RECENZE: Drowning On Dry Land, New Wimbledon Theatre Studio ✭✭✭✭✭

Drowning On Dry Land

New Wimbledon Theatre Studio

Pátek 21. dubna 2017

5 hvězdiček

Malý studiový prostor zastrčený za kolosálním divadlem New Wimbledon Theatre se rychle stává jedním z nejcennějších klenotů v rámci snahy ATG o znovuojevování zapomenutých či opomíjených klasik a uvádění nových děl. Tato scéna, nabízející program srovnatelný s čímkoli, co najdete například v Trafalgar 2, se v tomto jednoduchém „black boxu“ stala dějištěm zásadního setkání s jedním z nejlepších děl jednoho z našich předních žijících dramatiků. Podzimní, čechovovská a hořkosladká tragikomedie Alana Ayckbourna z roku 2004 s názvem „The Age of the Celebrity“ vtrhla na londýnská prkna s dechberoucí silou a oslnivě virtuózní technikou. Ačkoli se West End i National Theatre v posledních letech k Ayckbournovým zavedeným a populárním hrám vracely, nic tak dobrého jako tohle nám neukázaly.

Kdo tedy za tímto mimořádným úspěchem stojí? Čtenáře by mohlo zajímat, že se britské divadlo – a ne poprvé – obrací pro svou spásu k... hercům. V tomto případě se role producenta chopil Martin Rossen, v současnosti člen souboru inscenace „An Inspector Calls“ (spolu s koproducentem Davidem A. Ambrosem), zatímco režie se ujal „legendární Dame“ Paul Tate. Hned na úvod musíme podotknout, že ani jeden z těchto pánů nic podobného dříve nedělal – v těchto nových funkcích debutují. A pro začátek si rozhodně nevybrali nic jednoduchého. Vlastně si snad ani nemohli zvolit obtížnější kus. Jde o jednu z Ayckbournových tonálně nejvíce překvapivých a nestálých her; technicky je také jednou z jeho nejúsporněji a zároveň nejpropracovaněji napsaných her, kombinující zdánlivou strohost dialogů s mistrně propracovanou zápletkou, kde jsou motivace a reakce obvykle jen naznačeny těmi nejjemnějšími odstíny, náznaky či stíny významů. Kde je navzdory veškerému žvanění mlčení často mnohem výmluvnější než slova, kde opakování nikdy neznamená totéž a kde úsečné, neúplné věty dopadají jako pěst na stůl.

Pro herce to představuje děsivou výzvu. Možná jedním z důvodů, proč se tato hra neuvádí tak často, je to, že ji musíte obsadit – a hrát – jako Sheridana nebo Congreva: a vedení divadel se před takovou překážkou z jakéhokoli důvodu často zaleknou. U takového programu se toho může příliš mnoho pokazit. Starší Ayckbournovy hry jsou naproti tomu typicky „jednodušší“, kde lze herce obsadit do jejich obvyklých typů. A to se také stává. Vyrukují papírové, dvourozměrné postavy, odříkají repliky a zmizí. Cožpak jsme v posledních letech neviděli dost takových revivalů, kde jsou jeviště plná herců, kterým není umožněno udělat hře zadost a místo toho musí předvádět galerii prázdných figurek? Chtěl by u toho někdo sedět znovu?

Toto je v odvážném kontrastu s tím, čím Ayckbourn může být ve správných rukou. Tate a Rossen sestavili soubor, který dokonale sedí k postavám v tomto laciném příběhu o pletichách celebrit. Jedním z mnoha mistrovských tahů produkce je obsazení školeného zpěváka Blaira Robertsona do hlavní role Charlieho Conrada: mediálního výmyslu, člověka bez valných vlastností, muže, kterému byla sláva vnucena za to, že je věčným smolařem, nepřirozeně neschopným a lhostejným ke svým vlastním omezením. Ayckbourn mu nadělil děsivě dlouhé monology zdánlivě bloudivé bezvýznamnosti. V méně schopných rukou by se tato postava prostě rozplynula v obláčku marnosti. Robertson ale ví, co s rolí dělat: k monologům přistupuje jako k nekonečně se točícím händelovským či mozartovským áriím, kde se melodie tříští na jednotlivé fragmenty, které jsou pak s chladnou, a přesto lidsky soucitnou péčí zkoumány, prosévány a ukládány. Tím postavu obdařil inteligencí, která vyvažuje jeho výraznou fyzickou přítomnost, a donutí diváky uvěřit, že tato osoba může být jak populární ve světě médií, tak ústředním bodem tohoto rozsáhlého dramatu.

