kdy postavy vystupují ze svých rolí do pozice komentátora. Něco z toho je nepopiratelně vtipné a chytré, často velmi chytré, ale diváka to od hrdinů vzdaluje a oslabuje to jejich snažení. Jsou pak méně milováníhodní.

Nevšiml jsem si, že by někdo třeba jen zalapal po dechu radostí, natož aby uronil slzu, když se Jasmína a Aladin konečně políbili. V show tohoto typu mi to přijde nepochopitelné.

Zeptejte se mě, co dalšího od Aladina chci, a odpověď bude stále stejná: lahodně a skrz naskrz odporného padoucha. Jonathan Freeman, který v Disneyho filmu tak sametově a zlomyslně propůjčil hlas kreslenému Jafarovi, se k roli vrací osobně. Je to osudová chyba, protože Freeman do role přináší pouze onen sytý hlas, a jevištní záporák potřebuje mnohem víc.

Jafar je jedním z největších, naprosto zlých, odporných a sobeckých padouchů repertoáru. Vedle něj vypadá zlá královna ze Sněhurky jako Shirley Temple. Musí se hrát s otcovským jedem, s prohnaností a intrikánským vhledem, s chladnou dravostí ve stylu Richarda III. a elektrizujícím stylem. Velký hlas prostě nestačí.

Platí to zejména v této podivné, sebeparodiké verzi příběhu. Scénář Chada Beguelina je poněkud rozháraný a vrší vtipy a parodie rychleji, než se vyvíjí děj. Styl potřebný k udržení zájmu o zápornou postavu je tak o to důležitější a křehčí. Freeman na tento úkol nestačí.

Zajímavé však je, že jeho pobočník, zbrusu nový vynález pro tuto produkci, je jedním z největších zážitků večera. Jago v podání Dona Darryla Rivery je skutečně překvapivý a vtipný. Jeho patolízalství a neschopnost učit se řemeslu padoucha jsou neuvěřitelně zábavné. Skvěle sekunduje Jafarovi (takovému, jaký by měl být) a v každé scéně Freemanovi pomáhá.

Zeptejte se mě, co dalšího chci od Aladina, a odpověď bude vždy stejná: vtipného, výstředního a báječného Džina. Bez něj to představení nefunguje.

James Monroe Iglehart je triumf. Celým srdcem přijímá extrémy Džinovy povahy – jeho moc, slávu, kýčovitost, afektovanost, smutek i víru v dobro. Jako jediná skutečně magická bytost může přirozeně proplouvat mezi světem příběhu a komediálním komentářem k němu. A v tomto proplouvání, stejně jako v tanci a zpěvu, naprosto září. Jeho komediální načasování je vynikající a energie, kterou vydává, publikum s radostí pohlcuje. Mohl by sice věnovat více pozornosti artikulaci (víc než polovině jeho písní není rozumět), ale díky elánu a radosti, kterou šíří, na tom vlastně nesejde. Možná mu nerozumíte každé slovo, ale přesně víte, co říká a co dělá.

Kostýmy pro Džina jsou pozoruhodné a Gregg Barnes v nich opravdu exceluje. Ostatně všechny kostýmy jsou úchvatné, velkolepé a dokonale evokují ducha a exotické prostředí děje. Nikdo nevypadá hůř než skvěle – i Jafar, když je posílán do vězení, připomíná zoufalého klona Lizy Minnelli v červených flitrech, parodii sebe sama. Je to moment, který si vychutnáte; jeden z mnoha, které kostýmy nabízejí.

Celkově je soubor fantastický. Pánové by mohli aspirovat na cenu za „nejlepší hrudníky Broadwaye“ a dámy jsou ztělesněný sex ve svých vlajících harémových úborech s vystavenými pupíky. Všichni zpívají a tančí výjimečně dobře a nejlepších momentů produkce dosahuje, když celý soubor tančí v Nicholawově rytmu – ať už v úvodní Arabian Nights, Prince Ali (nejlepší ansámblové číslo večera) nebo v závěrečných choreografiích obou dějství.

Nová hudba je dobrá, ale nedosahuje kvalit písní přidaných do broadwayských verzí Malé mořské víly nebo Krásky a zvířete. Aladinova „Proud Of Your Boy“ je sice hezká, ale působí jako klon „Part Of My World“ z Mořské víly – postrádá originalitu, i když je příjemná jako staré papuče. „Somebody’s Got Your Back“ je dostatečně veselá, ale táhne se příliš dlouho. Nová orchestrace „A Whole New World“ pak píseň zbavila její dřívější syté krásy a jednoduchosti.

Courtney Reed jako Jasmína je sice dokonale krásná, ale to je tak všechno. Není to silná herečka a jako zpěvačka je průměrná, nedokázala z role udělat tu energickou, ohnivou bohyni, kterou by měla být. Stále je však nekonečně lepší než Clifton Davis, který v roli Sultána působí svým herectvím až trapně, nebo Jaz Sealy, který je jako princ Abdulláh ještě horší.

Trio Aladinových nejlepších kamarádů Babkak, Omar a Kassim (Brian Gonzales, Jonathan Schwartz a Brandon O'Neill) má své světlé i slabé chvilky – někdy jsou vtipní, jindy zmatení či zvláštní. Tenhle trojlístek je dobrý nápad, ale potřeboval by ještě dopilovat, aby nesl plody. Jen Babkak a jeho opakovaný vtip o tom, že v každém rozhovoru slyší jídlo, působí jako hotová a komicky dozrálá postava.

Když si to po sobě čtu, působí to celé trochu nesourodě. Což je vlastně příznačné, protože přesně taková je i samotná show. Není to ani tamto (uvědomělá sebeparodie), ani ono (pantomima), ale rozhodně to není to, co se čekalo – staromódní, leč nová hudební komedie.

Představení je na dlouho vyprodané a bezpochyby vydělá obrovské peníze. Pokud však to hlavní, co si mladí diváci ze show odnesou, bude jen pobízení rodičů ohledně onoho stepování (které bylo mimochodem výjimečné), pak Aladin ve srovnání se svými Disneyho předchůdci na Broadwayi poněkud vybledne.

Přitom to tak nemuselo být.

REZERVOVAT VSTUPENKY NA ALADINA NA BROADWAYI