Jeho manželkou Linzi je fascinující Janine Pardo, která příběh začíná jako schopná organizátorka života svého úspěšného manžela a v této roli se cítí čím dál frustrovanější. Její cesta je dynamická a inspirativní, jak se postupně osvobozuje a přetváří svůj život. Charlieho problém je, že nikdy doopravdy neví, kým je, a v důsledku toho neví, kým jsou ostatní – včetně ženy, se kterou je ženatý. Protože to nedokáže sdělit ani svému uhlazenému agentovi Jasonovi (v podání pohledného Malcolma Jeffriese), natahuje neohrabaně ruce nejprve k vychytralé novinářce Gale Gilchristové (příliš věrohodná a zběsilá Louise Devlinová) a poté osudově k falešně nevinné mimce a klaunce Marshe Batesové (Olivia Busbyová, jejíž postupné odkládání „závojů“ přetvářky v průběhu představení patří k jeho hlavním vrcholům).

Tuto zamotanou síť vztahů přiživuje dvojice právníků celebrit. Prvním je elegantní a neúnavný Hugo (Philip Gill, který svou jedinou, naprosto skvělou scénu vytěžuje do posledního chutného zvratu a změny nálady, a v „simulovaném soudu“ na začátku druhé poloviny si krade celé představení pro sebe), druhým pak jeho o něco méně efektivní, ale tolerovaný soupeř Simeon Diggs (John Craggs, který nakonec skvěle napáchá na svém klientovi stejně škod jako jeho oponent Hugo). Čtyři důmyslně konstruovaná jednání se odehrávají na téže terase u Conradova sídla a doplňují je poslední dvě role v tomto devítičlenném obsazení: Frida Strom jako „Laura“ a Ellie Ward jako „Katie“. Jsou to dvě temperamentní dívky, které uvozují a uzavírají fáze dramatu tím, že pobíhají kolem jako dvojice ječících harpyjí a nevěstí nic dobrého: beze slov, omezeny jen na smích, hihňání, výkřiky a lapání po dechu, působí brutálně agresivně, což je zásadní pro vytvoření drsnosti prostupující Charlieho zdánlivě idylický život.

Další role jsou jen zmíněny, ale nikdy se neobjeví: děti manželů Conradových, jejichž oslava je příčinou příchodu destruktivního katalyzátoru Marshy (bavičky, která sdílí příjmení s majiteli jistého nechvalně proslulého motelu); a pak je tu přítelkyně Gale, jejíž stíhání a uvěznění nakonec odhalí tvář novinářky a ukáže její zranitelnost s upřímností, která Charliemu zkrátka chybí. Hugo poté, co použil doznání k vlastní homosexualitě jako zbraň k rozbití argumentace Marshy, nám později odhalí Imogen, o které předpokládáme, že je jeho manželkou. Všechny postavy kolem Charlieho pečlivě dávkují informace, které o nich zjišťujeme, čímž podtrhují jeho neschopnost řídit si život se stejnou kontrolou. Každý prvek hry je naprosto nezbytný: odeberte ho a příběh utrpí. Je-li tam, je tam proto, že tam být musí. To je dramaturgie nejvyšší kvality.

Vše je prezentováno na jednoduché, ale vkusné scéně Natalie Foy, za kostýmy (naprosto přesně trefené) odpovídala Emily Howard a Tom Coombs zajistil nenápadné, ale účinné osvětlení a zvuk.

Pokud existuje nějaký bod, kde scénář možná mírně vítězí nad svými interprety, je to pravděpodobně závěrečná epizoda, kde se zdá, že Charlie prostě zmizí. Na to je však vše připraveno. O tomto tématu mluví v dřívější části hry poměrně dlouho, ve svém nejvíce soustředěném a introspektivním momentu, kdy se zdá, že na okamžik pochopil, o čem jeho život je. Do té doby už ale diváci viděli „zmizet“ několik jiných postav: některé se vytratily, jiné vystoupaly k slávě, kterou si dříve užíval hlavní hrdina. Nakonec je tedy možná „být u toho“ stejnou otázkou náhody jako čehokoli jiného, co je definované, plánované nebo vytoužené. Tímto způsobem Ayckbourn uzavírá svou zvláštně dojímavou a krásnou tragikomedii moderní éry. Díkybohu, že jsou tu Rossen a Tate, aby nám ji znovu otevřeli.

Tato hra se v New Wimbledon Studio uváděla jediný týden. Pokud by se někdo chtěl informovat o jejím obnovení, kontaktujte prosím producenta v jeho společnosti Bournyack Theatre Company.

Foto: Paddy Gormley

ZJISTĚTE VÍCE O BOURNYACK THEATRE COMPANY